Jen co Strana zelených překonala psychologickou bariéru pěti procent, začala nabírat další příznivce. Její případný vstup do Poslanecké sněmovny by českou politiku ovlivnil hned ve dvou významných aspektech - jak z hlediska politické agendy, kterou zelení přinášejí, tak z hlediska možných koaličních vazeb. To druhé je v tuto chvíli asi zajímavější než to první.

Můžeme-li věřit průzkumům, zelení získávají nové voliče jednak z nevyhraněného středu, jednak je patrně odčerpávají ČSSD. Ať tak či onak, sociální demokraté začínají být pěkně nervózní. Pozná se to už podle (opět rudého?) Práva, kde se rozeběhl slušně obsazený seriál „Proč nejsem zeleným“, v němž je SZ líčena jako trojský kůň ODS.

Ty tam jsou časy, kdy Vladimír Špidla hodlal dokonce prosadit snížení pětiprocentní klauzule, jen aby se zelení dostali do parlamentu a mohli tak posílit perspektivy vládnutí sociálních demokratů, aniž by ČSSD musela navazovat pakty s komunisty. Právě Vladimír Špidla získal pro ČSSD část české střední třídy, čímž přispěl k volebnímu vítězství v roce 2002. Po jeho pádu však Stanislav Gross i Jiří Paroubek svoji stranu střední třídě opět poněkud odcizili. Paroubkovu vizi vlády talentů opřené o opoziční smlouvu s KSČM však torpédoval nástup zelených. Vstup páté strany do sněmovny, jedno jaké barvy, totiž snižuje podíl propadlých hlasů a nepřekročí-li součet odevzdaných hlasů pro ČSSD a KSČM hranici 45 procent, činí oranžovorudou vládu matematicky nemožnou. Pokud Straně zelených něco v minulosti bránilo překonat pětiprocentní laťku, byl to bývalý předseda Jakub Patočka. Skutečný radikál, který nepochopil, že v umírněných Čechách nelze dobýt parlamentní křesla v maškarním převleku za žabáka či přivazováním se k branám Temelína. Ostatně, nejde to snad v žádné zemi.

Formace zelených v západní Evropě představují strany tzv. postmateriálních hodnot

Zrodily se ve vyspělých a blahobytných společnostech, jejichž občany rozhodně netrápí, kde seženou peníze na jídlo a nutné ošacení. A růst jejich preferencí také neměl přímou vazbu ke znečištění životního prostředí, neboť jejich voliči zpravidla žijí ve vilových čtvrtích či v bohatších, a tedy čistších městských částech. Obyvatelstvo průmyslových zón stále volí spíše sociální demokracii nebo extrémní, proti přistěhovalcům zaměřenou pravici. Voliči zelených na západ od nás mají zpravidla vysokoškolské vzdělání, což jim jednak umožňuje dosáhnout dobrého příjmu, jednak je to orientuje k jiným politickým tématům. Namísto bojů o mzdy a nábožného vzhlížení k HDP jsou tito saturovaní voliči ochotni podporovat omezení ekonomického růstu, neboť v něm vidí nebezpečí právě pro kvalitu životního prostředí. Rádi se vzpírají autoritám i tradičním hodnotám, slyší na hesla o trvale udržitelném rozvoji a ochotně si něco připlatí za „zelenou energii“ či za (údajně) zdravou ekologickou stravu. Při posledních německých volbách se ukázalo, že tamní strana zelených má z hlediska sociálního složení v podstatě stejný elektorát jako „buržoazní“ FDP. Ba dokonce, volič německých zelených má ve srovnání s elektoráty ostatních stran v průměru nejvyšší příjem.

Což o voličích české Strany zelených asi říci nepůjde, ale zejména kvůli tomu, že řada profesí (učitel na všech stupních škol, pracovník v kultuře apod.) je zde ve srovnání s Německem platově hluboce podhodnocena. Každopádně ale platí, že Strana zelených je a bude stranou středostavovskou, stranou inteligence jakožto sociální skupiny.

Až budou zelení voliči nejbohatší

Jejich programová agenda zelené vyvazuje z klasické pravo-levé škály a činí je tak schopnými vytvářet koalice s umírněnou pravicí i umírněnou levicí, i když v západních zemích mají daleko blíže k levici. U nás tedy mohou vstoupit do koalice jak se skutečně „blairizovanou“ ČSSD, tak s ODS zbavenou falešné optiky vnímání zelených coby nebezpečných radikálů. Těmi byli jejich dnešní západní lídři v 60. letech jako studenti, ale jakmile dostudovali a začali dělat kariéry ve svých oborech, rychle „zburžoazněli“. Mladí revolucionáři, staří hofráti - to v Německu věděl Goethe dávno před Joschkou Fischerem.

A na adresu ODS si pak v souvislosti se zelenými nelze odpustit mírně jízlivou poznámku: transformace české společnosti ke standardním západním poměrům bude skončena tehdy, pokud budou mít zelení stabilně 7 až 10 procent a zároveň jejich volič bude (skoro) nejbohatším ze všech ostatních v ukazateli průměrný příjem na hlavu. Jsou to ale paradoxy, mohl by na závěr konstatovat sládek z Havlovy Audience...

(Lidové noviny, 22.3.)