O Sýrii a španělské zkušenosti před 80 lety

Prezident Miloš Zeman se projevil jako státník. V OSN pronesl projev, který neříká už x-krát řečené, nekonejší, ale navrhuje něco konkrétního. Aby široká koalice států bojovala proti Islámskému státu. Aby nasadila malé jednotky, drony a vrtulníky. Aby se zaměřila na lídry teroristů. To vše má racionalitu, což je dobré říci rovnou.

Má to racionalitu vojenskou. Zeman ví, že plošné útoky dělají víc škody než užitku, že třeba nálety dronů v afghánsko-pákistánském pohraničí tam jen přikrmují nenávist k USA. Proto navrhuje útoky malé a cílené, řekněme v izraelském stylu. Nic proti tomu, i když je známo, že i ty působí kolaterální škody mezi civilisty.

Má to racionalitu i politickou. Zeman ví, že nasazení pozemních jednotek západních zemí by v žádné z nich neprošlo. Tento džob nechá na místních. Těžko si navíc představit, že i kdyby Západ pozemní jednotky nasadil a uspěl, měl by připraven recept pro následné udržení míru a obnovu civilizace.

Tím jsme u sporných míst Zemanova plánu. Míří ke vzniku velké mezinárodní koalice – toho, k čemu vyzývá ruský prezident Putin. Ale komu se to nelíbí, ať řekne, zda jsou plány Západu úspěšnější. Jenže Zeman jde Putinovi na ruku i ve spornější věci. Mezi teroristy, na jejichž lídry se má útočit, jednoznačně zahrnuje i protiasadovskou Frontu an-Nusrá. Jinými slovy se staví za Asada, proti odboji vůči němu i proti pozici Západu, který už Asada pro budoucnost Sýrie odepsal.

Zeman má ale v záloze jeden trumf. Kdyby se syrská Asadova vláda dohodla s přijatelnou opozicí na příměří (třeba časem v Praze), nastala by úplně jiná situace. Z nepřijatelného Asada by se chtě nechtě stal partner. Můžeme si trochu připomenout Španělsko za časů občanské války před osmdesáti lety. I caudillo Franco byl pro západní demokraty nepřijatelný. I on byl podporován nebezpečnými režimy (německými nacisty a italskými fašisty, podobně jako Asad íránskými teokraty). I tam to lepší z Evropy, Západu i demokratického světa – od George Orwella až po Františka Kriegela – bojovalo proti diktátorovi. Když Franco zvítězil, demokraté dali od Španělska ruce pryč. Ale když o čtyřicet let později Franco zemřel, ukázalo se, že režim stál pouze na něm a že jeho smrt přinesla docela hladký přechod k demokracii. I takto, jako na nějakého překlenovače, se teď leckdo může dívat na Asada. Ale odvážil by se tvrdit, že španělská zkušenost je přenosná?

LN, 1.10.2015