Vláda dokončuje návrh státního rozpočtu na příští rok, a tak se dozvídáme základní čísla o jeho plánované podobě a že se podle ministra financí očekávají už jen drobnější změny, kdy se prý „budou přesouvat stamilióny“. Když odečteme částku, kterou vláda musí vydat povinně, rozděluje se množství v celkové výši asi čtyři sta miliard korun. Vedle ní jsou ony stamilióny, které se ještě „budou přesouvat“, opravdu drobnými. Ti či oni dostanou přidáno, spory se vedly o částku věnovanou na vědu a výzkum – tady přirozeně bojoval místopředseda vlády pro vědu a výzkum -, ale stejné a podobné měli s ministrem financí i ostatní ministři. Širší veřejnost asi těm číslům operujícím s biliónem a miliardami mnoho pozornosti nevěnuje, konkrétního jednotlivce se částky přidělené tomu nebo onomu ministerstvu vlastně netýkají, ale stojí za to se na ně podívat – vlastně spíš za ně.

Stát je tak z hlediska příjmů a výdajů zdaleka největším „podnikem“ v zemi. Je to svého druhu bezkonkurenční podnikatel, jehož příjmy pocházejících z daní jsou zaručené a vymahatelné násilím. Ministerstva jsou pak svého druhu monopoly poskytující určité služby jako vzdělání, bezpečnost nebo výkon spravedlnosti. Mají svůj rozpočet, o kterém rozhodují nezávisle a financují z něj své potřeby, své instituce a své investice a projekty.

Pak to budou ona, kdo bude informovat veřejnost – pokud vůbec budou informovat –, jakých výsledků použitím rozpočtových prostředků dosáhla. Jak tyto výsledné informace budou vypadat, si lze přestavit. Proto také mimochodem vždy existují i projekty, jejichž neefektivnost nebo neúčelnost se již jasně projevila, a přesto pokračují. Například Výbor pro pořádání olympijských her v Praze spotřebovával finance ještě rok poté, kdy se od tohoto záměru oficiálně upustilo.Tedy dávno po tom, co se od něj upustilo neoficiálně.

Při boji o rozdělení rozpočtu se na všech úrovních postupuje klasickým způsobem: nejprve všichni nadsazují své potřeby stejně tak jako svoji důležitost a význam svých investic a projektů. Postupují tak ministři i obecní zastupitelé, stejně se chová Ministerstvo obrany jako Výzkumný ústav včelařský. Součástí taktiky je nabízení omezeného počtu alternativ, mezi nimi bývá i alternativa špatná a velmi špatná, což je ta katastrofální situace, kdy ten či onen rezort – podle svého tvrzení - prakticky téměř přestane fungovat. Každoročně se ukazuje, že „rezort prakticky téměř přestane fungovat“, pokud nedostane v rozpočtu přidáno. To ostatně platí všude – nevelké snížení rozpočtu americké instituci spravující sochu Svobody vedly k hrozbě, že bude vypnuto její osvětlení, u nás zase lékaři rovnou vyhrožovali smrtí pacientů.

A kromě toho v této oblasti panují mnohé iluze. Příkladně se má za to, že přidá-li se vědě a výzkumu, budeme mít více vědy a výzkumu. Ve skutečnosti ale vůbec nic nezaručuje, že se získá více a dosáhne lepších výsledků. Můžeme si být jisti jedině tím, že ten rozpočet bude utracen. A byl by ovšem utracen, i kdyby byl desetinásobný. Je ale samozřejmým zájmem všech, kteří jsou na něj napojeni, aby byl co největší. Jejich vojevůdcem je místopředseda vlády pro vědu a výzkum.

Všichni ministři ovšem uznávají, že výdaje by se měly snižovat, protože mít rozpočtový deficit je špatné a vůbec by se mělo šetřit – tedy pokud budou šetřit ti ostatní. Rezort každého z nich s jemu přiděleným rozpočtem funguje vždy „na hranici svých možností“.

Výdaje na investice a projekty jednotlivých ministerstev si ovšem navzájem konkurují, tudíž by se jednotlivé projekty měly mezi sebou porovnávat. Porovnat, jaké dodatečné efekty přinese modernizace školních jídelen nebo pořízení nových uniforem pošťákům anebo nákup dalších obrněných transportérů je obtížné, ale často ne nemožné. Dá se zjistit, jaký efekt přinese výstavba nového mostu, nemocnice, školy nebo silnice, ale nic takového se neděje. Neexistuje úřad, který by něco takového měl v popisu práce a i kdyby existoval, nikdo se jeho závěry nebude řídit. O něco takového žádná instituce napojená na rozpočet vůbec nestojí – mohlo by se totiž ukázat, že jejich projekty mají malý nebo žádný efekt a jsou užitečné jenom pro ně a pro ty, kteří jsou napojeni na jimi spravovaný penězovod z daní. Není žádná ústřední Administrativa, která by poměřovala efekty jednotlivých investic nebo projektů, která by navrhla alternativní podoby státního rozpočtu. Neexistují žádné alternativní podoby rozpočtu - kdo si co vyhandloval, to dostane. Takto rozpočet vzniká a taková bude jeho výsledná podoba. Každý dostane zhruba to, co loni, plus nějaké procento navíc. To je celá „filosofie“ jeho tvorby.

Konkrétně tedy když se „budou přesouvat stamilióny“: komu a proč a na základě čeho, měl by se ptát daňový poplatník. Jenže poplatníků je mnoho a zájmy mají rozptýlené, zatímco hochů, kteří budou přesouvat stamilióny, je pár a jejich zájmy jsou velmi koncentrované.

V souvislosti s porodem státního rozpočtu by se také mělo vědět, že ve skutečnosti neexistuje žádné ekonomické řízení státu, není žádné centrum, které by prosazovalo vědecky podloženou, konzistentní makroekonomickou politiku. A to i kdyby něco takového jako vědecky podložená makroekonomická politika existovalo. Reálná „státní ekonomická politika“, tedy způsob a výše zdanění, stejně jako výše a struktura státních výdajů, je ve skutečnosti výsledkem zápasu politiků a jejich politických stran a stranických klanů, činnosti lobbistů a odborů a vlivu byrokratického aparátu.

Řešením by obecně mělo být snižování státních výdajů a příjmů, tedy daní, neboli přiškrcení kohoutku s toky veřejných peněz. Zkrátka aby toho hoši měli k „přesouvání“ co nejméně.