K výrokům pana Okamury se můžeme stavět, jak je komu libo, na lehkou váhu je však bráti nelze; získal onen rychlomluvný pán ve volbách tohoto podzimu hlas každého desátého dospělého občana českého, čímž se stává dosti těžkou figurou na politické šachovnici. I jsem trochu na rozpacích, co si mám myslet o jeho návrzích na zavedení prvků přímé demokracie do politického systému zemí českých. Pozor, pane Okamuro, pozor, občane a voliči: jsou nástroje užitečné, s nimiž je však dlužno zacházeti obezřetně, abychom si jimi nevyšťouchli oko. Sám pokládám přímou demokracii za nadřazenou demokracii partajně zastupitelské, jakž jsem ve vícero úvahách uvedl a zdůraznil; zavádět ji však horempádem, bez předchozí zkušenosti a velkého rozmyslu, by mohlo být oním nástrojem k vyšťouchnutí oka, jak naznačeno.

Přímá demokracie má a musí mít svůj pevný řád, svá bezpodmínečná, za všech okolností platná pravidla. Není jí učiněno zadost vyhlašováním referend, když se některému partajnímu velmoži zazdá, že by na tom mohl vydělat; v takovém případě nemluvme o přímé demokracii, nýbrž o přímé demagogii. Musí být závazně určeno, kdy lze přikročit k lidovému hlasování a které záležitosti se přenechávají volenému parlamentu; ona totiž ani ta nejpřímější demokracie nedává hlasovat široké veřejnosti úplně o všem. Zejména však musí občan přistupovat k referendu co možná dokonale informován o věci, jež se mu předkládá k rozhodnutí. Jak se to dělá, o tom se lze poučit v jediné zemi světa, kde je lidové hlasování pravidlem, ve Švýcarsku.

Každý oprávněný volič tam s dostatečným předstihem najde v poštovní schránce červenou knížečku s podrobným rozvedením předmětu hlasování, s doporučeními navrhovatele a námitkami odpůrců, vše završeno nezávazným vyjádřením správních orgánů. Některá témata jdou do referenda povinně, především finanční: veřejné stavby od určité výše nákladů se předloží k schválení veřejnosti. Svolí-li svrchovaný lid (suverén, říká se po švýcarsku), může se začít stavět. Když ne, jest navrhovatel namydlen. Ve švýcarském městečku tudíž nemůže nikdo jen tak zvysoka rozhodnout, že se na rynku postaví nějaká velikánská, drahá a zbytečná potvornost, aby si vydělal páně starostův švagr architekt; i kdyby taková snaha byla, vystoupil by svéprávný, sebevědomý občan a pravil: Houby, páni konšelé! Jiné záležitosti veřejného zájmu občanská iniciativa pouze navrhne a přenechá k vyřešení orgánům veřejné správy; ještě jiné – a o ty v představách páně Okamurovy strany vesměs jde – jsou řešeny všelidovým hlasováním. Je třeba sehnat k němu během osmnácti měsíců 100.000 podpisů a předložit spolu s vypracovaným prováděcím návrhem. Oněch osmnáct měsíců může někomu připadat jako zbytečně dlouhá doba, ale ono je opravdu moudré nechat uplynout nějaký čas mezi návrhem a provedením referenda, aby občan měl sdostatek času si vše řádně promyslet a nehlasoval v návalu emocí, obvykle negativních. Poté referendum proběhne; a dopadne-li kladně, je schválena změna nebo doplněk ústavy a ani nejvyšší partajní pámbu s ní nehne.

To tedy jest a tak má vypadat přímá demokracie, vážený pane Okamuro Co naopak přímou demokracií není a být nesmí, je lapání prosťáčků na dobře znící, ale mlhavě povšechné, k ničemu nezavazující sliby a hesla. Je tomu tak, že člověk inteligentní, s promyšleným názorem a tím pádem špatně ovlivnitelný, je pro politického ctižádostivce nezajímavý; proto rozprostírá své sítě v, řekněme, prostodušších vrstvách veřejnosti. Jen tam totiž nalezne hojnost dušiček důvěřivých, udělujících voličskou přízeň podle toho, jak zubatě se který kandidát směje z plakátů a jak lehkoruce rozsévá sliby, jimž je souzeno, aby se hned den po volbách rozplynuly v niveč. Což by občánek prostého ducha mohl po tolika zkušenostech už pomalu vědět a snad i ví; dá však předost nakukané iluzi, jelikož se jí příjemněji věří. Všimněme si ostatně, jak pitomá bývají plakátová hesla. Inu, jsou taková, jaký je ten, komu jsou určena.

Osůbky prostého ducha pak tvoří ve veřejnosti… snad ne celých padesát procent, ale málem. V tom je slabost demokracie, a nejen přímé: ze své vlastní podstaty je vládou průměru. A jelikož i průměr v sobě skrývá určité kvality, a je tudíž mimo okruh zájmu bezostyšného kariéristy, stává se rozhodující společenskou sílou lidský podprůměr. Jen tak se může přihodit, že do vysoké státní funkce vystoupí člověk sám sice nikterak prostý ani prostoduchý, dovedoucí však na notu prostoty a lidovosti zahrát. On je s námi, radují se prosté duše, budeme se s ním mít dobře! Než se zklamou a naletí příště zase jinému tlučhubovi. Inu jo.

Tím je přímá demokracie, ať s panem Okamurou nebo bez něj… neříkám, že nebezpečná. Žádá si však vysokého stupně občanské zralosti, poučenosti, něčeho víc než jen vhodit lístek do urny a vrzat pak chrupem, jak to koulejí ti tam nahoře. Což, jak tak koukám na důvěryplný sběh lidu českého kolem jistého pana Babiše, není zrovna případ zemí Koruny české. Jinou podmínkou přímé demokracie je dlouhá a intenzivní zkušenost; Švýcarům trvalo několik staletí, než se propracovali k její současné formě. Bohdá bychom nemuseli záuční dobu počítat na staletí; dokud se však český občan nenaučí říkat my místo oni, mysle tím jakési panáky tam nahoře, co za všechno můžou, dokud se nenaučí přebírat svůj díl zodpovědnosti v případě nezdaru, proti němuž ani přímá demokracie není imunní, dotud jest záhodno býti s referendy a jinými nástroji lidovlády nadmíru opatrný.

Jinak bych proti zavádění prvků přímé demokracie nic dohromady nenamítal. Ledaže zavádění zdrženlivého, aby byl čas k získání a upevnění zkušenosti, postupujíce od malého k většímu. Pro začátek na obecní úrovni; bude-li výsledek uspokojivý, možno postoupit a stupínek výš, až nakonec – ale úplně nakonec – k úrovni celostátní. Musí-li to už vůbec být; čím méně se tatík stát plete občanu do života, čím méně se snaží ho na každém kroku dirigovat, semo tamo postrkovat jako by byl malé dítě či nesvéprávný idiot, tím lépe. Mimochodem, nepokládám za šťastné zrušení instituce okresů; kraje jesou příliš velké a neosobní, než aby mohly tvořit onen žádoucí mezistupeň v architektuře společnosti – občan, rodina, obec, stát. Tato posloupnost je základním principem přímé demokracie; je-li společnost organizována po vrchnostensku, od shora dolů, od státu k… spíš poddanému než občanovi, nemůže o ní být řeči.

Abych tedy nějak zakončil toto povídání: mějž si svou přímou demokracii, národe český. Buď jen pamětliv toho, že má svá bezpodmínečná pravidla, jak uvedeno výše; jsou-li porušena, ať z ledabylosti nebo z číhosi potutelného úmyslu, snadno se můžeš stát kořistí ješity, celého dychtivého budovat svůj osobní pomník slávy, jejž zbaviti se bude obtížno, ne-li nemožno. To už je opravdu lepší zůstat u demokracie zastupitelské, jakkoli nedokonalé.

Hannover, 8. listopadu 2017