Prezidentská volba odhaluje hlubší krizi české společnosti

K planetě Česko se (zdánlivě) pomalu začíná přibližovat kometa druhé přímé volby prezidenta. A skoro všichni teď uhranutě čekají na březnovou zvěst, zda Miloš Zeman opravdu „půjde do toho“. Již jen vzhledem k faktu, že své rozhodnutí hodlá nejprve oznámit devíti stovkám svých příznivců, se asi nejedná o těžkou hádanku.

Navíc prezidentskému zápasu zatím jednoznačně dominuje. Zhruba polovina společnosti ho uznává, ba miluje, druhá polovina ho bytostně nesnáší. Silný odpor by však přece měl „generovat“ kandidáty schopné Miloše Zemana porazit. Ale ouha, zatím nikdo takový není zrovna na obzoru. A Michal Horáček dosud spíše nepotvrzuje naděje do něj vkládané.

Negativa z přímé volby prezidenta

Tento týden uběhne devět let od druhého a (zatím) posledního zvolení Václava Klause prezidentem. Zároveň šlo patrně o poslední nepřímou volbu české hlavy státu, téměř určitě poslední na dlouhou dobu. Její poněkud bouřlivý průběh jen posílil hlasy volající po zavedení volby přímé, která měla v očích svých zastánců posílit „kvalitu demokracie“, jak zněla tehdy celkem rozšířená fráze. Samozřejmě není zcela fér nyní stoupence přímé volby prezidenta peskovat příkladem Miloše Zemana, neboť mohou zcela relevantně namítnout, že kdyby byl zvolen skoro kdokoliv jiný, přímá volba by se ve srovnání s nepřímou jevila přinejhorším jako stejně (ne)kvalitní varianta.

Přímá volba přesto zvýšila pravděpodobnost dvou negativních jevů. Za prvé dobytí úřadu populistou a za druhé stimulaci choutek bezmála jakéhokoliv prezidenta překračovat ústavou vymezené mantinely, poněvadž mu hlasy přímo od lidu prostě posílí mocenský apetit i svaly. Což se předvídat dalo a mnozí tak i činili.

Zastánci přímé volby si však rovněž špatně propočetli předchozí výsledky parlamentních voleb. V období 1996–2010 představovala suma hlasů pro levici a populistickou pravici v parlamentních volbách zhruba 45 a více procent. V roce 2002 dokonce součet hlasů jen pro ČSSD a KSČM činil 48,71 % a převeden do počtu mandátů dával dohromady hypotetickou parlamentní většinu.

Uvedené součty mají smysl i v perspektivě Zemanova výroku z devadesátých let, že voliči Sládkových republikánů jsou vlastně zdivočelí sociální demokraté. Nyní už dlouho rozdmýchává opačný proces – „divočí“ voliče levice, aby svět vnímali podobně jako Sládkovci. Cíl je jasný: dostatečná vlna hlasů pro úspěch v prvním kole prezidentské volby i pro triumf v kole druhém. A porazit ve finále onu oranžovo-rudo-hnědou masu bude pro každého „občanského kandidáta“ fuška, ne-li nesplnitelný úkol.

Levice u nás zatím vždy vládla s pomocí pravice nebo středu a pravice, do čehož nutno započítat i období opoziční smlouvy. V prezidentských volbách však, na rozdíl od sestavování vlády po těch parlamentních, přestává fungovat filtr „bohumínského usnesení“. A jiné je to is volebními klauzulemi. Za první lze považovat kolekci podpisů, za druhou hranici pro postup do druhého kola, o níž se však předem neví, jak bude vysoká. V roce 2013 činila 23,4 % (výsledek v prvním kole druhého Karla Schwarzenberga; Zeman získal 24,2 %). Ostatně za svůj současný mandát vděčí Miloš Zeman hlavně komunistům a jmenovitě Vladimíru Remkovi, poněvadž kdyby ho KSČM nasadila jako kandidáta, pravděpodobně by odčerpal Zemanovi hlasy a do druhého kola by postoupil někdo jiný.

Hledá Česko „Antizemana“?

Temné tušení existence k populismu náchylné většiny se pak odráží i v obtížně splnitelném kritériu, že Zemanův vyzyvatel nesmí být otevřený „Antizeman“, jelikož s touto profilací nemá šanci odlákat ve druhém kole část Zemanových voličů. Zároveň však Zemanovi odpůrci doufají, že fakticky půjde o „Antizemana“, tedy o muže (či ženu) schopného(ou) současného prezidenta srazit z trůnu. Inu, zadání spíš pro Chytrou horákyni.

Stále též nejsou jasná pravidla hry, konkrétně přesné náležitosti sbírání podpisů, čili je zatím nikdo ani neshání. A určitě působí rovněž „syndrom Přemysla Sobotky“, neboli strach z blamáže, jež se pak s člověkem potáhne jako ten nejprotivnější stín. Přičemž zmíněný syndrom působí nejen na jedince, nýbrž i na politické strany. Zatímco dříve se snažily mít vlastního či alespoň „sdíleného“ prezidentského kandidáta, nyní se skoro tváří, jakoby volba hlavy státu snad ani neexistovala. Předseda ODS Petr Fiala se již pokusil udělat z této nouze ctnost, když oznámil, že jeho strana v zájmu porážky Miloše Zemana vlastního kandidáta patrně nenasadí.

Což o to, on třeba Miloš Zeman nakonec prohraje s nějakým tím „menším zlem“, jež se nějak promrská do druhého kola. Popsaná situace však sama o sobě svědčí o vážné krizi, v níž se nejenom česká politika, ale i česká společnost ocitly.

Autor je politolog

LN, 13.2.2017