Cesta k prostředí, které přeje ekonomice, vede přes existenci seriózní vlády

Je politická roztříštěnost nutně katastrofou pro ekonomiku? Může být a nemusí. Známe příklady v obou směrech.

Klasickým případem země, která těžce doplácí na politickou roztříštěnost z minulých dob, je Itálie. Přitom během prvních dvaceti let trvání italské republiky se zdálo, že politika nehraje roli. Během let 1950 až 1970 italská ekonomika znásobila svoji výkonnost 2,34krát. Dokonce bez velkého růstu státního dluhu: ten během téhož období vzrostl ze 30 na 38 procent hrubého domácího produktu.

Leckdo si mohl po této zkušenosti myslet, že časté střídání vlád vlastně vůbec nevadí. Anebo že je dokonce prospěšné. Jenže politická nestabilita si začala vybírat svoji daň během 70. let. Přišly problémy, o slovo se přihlásil hospodářský cyklus - a italské vlády, které se střídaly jak na běžícím páse, šly cestou nejmenšího odporu. Tedy cestou státního utrácení a vyšších daní.

Italský stát byl během 60. let celkem štíhlý s poměrem veřejných výdajů k HDP v průměrné výši 28,4 procenta. V průběhu 70. let však výdaje nabobtnaly až ke 38 procentům HDP a veřejný dluh překročil hranici 60 procent. Čímž příběh zdaleka nekončil.

Výdajová spirála se roztočila. Výdaje měly za následek vyšší dluhy: hranice 100 procent HDP byla překonána v roce 1990. Nyní Itálie dluží patrně již přes 130 procent svého hrubého domácího produktu. Nepomohla ani reforma volebního systému v roce 1992. Nepomohlo euro. Hříchy minulosti Itálii táhnou ke dnu. A nejsou to Berlusconiho hříchy, jde o problémy mnohem staršího data.

Zvyšování daní, nezbytně doprovázející růst výdajů, ochromilo hospodářství. Kvůli vysokým daním trvá vysoká nezaměstnanost a odliv kapitálu do ciziny. Italská ekonomika trvale stagnuje od roku 2000.

Jak se (ne)dostat na šikmou plochu

Může něco podobného postihnout i Česko? Ale ano, může. Česká politika velmi připomíná první italskou republiku: poměrný volební systém, který vede k nestabilním koalicím a ke korupci. Míra veřejných výdajů odpovídá Itálii v roce 1981. S dluhem jsme na tom zatím lépe: zhruba na italské úrovni roku 1971.

Pokud ovšem bude česká politická "Itálie" trvat ještě deset let, můžeme se dostat na šikmou plochu, z níž už budeme jenom klouzat dolů. A nebude záchrany.

Politický systém ale není všechno. Existuje země, která má dokonce ještě horší politický systém než Česko, je rovněž zatížena korupčními skandály, a přesto prosperuje. Touto zemí je Izrael.

"Švýcarsko má 7,5 milionu obyvatel, podobně jako Izrael, ale jeho vláda má jen sedm ministrů," uvádí Jair Lapid, zakladatel liberální strany Ješ Atid a nynější izraelský ministr financí. "Izraelská vláda má 35 ministrů a náměstků. Jsou zde ministři bez portfolií a kvalifikovaní lídři, kteří obdrželi nově vytvořená a zcela zbytečná ministerstva, jen aby podpořili vládní koalici. Izraelská vláda se skládá z osmi stran, přičemž každé z nich premiér musí vyjít vstříc. Během posledních dvaceti let jsme měli 20 ministrů vnitra, 15 ministrů spravedlnosti a ministrů zdravotnictví, 14 ministrů zahraničí, 13 ministrů financí a sociálních věcí, 12 ministrů školství, 10 ministrů obrany a 9 ministrů veřejné bezpečnosti. Ministři téměř nikdy nemají dost času, aby připravili a uskutečnili důležité reformy, což má za následek krátkodobé myšlení bez strategických cílů."

Navzdory trvalému politickému chaosu Izrael nejenže nekrachuje, ale dokonce prosperuje. Jaký je rozdíl mezi Itálií a Izraelem?

V první řadě Izrael nabízí mnohem lepší prostředí pro podnikatele. V žebříčku Doing Business, který udává kvalitu podnikatelského prostředí, se Itálie umístila na 65. místě, zatímco Izrael byl na 35. místě. Pro zajímavost: Česko v nedávno publikovaném žebříčku spadlo ze 68. místa na 75. místo. Mimořádně špatně si vedeme například v zakládání podniků - kdo někdy zakládal společnost s ručením omezeným, ví, jak těžký porod to je. Dále v placení daní, přičemž je hodnocena složitost a pracnost systému, nikoli výše daní jako taková. (Zdržím se raději poznámek na adresu bývalých ministrů financí.)

Kromě lepšího podnikatelského prostředí Izrael nabízí skvělé školy, zejména technického zaměření. Kdo stále ještě žije v iluzích o skvělých kvalitách českých technických fakult, ať se raději probere.

A v neposlední řadě: i když jsou izraelští politici tlačeni, nebo dokonce motivováni volebním systémem do velmi neoptimálního chování, mají jedno společné. Všem jde o prospěch jejich země. Národní zájem není v Izraeli sprosté slovo jako v Česku.

Překvapení bez hranic

Je těžké spekulovat nad možným složením příští české vlády a její stabilitou. V českém politickém systému platí jen jedno pravidlo, a sice to, že překvapení nemají žádné hranice. Velkou úlevou je fakt, že koalice ČSSD a KSČM-přímá linka do Itálie - nemá většinu. Hnutí ANO 2011 má v programu zákaz zvyšování přímých daní, což je další velká úleva.

Nicméně potenciální koalice je stále ve hvězdách. Vyjednávací tým ještě ani není sestaven. Těžiště vládní moci je v rukou strany, která ve volbách totálně propadla.

Nemá mnoho smyslu pokoušet se předpovídat rozpočtovou politiku vlády, která má teprve vzniknout. Nemá ani smysl tipovat životnost této vlády nebo termín nejbližších voleb.

Co naopak může mít smysl: zamyslet se nad faktory, které mají za následek úspěch či neúspěch jednotlivých ekonomik. Ideální kombinací je samozřejmě štíhlý stát s dobře fungujícími institucemi a stabilním politickým systémem. Ve světě vede Singapur; ze zemí nám kulturně bližších můžeme uvést Nový Zéland, USA nebo Austrálii.

Pokud slevíme z požadavku na štíhlý stát, můžeme uvést celou severozápadní Evropu a Severní Ameriku. Dokonce i Polsko a Slovensko mají lepší podnikatelské prostředí (45., respektive 49. místo v žebříčku Doing Business), což je pro ČR bezmezná ostuda.

Bohužel, kvalitnější instituce, lepší podnikatelské prostředí a štíhlejší stát se odkládají až do doby, kdy budeme mít alespoň trochu seriózní vládu. A zde je zakopán pes.

LN, 2.11.2013