V tradičních měřítkách české polistopadové politiky nálepkou koaličních troublemakerů „strádali“ křesťanští demokraté. Příslušnost k levicové nebo pravicové vládě nečinila rozdíly. Kříž věčných nespokojenců, jejichž ochota zůstat s koaličními partnery až do řádného konce volebního období je pomíjivější než pozemské rozkoše z triptychu Hieronyma Bosche, se zdál být nepřenosný.

Osvobození lidoveckým sestrám a bratrům poskytla strana, která nemůže mít odlišnější ideologické zázemí – zelení. I se šesti zástupci v dolní komoře parlamentu Strana zelených spustila divadlo, v němž není jasné, kdo je režisérem a kdo se z cizích politických ansámblů objeví na pódiu v rámci hostování. Duo Zubová-Jakubková vystupuje nepředvídatelně natolik, že je obtížné uhádnout, zda jejich nešikovně rozehraná vzpoura skrývá famózní tah šachového velmistra, pokus o vyřízení osobních sporů či zda za ní není nic a pouze vyjadřuje přirozené rozpoložení obou dam. Ať už dopadne jejich taškařice jakkoli, překvapení se nezúčastněný pozorovatel nevyhne.

Ve snaze rozplést zelené nitky vychází ze složité situace Topolánkova kabinetu jako vrchní „konspirátor“ první místopředsedkyně strany Dana Kuchtová. Šrámy získané při ústupu ze školského resortu se nehojí lehce. Za ideální lék Kuchtová považuje svržení Martina Bursíka z předsednického čela. Jihočeská matka ví nejlépe, jak se ve spektru českých politických stran neodcizit pravému zelenému údělu, který je nalevo. Po volbách se koalice se sociálními demokraty sestaví snáz než s „amerikánskými eurofóbními konzervami“ z ODS.

Jen aby se Dana Kuchtová nemýlila. Po volbách jí totiž mohou zbýt jen oči pro zelený pláč…

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského