19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: Zákon proti nedotknutelnosti

16.11.2015

Jedním z údajných hříchů, kvůli němuž „grilovali“ 12. listopadu 2015 poslanci Ústavně právního výboru ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, je zpoždění nového zákona o státním zastupitelství, poprvé předloženého Poslanecké sněmovně bývalým ministrem Pavlem Blažkem jako tisk 1054 již v r. 2013. O jeho osudu dosud nebylo definitivně rozhodnuto, neboť po pádu Nečasovy vlády jej ze Sněmovny stáhla ministryně úřednické vlády Marie Benešová. Bylo pro ni zřejmě nepředstavitelné, že by státní zastupitelství mohlo fungovat jinak a lépe než za jejích časů . Od jejího zásahu se dosud nepodařilo vrátit zákon znova do Parlamentu. Jeho vývoj prochází přes různá kolísání a vývrtky. V současnosti se mu z pozic v Ústavně právním výboru staví do cesty dvě bývalé ministryně spravedlnosti rozdílné politické orientace, ale v odporu k reformě státního zastupitelství jednotné: spolu s Marií Benešovou to je Helena Válková.

Přesto se neodvratně blíží okamžik, kdy Robert Pelikán předloží návrh zákona vládě s žádostí o jeho propuštění do Poslanecké sněmovny. Veřejnost, ohlušená rámusem kolem imigrační krize, si neuvědomuje, jak naléhavá je potřeba zásadních změn ve státním zastupitelství, k nimž nový zákon otvírá cestu, a proto na pravděpodobný výsledek jednání vlády neuzavírá sázky. Situace je ale vážná. Na sklonku éry Renaty Vesecké v čele Nejvyššího státního zastupitelství se mluvilo o rozvalu státního zastupitelství, zmítaného „válkou žalobců“. Od Pavla Zemana se očekávalo, že udělá v úřadě pořádek. Zatím se ale rozval prohloubil: stát se rozpadl na dvě zóny působení vrchních státních zastupitelství v Praze a Olomouci s rozdílným režimem vedení různých procesů v trestním řízení. Průvodním jevem je bujení státnězástupcovské svévole. Je na čase, aby po odstranění vrchních státních zastupitelství nejvyšší státní zástupce sjednotil režim výkonu trestního práva státním zastupitelstvím na celém území státu.

V této situaci zesiluje svůj hlas v debatě o konečné podobě nového zákona spolek Šalamoun, který pod formální záštitou poslance Marka Černocha vystoupí 18. listopadu 2015 s veřejnou kritikou ministerského návrhu založenou na jeho srovnání s vlastním alternativním návrhem. Stane se tak na semináři, jehož se zúčastní i legislativci Ministerstva spravedlnosti. Silný ohlas na politické scéně na podobnou akci, zosnovanou spolkem Šalamoun v listopadu r.2014, pohřbil koncepci, prosazovanou tehdejší ministryní Helenou Válkovou. Jsou lidé, kteří se těší, že 18.listopad 2015 bude pro změnu osudný pro Pelikánův návrh.

To jsou ale přehnaná očekávání, protože rozdíly mezi ministerským a „šalamounským“ pojetím zákona se týkají sice velmi důležitých, ale přece jen detailů, zatímco v základních rysech si jsou obě podoby nápadně blízké. Ovšem – jak s oblibou říká nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman – ďábel se skrývá v detailu a rozpory v maličkostech mohou mít zásadní význam.

Za kritiku jistě stojí skutečnost, že na současném ministerském návrhu jsou výraznější stopy státnězástupcovského „spolupachatelství“ v podobě různých stavovských výhod než na tisku 1054 z r. 2013. Například bude-li Pavel Zeman v den nabytí účinnosti zákona zastávat funkci nejvyššího státního zástupce, zůstane v ní bez výběrového řízení dalších sedm let, čili jeho celkové funkční období bude 14 let. Stane se tak jednou z nejtrvanlivějších upomínek na personální politiku Nečasovy vlády a zhoubný vliv Jiřího Pospíšila a „kmotra“ Romana Jurečka. Všichni státní zástupci rušených vrchních státních zastupitelství mají přejít na Nejvyšší státní zastupitelství, což se může odrazit v jejich příjmech. Reforma se tím prodraží. Umístění tzv. „speciálu“ do Prahy je výhodou pro pražské státní zástupce a stane-li se jeho vedoucí Lenka Bradáčová, nebude muset po rozpuštění svého úřadu měnit kancelář. Konečně na rozdíl od „obyčejných“ úředníků, podřízených zákonu o státní službě a podléhajících každoročnímu hodnocení své práce, státní zástupci, nadaní mocí k ničení lidských osudů, mají být hodnocení jen jednou za tři roky.

Daleko zásadnější je ale rozpor v přístupech tvůrců ministerského návrhu zákona a „šalamounů“ k vynucování odpovědnosti za různá státnězástupcovská selhání. Je to výsledek rozdílnosti výchozích pozic zmíněných stran. Svět vypadá úplně jinak z kanceláří státních zástupců či ministerských úředníků a jinak z vězeňských cel. „Šalamounský“ pohled je silně ovlivněn častým vnímáním prožitků nespravedlivě stíhaných občanů, jejich rodin a blízkých.

Ministerský návrh přejímá prakticky beze změny bezzubá pravidla kárného řízení ze současného zákona. Jejich základem je definice kárného provinění, která je tak obecná a neurčitá, že se jen zřídka podaří přiznat konkrétnímu jednání státního zástupce povahu stíhatelného prohřešku. Pravomoc vedoucích státních zástupců – kárných žalobců - se omezuje na prošetření podezření a podání kárné žaloby u kárného senátu Nejvyššího správního soudu, od něhož provinilci většinou odcházejí se zanedbatelnými tresty nebo zproštěni. Kární žalobci ale beztak využívají svou pravomoc velmi neradi a zřídka. Vůči kárným podnětům občanů většinou zaujímají postoj „obrana hradu“. Lze se občas domoci trestu za nečinnost, za průtahy řízení, ale nesprávné rozhodnutí je chráněno zárukou beztrestnosti bez ohledu na spáchané škody, na možnou úmyslnost. Kárný soud přiznává státním zástupcům právo vést trestní řízení na základě vnitřního přesvědčení o tom, že pravděpodobně došlo k trestnému činu, i když neměli dostatek přesvědčivých důkazů. Obtěžování slušných lidí se meze nekladou.

Důvodem k vyvinění v kárném řízení bývá napravení nesprávného postupu opravným prostředkem. To je výrazný projev kastovní nadřazenosti státních zástupců nad ostatní občany: běžný pachatel trestného činu jde za mříže, i když jím způsobená škoda byla nějakým způsobem napravena. U státních zástupců je důvodem k zproštění obvinění i náprava, provedená proti jejich vůli opravným prostředkem.

Dlouholeté uplatňování výsady beztrestnosti vede k výstřelkům svévole, jež někdy dosahují rozměrů obludnosti. Nedopouštějí se jich státní zástupci masově, většina pracuje neokázale a odvádí slušnou práci, ale výskyt „černých ovcí ve stádě“ není zanedbatelný. Názorným příkladem je jednání znojemské žalobkyně Jarmily Goldové v kauze obž. Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, odsouzených v r.2005 Okresním soudem ve Znojmě na základě její obžaloby za loupežné přepadení dvou poštovních doručovatelek. V r.2011 jiný senát téhož soudu odsoudil za stejný skutek jiné pachatele. Vznikla tak situace, odporující nejen právu, ale i fyzikálním zákonům a zdravému selskému rozumu: na jeden čin připadají dva pravomocně odsouzení pachatelé. Přesto senát JUDr. Jaromíra Kapinuse s podporou státní zástupkyně Jarmily Goldové nevyhověl v r.2012 žádosti Jaroslava Schindlera o povolení obnovy procesu. Zde k zpochybnění práva, fyzikálních zákonů a zdravého selského rozumu přistoupilo pohrdání obyčejnou lidskou slušností: lpění na formálně logické konstrukci rozsudku byly povýšeno nad mravní povinnost neprodleně přezkoumat podezření, že možná byli odsouzeni nevinní lidé. Po zásahu Nejvyššího soudu ČR z r.2013 musel soud nakonec řízení o povolení obnovy procesu přece jen zahájit. Souběžně proběhlo řízení o povolení obnovy procesu, v němž byli odsouzeni pachatelé z pozdějšího rozsudku. Velmi důkladné dokazování před soudem prohloubilo podezření, že nešťastníci byli v r. 2005 odsouzeni na základě policií vynuceného doznání; stalo se v přípravném řízení dozorovaném státní zástupkyní Jarmilou Goldovou. Soud pak v červenci r.2015 obnovu procesu povolil. Postiženým tak po třech letech svitla naděje, že se dočkají nápravy rozsudku z r. 2005. Odsouzení mělo ničivé účinky na jejich osobní životy, proto se z úspěchu oprávněně radovali. Ale státní zástupkyně Jarmila Goldová se rozhodla, že jim radost nedopřeje: proti usnesení o povolení obnovy procesu podala stížnost, o které měl rozhodnout Krajský soud v Brně. Nadřízené Krajské státní zastupitelství v Brně sice vzalo nakonec její stížnost zpět, ale zlu již v plném rozsahu nemohlo zabránit. Její zásah vyvolá několikaměsíční průtahy v zahájení obnoveného řízení ve věci samé. Státní zástupkyni nestačilo, že se postižení museli složitě domáhat vyvolání řízení o povolení obnovy procesu:ke třem letům čekání na spravedlnost jim přidala dalších několik měsíců. Zvětšila tím také základ pro výpočet odškodného za neoprávněné trestní stíhání. Škodila tím nejen postiženým, ale i státu. To vše zjevně v situaci, v které je naděje na obhájení rozsudku z r.2005 minimální, prakticky nulová. Její jednání má patrně zlovolný skrytý motiv, o němž nebudu spekulovat, neboť nemůže existovat žádný, který by nemravné jednání takového druhu omlouval.

Dalo by se očekávat, že od žalobkyně, přistižené při takových selháních, „by pes kůrku nevzal“ a její nadřízení se jí rychle zbaví. Nestalo se jí ale vůbec nic a může se stejnou tupou arogancí směle škodit občanům této země dál až do odchodu do důchodu. Nedopustila se přece ničeho jiného, než uplatnění svého právního názoru, a jeho odůvodnění prý nepostrádá formální logiku. Bránit průchodu spravedlnosti je přece dovoleno.

V praxi spolku Šalamoun nejde zdaleka o ojedinělý případ. Zkušenost ovlivnila jeho přístup k nárokům na odpovědnost státních zástupců za svévolné jednání ke škodě stran řízení a vyústila v návrh právní úpravy, která je zásadně odlišná od ministerské.

Především se zužuje prostor pro libovůli při výkladu pojmu „kárné provinění“ upřesněním definice výčtem tipů jednání, které mají obligatorní povahu kárného provinění. Zajišťuje se návaznost mezi finančním odškodněním obětí justičních přehmatů, kárným řízením a režimem vymáhání regresní spoluúčasti viníků na finančních ztrátách státu. Vedoucím státním zástupcům se stanoví povinnost stíhat každé provinění a zavádí se dvoustupňové kárné řízení před kárnými komisemi státního zastupitelství; kárně obžalovanému i žalobci ale zůstává možnost obrátit se v případě nespokojenosti s druhostupňovým rozhodnutím na kárný soud (paradoxně se tak posiluje nezávislost státního zastupitelství na zásazích zvenčí, od jiné moci). K zostření tlaku na odpovědnost za odvedenou práci by přispělo i pracovní hodnocení státních zástupců v intervalu jednoho roku (shodně se zákonem o státní službě), nikoli jednou za tři roky, jež zavádí ministerský návrh.

Přijetí „šalamounských“ návrhů by mnoha žalobcům ztrpčilo život a naopak by jej ulehčilo „zákazníkům justice“. Státní zástupci ale mohou klidně spát: o nutnosti zvýšení tlaku na jejich odpovědnost politici hodně mluví, ale když dojde na lámání chleba, rychle na ni zapomenou. „Šalamounské“ návrhy nejspíš zůstanou jen provokativním diskusním námětem.