19.7.2019 | Svátek má Čeněk


POLITIKA: Zmatený muž na politické hrazdě

24.5.2007

(pokus o portrét Jiřího Paroubka)

Když se Jiří Paroubek vynořil z místního rozvoje do premiérství a vedení ČSSD, zdálo se mně, stejně jako prezidentu Klausovi, že se vynořil „silný a čitelný“ politik. Jevil se od začátku pádný a originální ve slovníku, v metodách kontaktů i ve vystupování. Pak jsem v duchu spatřil na jeho nočním stolku svazek, v němž kluzký teoretik moci Niccolò Machiavelli radí před pár stoletími Medicejskému, jak vládnout Florencii, jak zauzdit nepřátele a držet se stůj co stůj v sedle. A pak mě bavilo nacházet, ať opravdu Paroubkem nastudované nebo intuitivně talentované grify totožné s Machiavelliho demagogií a mazanou účelovostí. Tak třeba radí Machiavelli, že jestliže vladař na začátku týdne něco prohlásí, není na konci téhož týdne povinen za tím stát, natož na to nějak přísahat. Že slovo drží jen slabý. Že síla není jen v náporu, ale i ve lsti. Že vést jiné znamená tvrdě a bezpodmínečně být vpředu. Že vladař musí být mistr slibů. Že z veřejného vystupování musí zásadně sálat vědoucnost a rozhodnost. Že mezi uměním rozdělit a panovat je přímá úměra. Že jsou dvě skutečnosti – ta, co je, a druhá, vytvořená slovy.

I vzpomněl jsem si na paní Paroubkovou, která dělala před časem „Jirkovi“ reklamu, jak je orientovaný, že by v soutěži přehrál i Zemana, jak má načteno... že se mohl na svých čtenářských toulkách protnout s obluzujícím Machiavellim a čepovat odtud tahy svého politického rukopisu. Machiavelliho „být vpředu“ jako by si Paroubek přeložil do mediální reality na „být slyšen, být viděn“. Psal a glosoval a komentoval, často i politické smetí – a bylo náhle protivně „přeparoubkováno“. Narcistně přesvědčený o své velikosti, nesnášel kritiku, ani poctivou a analytickou, a začal averzivně a politicky škodlivě dělit na pravé a levé, proti a pro, až z toho čpěly oheň a síra normalizačního kádrování. Prostor politického dialogu zaplevelil Paroubek pohrdáním a útočností. Posílá soky na psychiatrii, ironizuje „hochy, ať si to vládnutí zkusí“, jiní než on na „vládnutí nemají“, Topolánek není mentálně ani dispozicí způsobilý vládnout, opozice zchystala vlastně puč blízký únoru 48, prezident je pan Klaus aj. aj., jak déle než rok sledujeme knockautovou rétoriku našeho politického borce.

Na druhé straně jeho taktika zmírňuje verbální projev v případech sklizně kyselého ovoce ve vlastní zahrádce – a ejhle: z lotrů a podvodníků jsou šibalové, pan doktor Rath pouze zvolil naléhavější slovník, pan Kraus je pracovitý a poctivý poslanec... a já sám jsem mírný a čestný chlapík, jemuž jde jen o blaho této země – jak dotvrdí přímo na kameru moje žena vedle mne stojící...

Medicejskému se nesnilo, do jakého třpytu může být jeho rádce vyšlechtěn, což dále vrchovatě dokládá nápad Vlčka odvolit a pak vzápětí znovuzvolit do definitivy v čele sněmovny, která by mu umožnila signovat Paroubka ke třetímu pokusu smontovat vládu... a ještě nazvat drze otevřenou lest pojistkou proti ústavní krizi!... Niccolò, uč se, učeň tě přemistroval; nejlepší učitel je trýznivé prahnutí po moci. (Je typickým paroubkovským veletočem od nápadu odskočit, když ucítí, že je za hranicí snesitelného.)

Vůdcovský komplex Paroubkův snadno nabobtnal v čele ČSSD po rozbředlém vedení Špidlově a Grossově. Malátné a na žebříčku sympatií nízkoprocentní straně bylo pak snadné nasadit náhubek: je suverén, vylučuje ze strany, je nedemokratický a samopašně nutí své poslance podepisovat různé sliby věrnosti, dští rozkazy a příkazy, osobní svědomí poslanců je nevítaný balast; kasárenský a vůdcovský princip je v ČSSD nastolen. Autokrat se radí s nižšími jen do úrovně souhlasu. Jako každý vůdce má i Paroubek dole lid – shůry výzvy o svém poslání. Zjevil nám ho tedy politický šaman ve dvou verzích svého eventuálního prezidentování: možná po Klausovi, možná za pár let... Nabubřelost? Ano. Naivní mesianismus? Též. Ale zejména Machiavelliho rada – vytvářet skutečnost slovy. (I Goebbels o této síle věděl své...)

Dalším Paroubkovým prostředkem vládnutí byla razantní personální politika. Dvůr jeho knechtů byl rozsáhlý a měnlivý. Doležal, Kraus, pochybovači, korupčníci i adepti na trestní řízení... Odprýskávali bez milosti, aby vůdce a ČSSD z lapálií a skandálů vycházeli čistí. Do některých lidí se Paroubek výrazně otisknul – sledovali jsme s úžasem, jak mírní pánové Sobotka a Zaorálek dostávali hryzavý výraz, jak se Tvrdík přehrál na lokajskou postavičku, jak bodrý žoviál Škromach si vzpomněl na agresivní rudé odborářství a vlastně jak vedení ČSSD i poslanecký klub, zhypnotizovaní křivkou popularity, přijali až varovně snadno rituály silného muže. Jiné poplužní pány si vůdce Paroubek téměř naklonoval: myslím Jandáka, bohužel i vlastní ženu, používanou s melodramatickým nátiskem v krizových chvílích, ostatně jako i jiné dámy českých politiků. A zvláštní případ David Rath: od časů Miroslava Sládka nebylo v naší politice odpudivější figury. Pardon – figuriny. Bezhraničná útočnost, manekýn z Hulvátova, navenek lesk, uvnitř pária. Pouhý slouha. Mocichtivý jako šéf, na jehož pokyn aportuje cokoliv...

Nejtrpčí kapitolou Paroubkových vztahů je Miloš Zeman. Tady mu jeho plastelinová mnohotvářnost nepomohla, na Zemana nemá. A tak místo namlouvacích tanců měl Zemanovi naslouchat. Je to jedna ze ztěžejních Paroubkových chyb, které v souhrnu vedly k prohře. Zeman není mrtvá ikona, ale obzíravý a inspirující politik.

Nepřesný odhad měl Paroubek i na svá mediální vystoupení. Je mizerný psycholog, když celé mediální ovzduší ucpal svými rameny. Byl mnohomluvný, ale často málomyšlenkový, zprofanoval omluvy, neboť byly levné a jen populistické. Tiskové konference byly husté a připomínaly loutky vedené principálem. A zanikaly v nich vážné věci, překryté triviálními. Ve veřejných vystoupeních Paroubek spolu s Rathem byli mistři tupení a nadávek. Tato konfrontační kampaň měla tři vrcholy – před volbami, těsně po nich a kolem „zrady“ poslanců Melčáka a Pohanky: obnažovaly Paroubka jako slabocha, člověka vulgárního, imunního vůči trapnosti a dryáku.

Zřetelnou Paroubkovou slabinou byl vášnivý vztah k moci. Nic proti puzení vládnout; je ústrojné, jenže on byl často viditelně svou vášní zmítaný. Pamatujeme celý rejstřík kalných emocí proměňujících diskusní pole v ring. Jak potom věřit politikovi, že květomluva o péči o tuto zemi a sociální blaho není jen synonymem jeho zduřelého já. Že je jen politik, ne státník, ukázal Paroubek, když půlil téměř třídně společnost na chudé a bohaté, nechával růžovou rudnout, modrá byla barvou katastrofy... A tak se mu stala polarizace barikádou, kde už nevládl souboj, ale boj. Učil netoleranci, nedialogu, nesnášenlivosti, nenávisti. Starostlivý hospodář země? A zasívat taková jedovatá semena? Premiér zapomněl, že není šéfem levice, ale vlády celé země. A opět tedy: hodně politikáře – málo státníka.

Důvody Paroubkovy prohry: je silný, jen když vítězí. Neumí prohrávat. Postgrossovská zubožená ČSSD mu dovolila příliš snadný kolmý start. Mnoho efektní emocionality – málo konstruktivního uvažování. Opomněl, že práskáním biče zhoufovaný poslanecký klub ČSSD může obsahovat i přemýšlející individuality. Vytrvale a s blahosklonnou arogancí podceňoval Topolánka. Jako autokrat si nevšímal, že hra je týmová a hrál ji příliš sólisticky. Zdrogovaný přes rok trvající mocí se nechtěl vidět mimo ni a po volbách měl těžké abstinenční příznaky. Není koncepční, není stratég, ale jen malorážkový taktik. Přeslýchal rady politického mistra těžké váhy z Vysočiny.

Dne 19. ledna, když Topolánkova vláda dostala důvěru, poražený Paroubek řekl: „Jaká prohra? To není prohra, když vám někdo namydlí schody...“ A destruktivní vykuk pak dál ryčí tónem Jarryho Otce Ubu a spílá oběma poslancům do lidských hnusů a kreatur! Nepoučitelný?! Kdyby chtěl ale přece na svém politickém talentu, který je nesporný (byť se zmíněnými deviacemi), pracovat, opozice mu to umožní. Jak vytěžit z prohry, to už ale v Machiavellim nenajde, poučit se může jen ze svých 632 dnů – od nástupu do čela vlády ke svému Waterloo 19. ledna. Nebude-li takové sebereflexe schopen, může skončit jako meteor – oheň, dým... A od vyvanutí ho nezachrání ani naivní pomník, který si dal vytesat – knižní monstrum, monografie, co váží skoro pět kg a portrétuje megalomana….

Ve zkrácené podobě vyšlo 17.5.2007 v LN

Autor je vysokoškolský pedagog



Diskuse


G.C.
13:45
25.5.2007

BU
13:09
25.5.2007

Blabol
23:20
24.5.2007

emersonskej
23:22
24.5.2007

Blabol
23:25
24.5.2007

emersonskej
23:29
24.5.2007

Blabol
23:37
24.5.2007

emersonskej
23:50
24.5.2007

Blabol
23:40
24.5.2007

emersonskej
23:17
24.5.2007

Hodnotící
21:35
24.5.2007

mnich
21:12
24.5.2007

Realista
22:24
24.5.2007

emersonskej
23:18
24.5.2007

Blabol
23:23
24.5.2007

emersonskej
23:30
24.5.2007

Blabol
23:39
24.5.2007

mirek
19:43
24.5.2007

Blabol
19:52
24.5.2007

Mílinka
20:55
24.5.2007

Blabol
Tak
19:34
24.5.2007

Mirek
19:56
24.5.2007

karlos-kral
21:32
24.5.2007

Blabol
23:22
24.5.2007

Kubeš
18:00
24.5.2007

jeff
17:31
24.5.2007

Mílinka
20:51
24.5.2007

hlídací pes
12:05
28.5.2007

AKIBUA
HM
16:13
24.5.2007

huhu
16:30
24.5.2007

emersonskej
23:21
24.5.2007

Ladislav N.
15:58
24.5.2007

sizan
15:18
24.5.2007

eva
14:56
24.5.2007

Blabol
15:02
24.5.2007

Bohata9
15:24
24.5.2007

Kotěnočkin-Rusakov
15:40
24.5.2007

huhu
16:43
24.5.2007

zdeněk
14:50
24.5.2007

Krakonoš
14:47
24.5.2007

ŽA
16:03
24.5.2007

Kotěnočkin-Rusakov
17:02
24.5.2007

PetrM
16:15
24.5.2007

ŽA
16:30
24.5.2007

František I.
14:31
24.5.2007

Balbol
14:41
24.5.2007

mima
14:15
24.5.2007

Balbol
14:02
24.5.2007

Martin
13:41
24.5.2007

jerry
13:54
24.5.2007

eTony
14:17
24.5.2007

Martin
14:24
24.5.2007

Martin
14:25
24.5.2007

Ladislav N.
14:29
24.5.2007

František I.
14:36
24.5.2007

Ladislav N. :-)))
14:47
24.5.2007

Martin
15:11
24.5.2007

Kotěnočkin-Rusakov
14:27
24.5.2007

jerry
14:50
24.5.2007

Arab.
13:41
24.5.2007

zdeněk
14:53
24.5.2007

Libor
13:03
24.5.2007

Skála
13:01
24.5.2007

Hrouda
12:05
24.5.2007

počet příspěvků: 252, poslední 10.6.2007 08:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.