Snesl se z nebe a vyslovil přání, aby ČSSD zvítězila v příštích parlamentních volbách

Sociální demokraté si jako místo konání svého sjezdu vybrali kongresovou halu vybudovanou z bývalého plynojemu v areálu Vítkovických železáren, který dnes funguje jako památková industriální zóna. Byla to volba velmi symbolická minimálně ze dvou důvodů.

Za prvé, průmysl asociuje mechanickou strojovou chladnokrevnost, odosobněné fyzikální síly, které se prosazují bez ohledu na něčí přání. Výsledek sjezdu v tomto smyslu přesně odrazil dané rozložení politických sil. Lze ho označit za "vyvážený", dopadl tak, jak se na základě informací o předběžných dohodách předem předpokládalo. Bohuslav Sobotka byl zvolen, jako jediný kandidát, předsedou, Michal Hašek stejným způsobem prvním místo předsedou. Sobotka sice musel obětovat Dienstbiera, ale dostalo se mu jisté kompenzace v podobě zvolení Aleny Gajdůškové coby místopředsedkyně.

Posilování sítě spojenců

Celému sjezdu však udala tón úvodní prezidentská návštěva. Miloš Zeman sice v devadesátých letech Václavu Klausovi vyčítal, že používá k návštěvě politických mítinků vrtulník, zatímco on tehdy brázdil české a moravské okresky starou karosou jménem Zemák, ale kdo by dnes čerstvě korunovanému panovníkovi použití armádního vrtulníku Mi-8 vyčítal. Zeman se prostě snesl z nebe nad Ostravou, delegátům sjezdu nabídl přátelství a vyslovil přání, aby ČSSD zvítězila v příštích parlamentních volbách. Mnoho lidí v sále dojal až k slzám – jak by ne, Miloš Zeman je v myslích většiny sociálních demokratů zkrátka "otcem zakladatelem", vyvolává v tomto prostředí podobné emoce, jako Václav Klaus mezi příznivci ODS.

V politice jde o okolnosti až v první řadě. A Miloš Zeman není tak špatný taktik, aby se po volebním vítězství primárně zaměřil na pomstu za zradu sociální demokracie při prezidentské volbě v roce 2003. Přesněji řečeno, na pomstu jistě myslí také, avšak rozhodně si kvůli jejímu naplnění nehodlá pod sebou podříznout mocenskou větev, zvláště když nemá pevně v rukou všechny trumfy. Ví, že se blíží parlamentní volby a že faktická síla prezidenta hodně závisí na jeho vztahu k parlamentní většině. Dle průzkumů bude hlavní silou příští vládní většiny sociální demokracie a Miloš Zeman též jistě dovede odhadnout maximální šance svých "zemanovců" na hladině pěti až deseti procent. Nezbývá mu tedy než činit vůči ČSSD vstřícná přátelská gesta a postupně v ní posilovat síť spojenců.

Bohuslav Sobotka zatím mocenský nástup Miloše Zemana přežil, byť musel obětovat silnou figuru: Jiřího Dienstbiera. Jeho nezvolení místopředsedou strany se sice všeobecně interpretuje jako Sobotkova porážka, ovšem v jistém smyslu jde rovněž o malé vítězství. Jiří Dienstbier totiž prezidentskou kandidaturu pojal jako možný katapult ve vnitrostranickém boji. Kdyby získal přes dvacet procent hlasů, ba poskočil přes Zemana do druhého kola, ale prezidentský post těsně nedobyl, stal by se rázem horkým favoritem na předsedu. Jeho reálných šestnáct procent představovalo výsledek na pomezí úspěchu a nevýhry. Na sjezdu se z toho vyklubala prohra, ovšem Bohuslav Sobotka si mohl i oddychnout, že alespoň dočasně ztratil jednoho nebezpečného vyzyvatele svého předsednického postu.

Bohumínské usnesení sice zůstalo zachováno, avšak i na jeho adresu lze vztáhnout uvedenou banální poučku: v politice záleží na okolnostech až v první řadě. Pokud po volbách nebude pro sociální demokracii jiná možnost, jak se ujmout vlády, než pomocí spolupráce s komunisty, ona spolupráce prostě nastane, a pokud si komunisté dupnou, pak v podobě vládní koalice.

I proto se v Lidovém domě musejí poohlížet po jiných koaličních partnerech, které je dobré mít v záloze – už jen kvůli lepší pozici pro vyjednávání s komunisty. Kromě nich se ale zatím nabízejí jen dvě další strany: lidovci, pokud ovšem překonají pětiprocentní laťku, a Zemanovi Zemanovci. Prezident a jeho tým proto budou patrně rozehrávat širší hru, spočívající ve snaze dostat vlastní stranu do parlamentu (minule jen těsně neprošla) a zároveň v expanzi hradního křídla v sociální demokracii. Skončí-li hra úspěchem, mohou Bohuslava Sobotku po volbách sevřít tak silné kleště, že se stane spíše jen loutkovým premiérem navigovaným z Hradu.

Výsledek zůstává nejistý

Výše uvedené však stojí na předpokladu, že volby víceméně dopadnou dle posledních průzkumů veřejného mínění. Ale právě zde nastává pravá chvíle pro druhý symbolický význam vyhaslých vítkovických pecí. Původně se totiž sociální demokracie jmenovala Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. Jenže u nás i v celé Evropě dělníci postupně mizí, což se pochopitelně projevuje rovněž politickou krizí klasické levice. Dělníci dnes dřou v Číně či jinde v takzvaném třetím světě, v podmínkách "dickensovského kapitalismu". V Evropě zůstaly jen kanceláře, kde sociálními výhodami rozmazlená stárnoucí populace sní svůj sen o zajištěném důchodu. Voliče tak sociální demokraté dávno mají spíše mezi státními i jinými úředníky. Ale pro městské či mladší voliče byl právě Jiří Dienstbier potenciálně dobrým tahákem. ČSSD tudíž kvůli sesazení populárního prezidentského kandidáta hrozí ztráta hlasů ze středu politického spektra, třeba na úkor zelených nebo nějaké nové formaceměstské liberální levice. Stane-li se tak, pak teprve bude možné zhodnotit odchod Jiřího Dienstbiera z vedení ČSSD jako porážku Bohuslava Sobotky, neboť Sobotka bez Dienstbiera může po příštích volbách skončit podobně jako Jiří Paroubek: s dvaceti procenty, oškubán blízkou konkurencí.

Je ale zisk pro Sobotku, Haška nebo třeba Dienstbiera automaticky dobrem pro sociální demokracii? Jak kdy a třeba vůbec ne. Strana se i po ostravském sjezdu bude potácet v bermudském čtyřúhelníku vymezeném "sobotkovci", "haškovci", komunisty a – od března nově – Hradem. Hospodářský výsledek oranžových oceláren v příštích letech tudíž nadále zůstává poměrně nejistý.

LN, 18.3.2013