Vlekoucí se jednání o přeměně volebních výsledků ve funkční exekutivní i legislativní uspořádání vysiluje natolik, že každá dobrá zpráva představuje příjemné osvěžení. Jednu velmi významnou vyslali čeští politici občanům, když naznačili, že konsensus nad zahraniční problematikou budou napříč spektrem hledat snadněji než v minulém období. V éře bratrů Kaczynských v Polsku a Jána Sloty na Slovensku musí nad tímto poselstvím ze srdce Evropy zaplesat i Brusel.

Kladné body si zaslouží připsat především ODS. Přestože se v prvních chvílích po volbách zdálo, že navrch získávají strany, které zaujímají – eufemisticky řečeno – značně kritický postoj k Evropské unii (ODS a KSČM disponují v Poslanecké sněmovně 107 mandáty), občanští demokraté se rozhodli své teatrální národovectví nahradit přístupem moudrým a opatrným.

Za prvé stojí za pochvalu nekonfliktní pasáž koaliční smlouvy, která popsala zahraničněpolitickou linii vysněného svazku ODS s KDU-ČSL a zelenými. Druhým pozitivem byla nominace Alexandra Vondry na post ministra zahraničí. ODS tím, že autora absurdního Manifestu českého eurorealismu Jana Zahradila nechala tisíce kilometrů daleko v křesle europoslance a vládní angažmá navrhla Vondrovi a Petru Gandalovičovi (kterého určila expertem přes EU), setřásla neslavné dědictví po Václavu Klausovi a vydala se cestou otevřené politiky bez mindráků.

Ne snad, že by Alexandr Vondra neměl své mouchy. Před volbami se prezentoval jako zarytý ideolog, pro něhož co levicové jest, od ďábla jest. Ovšem nedostatek erudice v mezinárodní politice a nadhledu nad evropskou integrací mu může vyčítat málokdo. Spolu s Gandalovičem, jenž má coby exprimátor Ústí nad Labem zkušenosti s tzv. evropskou politikou v komunální oblasti, může vytvořit pozoruhodný tým ODS pro zahraniční záležitosti.

Třetí sympatický obrat ODS učinila, když – alespoň dočasně – pohřbila originální projekt s britskými konzervativci a polskou vládní stranou Právo a spravedlnost na založení nového euroskeptického klubu na půdě Evropského parlamentu. Topolánkova partaj zůstává v Evropské lidové straně a je pravděpodobné, že její postoje bude ve svém počínaní respektovat více než dříve.

Když pomineme jednoznačně proevropské směřování ČSSD, lidovců a zelených, visí otazník už jen nad KSČM. I tam ale lze sledovat zajímavý vývoj. K domácímu dění za komunisty stále častěji hovoří místopředseda Jiří Dolejš a zahraničněpolitická stanoviska formuluje europoslanec Miloslav Ransdorf. KSČM navíc zintenzívnila signalizaci své státotvornosti, kterou je možné úspěšně testovat třeba právě ve vztahu k EU.

Rodící se shoda nad hrubými obrysy zahraniční politiky, ať již bude nakonec v ČR vládnout kdokoli, se ukazuje být dvojnásob důležitou na pozadí sílící debaty o eventuálním zřízení americké protiraketové základny na našem území. Sondáže na toto téma sice probíhají bezmála čtyři roky, ale oficiální žádost dosud Washington nevznesl, patrně proto, že paralelně si mapuje terén i v Polsku. Veřejné mínění však už bylo vyburcováno, spekulace, drby, domněnky a fámy se šíří rychlostí blesku a ústavní činitelé jsou nuceni odpovídat přinejmenším na dvě podstatné otázky: zda souhlasí s přítomností amerických ozbrojenců v české kotlině a zda se přiklánějí k vynesení verdiktu z parlamentních lavic, nebo občany formou referenda.

ODS se nadále štítí prvků přímé demokracie v tuzemském ústavním systému a je ochotna vyjít zámořským spojencům vstříc. Kalouskovi lidovci našlapují citlivě, leč dá se předpokládat, že by v bleděmodrém přejali názor pravicového partnera. Stranu zelených sužuje dilema: Držet se svých zásad a poslat vojáky v lidovém hlasování k šípku (což je zatím většinový trend v jejích útrobách), anebo být loajální k subjektu, který ji pozval hned po volbách do kabinetu a ukázal vůli bohatě zúročit šest sněmovních zelených mandátů?

Levice se chová podle očekávání. Komunisté základny odmítají a chtějí to stvrdit hlasem lidu, kdežto sociální demokraté hodlají zpočátku diskutovat uvnitř a pak vše předložit obyvatelstvu v referendu. To je dáno tím, že pacifismus a antiamerikanismus v řadách ČSSD nevyhynul, nicméně ti ze sociálních demokratů, kteří okusili tíhu vládní odpovědnosti (s Jiřím Paroubkem v čele), mají tendenci zohledňovat spojenecké závazky i širší souvislosti exekutivních kroků v branně-bezpečnostní sféře.

Je přirozené, že politická rovina problému překrývá samotná fakta a jejich odborné aspekty. Přesto je smutné, že ti, co základnu halasně vítají, přehlížejí, že bude skromná a bůhvíjaká pracovní místa domorodcům nepřinese. Odpůrci tábora zase zbytečně straší povahou zbraní, které by hostil. A bezpečnostní riziko? Nehrozilo by ani tak okolí základny jako spíše civilním objektům. Jenže s ním musíme počítat od okamžiku, kdy jsme si osvojili principy liberální demokracie, vstoupili do NATO a přijali účast ve vojenských misích v cizině.

Nemá cenu na omezeném prostoru reprizovat nepříliš povedené polemiky. K naději na pokračování proevropské orientace České republiky ale patří vážné dotazy, které bývají opomíjeny: Nemělo by být vyjednávání o americké protiraketové obraně, jež se z evropského kontinentu specializuje na „sólo“ bezpečnost USA, věcí celé EU? Neměla by mít i v našem uvažování přednost evropská či společná euro-americká obrana?

Proklamace politických stran, které se ocitly v čerstvé Sněmovně, jsou příslibem. Skutečná zahraniční politika však vyžaduje víc než pár obecných líbivých programových tezí. Spor o americkou armádu na českém území a jeho přesah do dialogu s veřejností je první příležitostí projevit hlubší kompetenci a kreativitu. A jelikož žijeme v komplikovaném světě, další budou bezpochyby následovat.

Mosty č. 15