Podle četných dnešních komentářů by se mohlo zdát, že Česká republika právě zažívá epidemii politického centrismu. Levice údajně ztrácí, protože dnešní hlasovací blok sociálních demokratů a komunistů by ve Sněmovně nezískal nadpoloviční většinu hlasů, pokud by se volby konaly zítra a dopadly tak, jak naznačují průzkumy veřejného mínění. Dokonce se objevily i úvahy o tom, že strana zelených je „mírně napravo“, protože část nástrojů, které hodlá podle svých internetových stránek prosazovat v rámci svého ekonomického programu, má blíže k tomu, co prosazuje ODS než k tomu, co prosazuje ČSSD či KSČM. Jak málo stačí, aby byl nový střed (či dokonce nový pravý střed) na světě!

Pomiňme hned v úvodu jinak ale bezpochyby relevantní námitku, že vyhrávat jest nutno volby, nikoliv průzkumy veřejného mínění. Jistě, je to pravda. Pokud bychom ale připustili, že náhlý výkyv v dlouhodobě sledovaných voličských preferencích politických stran nemá svůj vzor v realitě (se kterou tedy nemá nic společného), mohli bychom veškeré podobné průzkumy zrušit úplně a nevšímat si jich vůbec.

Existují dvě možnosti, jak v takovéto situaci uvažovat. Buď půjdeme studovat detaily konkrétního politického a volebního programu této strany a dumat nad tím, do jaké míry jsou použité formulace a teoreticky popsané či nominálně pojmenované hospodářské politiky bližší dnešní české politické levici či politické pravici.

Druhou možností je podívat se, jaké návrhy v průběhu celé své existence Strana zelených v české politice prosazovala a jaký typ návrhů prosazují obecně v evropské politice politické strany, které si zvolily toto jméno. Podívat se, co je na prvním místě jejich programu, zda je to člověk a jeho svoboda či zájmy rostlin a živočichů, planety Země, „trvale udržitelný“ rozvoj, a podobně. Vzpomenout si, jaké prostředky takto se označující skupiny používají. Zda je to dialog a diskuse rovnoprávných stran, byť v mnohém často ostře nesouhlasících, nebo demonstrace, nátlakové akce, politická spolupráce s různými NGOs a přesvědčení, že oni vědí lépe než kdokoliv jiný, jaká jsou ta „správně spočtená“ a ještě přijatelná rizika, množství zplodin a všech možných dalších parametrů ekonomické činnosti člověka.

To, že si strana pánů Patočků, Uhlů a Beránků dnes nasadila uhlazenější tvář bývalého ministra Bursíka, říká sice mnoho o jejích mocenských ambicích, nemění však nic na její radikálně levicové podstatě. Strana zelených dnes nemá jiné členy, jiný program, cíle či priority než tomu bylo před třemi, pěti, deseti či patnácti lety.

Toto stále ještě relativně nové levicové hnutí, které je v mnohých ohledech jednoznačně nalevo od tradiční sociální demokracie kontinentálního typu, má své historické kořeny v západoevropské revoltě roku 1968, kdy zejména ve Francii a v Německu studentští vůdci rozhýbávali masy studentů do kvazirevolučního pohybu, vln stávek, demonstrací a nepokojů, kdy byly formulovány radikální požadavky pod rudými prapory, na nichž se skvěly portréty Mao Ce Tunga, Lva Trockého, V. I. Lenina a Karla Marxe.

Neúspěch revoltujících „situacionistů“ a porážka jejich hnutí vedla povětšinou k jejich postupnému zabydlování se v politickém establishmentu tehdejší západní Evropy. Hnutí zelených tak vzniklo začátkem 80. let ve Francii a Německu a jeho duchovním otcem a stálou „morální autoritou“ číslo jedna je legendární Daniel Cohn-Bendit, přezdívaný „Rudý Dany“ – studentský vůdce z pařížských barikád května roku 1968. Ten je také již po druhé volební období poslancem Europarlamentu za „evropské“ Zelené, jejich pozdější mluvčí a dnešní spolupředseda této frakce EP.

Strana zelených by se podle všech výzkumů agentur pro výzkum veřejného mínění dostala do Poslanecké sněmovny a získala by 6-10% voličských hlasů, čemuž odpovídá přibližně 12-20 poslaneckých mandátů z celkových 200. I podle všech průzkumů v posledních týdnech by tak levice (komunisté + sociální demokraté + zelení) získala pohodlnou většinu, často dokonce převyšující 110 mandátů.

Líbivý šat politické korektnosti, který si dnes naši zelení navlékají, má zastínit jejich skutečné vyhraněně levicové cíle. Bohužel, není to poprvé, co se levicové straně daří v této zemi před volbami vydávat se za něco úplně jiného než ve skutečnosti je.

Dnes již skutečně nehrozí nástup komunistů z roku 1946, kteří tehdy účelově (a klamavě) zdůrazňovali svou podporu drobnému podnikání a parlamentní demokracii. Kdy už konečně přestaneme bojovat minulé bitvy a začneme pojmenovávat dnešní rizika (i politické strany) jejich pravými jmény?

Zkrácená verze vyšla 29. 3. 2006 v HN