24.4.2024 | Svátek má Jiří


POLITIKA: Zajímavé časy Mirka T.

7.3.2008

V souvislosti s presidentskou volbou se nepochybně narušily vztahy ve vládní koalici. Nikoli proto, že si část koalice spolu s většinou opozice postavila vlastního kandidáta. Bylo to způsobem, jakým byl tento kandidát prosazován. Nepochybně existuje přátelský fecht, který za gentlemanských podmínek a hluboko uvnitř mantinelů platných pravidel určí lepšího. Existuje také totální válka, ve které jsou povoleny všechny prostředky a hlavním motivem konání je zášť a nenávist. Kde pro vítěze budoucnost začíná teprve výsledkem a pro poraženého budoucnost neexistuje. Chování zelených při presidentské volbě, bohužel, připomínalo spíše druhou možnost a zcela se vyrovnalo nejhorším paroubkovským nebo republikánským estrádám.

Vypjatá situace ovšem také zvýraznila hluboké rozpory, které existují v obou menších koaličních stranách. S jen malou nadsázkou lze říci, že jde o spolky pouze do hodně dobrého počasí. Mirek Topolánek usoudil, že problémy je nutno řešit hned, dříve než se stanou normou chování. Je to logické. Většinou vyhrává ten se strategickou iniciativou.

První vzkaz obdržel Jiří Čunek. Jeho zmatkování ve vysoké politice začalo v poslední době nabírat jistou dávku nonšalance. Obsah zprávy je jednoduchý:

„Do vlády půjdeš, až prokážeš, že jsi skutečně velitelem své party a ne kašparem! A týká se to i Šojdrové a Hovorky!“

Reakce Čunkova byla úžasná: „To née! Pan premiér sčítá hrušky s jabkama!“

V jiné rovině je chování je vyskakování zelených. Buď Bursík zkouší, kam až mohou dojít, nebo je ještě v presidentském rauši. Průplesk byl rychlý. Bursíkovo bruselské vystoupení na téma emisních povolenek bylo na vládě shozeno s plnou parádou. Na tomtéž zasedání vlády byly striktně odmítnuty jeho pokusy o obstrukce kolem umístění radaru v Brdech. Na následující tiskovce premiér mezi perspektivními zdroji energie jmenoval atom a kritizoval rakouské veto, které v EU blokuje výzkum nových reaktorů.

Ve vztahu ke kverulujícím zákonodárcům obou stran i jejich oběma předsedům jasně vzkázal, že on na dodržování koaliční smlouvy trvá a bez této smlouvy nemá koalice smysl. Podle toho, jak reagovala Michaela Šojdrová, může se Čunkův návrat do vlády protáhnout třeba i do letnic.

Topolánkova americká cesta má i celoevropský důsledek. Není jí ani žaloba na Česko u jánevímjakého soudního dvora, není jím ani vyloučení ze schengenského prostoru. Unie náhle udělala to, co měla udělat před pěti lety – shodla se na společném postupu ve vízové politice vůči USA!

Na druhém pólu české politiky perlí Jiří Paroubek. Jeho jednání lze popsat Murphyho zákonem síly (pro neznalé zákonů fyziky: Co nejde silou, jde ještě větší silou!). Oznámil vnitrostranické referendum o radaru a současně prohlásil, že kdokoli by hlasoval pro radar, nedostane se na příští kandidátku. Co na tom, že Mirek Topolánek pouze navazuje na východiska, které s Američany narýsovala vláda Paroubkova!

Další přitvrzení postoje, další vyhledávání konfliktu s vládou i vlastní vnitrostranickou opozicí může souviset s tím, že Jiří Paroubek je ve vlastní straně jako na bicyklu – přestane šlapat a spadne. Může ovšem také souviset s Paroubkovými jednáními v Sýrii. Systém složený z „českého“ radaru a „polských“ antiraket je zaměřen na obranu mj. proti syrskému a íránskému zbrojnímu programu. Tady pak už končí jakákoli legrace a politický folklór!

V souvislosti s chováním Jiřího Paroubka se bůhvíproč objevilo matení pojmů kolem závaznosti poslaneckého hlasování. Každá fungující parta na jakékoli úrovni zastupitelstva má v podstatě tři možné názory na zvedání rukou. Nevytvořila společný názor – každý hlasuje podle názoru a přesvědčení svého. Vytvořila názor, ale odlišný postoj svých zastupitelů respektuje. Považuje svůj názor za tak zásadní, že důrazně doporučuje hlasovat jednotně. V tom není rozdílu u komunistů ve sněmovně ani u Hornolhotského sdružení za vybagrovaný rybník na obci a zajišťuje to funkčnost party, či partaje. Samozřejmě, četnost „závazného hlasování“ se liší podle vnějších i vnitřních podmínek té které strany a toho kterého zastupitelského klubu.

O straně však mnohem více napovídají důsledky porušení „závazného hlasování“. Zastupitel, který hlasuje v rozporu s artikulovaným názorem své party nebo partaje, vždycky riskuje. V ČSSD, v ODS i u hornolhotských rybníkářů. Pokud to zrovna není u důvěry vládě, v naprosté většině případů se na to zapomene, vyšumí. Lidé, i ti s odlišným názorem na dílčí věci, spolu nějak vycházet musejí – ve společném zájmu. Svoji roli hraje i váha stranických primárek. Vysvětlit členské schůzi, že doposud vážený a úspěšný zastupitel je lump kvůli předloňskému hlasování o používání GPS poštovními holuby, je úkolem veleobtížným a velmi často také kontraproduktivním.

V naprosté většině politických stran může předseda dělat nejvýše to, co Topolánek s Tlustým. Pomalu, opatrně a vytrvale oslabovat jeho vliv. Jaký to bude mít výsledek ovšem ukáží až středočeské primárky 2010. Reálnou možnost odseknout neposlušného poslance rozhodnutím Nejvyššího měli doposud pouze sládkovci a nově sociální demokraté. Ani u současných komunistů bych nesázel na schopnost předsedy z vlastní vůle vyhodit neposlušného bolševika. U ODS pamatuji jediné vyloučení poslance Kotta z klubu za podmínek chronicky známých, u lidovců opačný postup, kdy Josef Lux v roce 1998 mimo pořadí protlačil v druhém skrutiniu do sněmovny bratra Kalouska.

Samozřejmě, souvisí to i se systémem stranických primárek. Zatímco v ČSSD se ÚVV aktivně podílí na přípravě parlamentních kandidátek, například v ODS má Výkonná rada supervizi teprve v poslední fázi vzniku listiny. Na vyškrtnutí kandidáta z kandidátky se musí dohodnout s krajskou organizací, která je v tu chvíli vázána rozhodnutím volebního sněmu, takže by to chtělo hodně silný a hlavně nový argument. Pokus o posílení role Výkonné rady při přípravě posledních parlamentních primárek ostatně neskončil pro ptačí načalstvo dobře.

Způsob, jakým dělá přítel Paroubek z neposlušných přítelů osobní nepřítele, prostě není totožný s mechanismy hledání shody v zastupitelských klubech demokratických stran a nemá na české polistopadové politické scéně paralelu, mimo „zdivočelé“ SPR-RSČ.