Vláda Petra Nečase je kritizována ze všech stran. Pokud bychom vzali jednotlivosti jako např. spory o zavádění S-karet, problémy s registrem motorových vozidel nebo nemastné neslané zavádění penzijní reformy, pak je jistě většina této kritiky oprávněná. V tomto článku se nechci soustředit na jednotlivosti, ale na vládu jako celek.

Snad nejčastější přívlastek, dávaný této vládě zleva, je "asociální". Obávám se, že do jisté míry právem. Mohl bych říci, že její "asociálnost" pociťuji jako důchodce sám na vlastní kůži. O to mi však nejde. Asociálnost vlády vidím v tom, že výrazně snížila sociální dávky postiženým lidem. To, že vláda začala šetřit, považuji za správné. Za smutné považuji to, že začala šetřit na těch, kteří měli přijít na řadu až jako poslední – na rodinách s postiženými dětmi.

Pokud bychom ovšem vzali otázku sociálních dávek a důchodů jako celku, pak je otázkou, zda vláda skutečně může jednat jinak. Chci říci: Zda může jednat podstatně jinak. V jednotlivostech se jistě mohlo ledacos udělat lépe. Jsem ale přesvědčen, že pokud by vláda nešetřila na těch nejslabších, bylo by obviňování vlády z asociálnosti nemístné a zpozdilé.

Ponechávám stranou i otázku, zda místo šetření neměla vláda zavádět opatření, jež by vedla k oživení ekonomiky. Některé státy se touto cestou vydaly nebo vydávají. Až za několik let uvidíme, zda se jim skutečně podařilo ekonomiku "nastartovat", nebo zda zaváděná opatření pouze nezvýšila už tak vysoký státní dluh a zda neznamenala jen další projídání budoucnosti, tedy odklad chudnutí o několik málo let.

Naše země si v celé řadě ukazatelů nevede špatně. Podíl lidí ohrožených chudobou je nejnižší v celé EU. Nezaměstnanost je na české poměry rekordní, ale pokud jde o tento ukazatel, patříme v rámci EU do té "lepší" poloviny. A pokud jde o státní dluh, patříme dokonce do té nejlepší třetiny.

Žádná dosavadní vláda se nemusela potýkat s tak vleklou a hlubokou recesí, jaká nyní v Evropě vládne.

Domnívám se tedy, že největším problémem současné vlády není její "asociálnost". Jsem toho názoru, že vláda jako celek jedná vcelku zodpovědně. Evropa se potýká s civilizačními problémy, které může naše vláda jen těžko zvrátit. Nevím, zda jsou tyto problémy řešitelné; jsem si nicméně jist, že je možné o nich diskutovat a snažit se je pojmenovat. Otázkou ovšem je, zda k tomu bude mít zejména levicová část našeho politického spektra chuť. Bude možná totiž nutno vyslovit věci, které se nerady slyší.

Uvedu příklad ze zcela jiné oblasti. Před několika měsíci postřílel mladý Adam Lanza ve škole v americkém Newtownu přes dvacítku dětí. Okamžitě se rozproudila debata o tom, zda by se neměl znesnadnit přístup ke střelným zbraním. Kdo se ovšem o tento případ zajímal a přečetl si výpovědi spolužáků a příbuzných onoho šíleného střelce, nemohl si nevšimnout, že mu velice chyběl otec, jenž rodinu opustil. Domnívám se, že chybějící otec byl skutečným problémem – nikoli dostupnost zbraní. Kdyby příčinou střílení na školách byla dostupnost zbraní, muselo by se nejvíc střílet ve Švýcarsku s jeho systémem domobrany, neboť Švýcaři mají své zbraně doma. A v USA by se muselo nejvíc střílet v Texasu, kde jsou zbraně nejdostupnější. Je tomu ale naopak – více se střílí ve státech, kde jsou zbraně méně dostupné. To všechno se dá statisticky poměrně přesně doložit.

Jenže řešit absenci otců je něco mnohem složitějšího než uzákonit opatření, jež učiní zbraně o něco méně přístupnými. A je to téma, o kterém současný liberální establishment prostě nebude chtít hovořit. Nebo snad ano?

Nyní se vrátím k naší vládě. Opozice jí může vyčítat, že důchodci dostali letos o stovku či dvě méně, než by možná mohli. Nicméně ani vláda, ani opozice neudělají nic (alespoň doufejme) se skutečností, že lidé se dožívají vyššího věku, a že je tedy třeba jim déle vyplácet důchod. Zdravotnictví dokáže léčit nemoci, s nimiž si dříve neporadilo, nicméně tato léčba je velmi drahá. Rodí se méně dětí, a tudíž se na tvorbě národního důchodu podílí stále menší procento obyvatel. Tento stav má řadu příčin, jejichž rozbor přesahuje rámec tohoto článku. Nicméně tato fakta zůstanou fakty, ať už bude vláda pravicová či levicová. Jsem opravdu zvědav, jak si s nimi poradí příští vláda; obávám se, že nebude mít více možností ani nápadů než vláda současná. Rád přiznám svůj omyl, pokud mi vývoj nedá za pravdu.

Naše vláda – podobně jako tomu bylo za vlády předchozí a jak tomu asi bude i za vlády následující – neřeší ony "systémové vady". Snaží se pouze vládnout v rámci možného. Můžeme říci, že jí chybí civilizační vize. A absence této vize je hlavním problémem. Ovšem to, co nazývám "civilizační vizí", není úkolem vlády. Tento úkol stojí před společností jako celkem, tedy před vládou i opozicí. A neochota si vzájemně naslouchat nevěští z tohoto hlediska nic dobrého.

Ano, vláda by ledacos mohla udělat trochu jinak. Mantinely, v nichž se pohybuje, jí ale příliš manévrovacího prostoru nedávají. Mnoho manévrovacího prostoru ovšem nebude mít ani vláda příští. Na nás občanech je, abychom přemýšleli, v čem je podstata problémů. V tom nám zatím příliš nepomáhají ani média, ani politologové.

Domnívám se, že novou civilizační vizi nepřinese současný levicově liberální establishment. Civilizační vize bude totiž nutně spjata s určitými pozitivními hodnotami – samotná tolerance nebude stačit. Jsme naopak svědky toho, jak rozvinutý liberalismus imploduje: Náš život je spoutáván stále novými a novými pravidly, jako jsou kvóty pro ženy, zákaz klasických žárovek, energetické štítky na domech a podobné "vymoženosti". To, čeho jsme svědky, je stále se zužující prostor svobody – ve jménu "osvobození" (zpravidla nějakých menšin, i když ženy mají mírnou většinu). V rozvinutých západních společnostech vidíme stále jasněji, jak jsou některé "svobody" selektivní: Rozšiřuje se "svoboda" pro homosexuály, ale v Británii nemají zaměstnanci některých společností svobodu nosit malý křížek na krku a křesťanské agentury zprostředkovávající adopci se musí zavírat, nechtějí-li doporučovat adopci homosexuálním párům, a to i tehdy, když byla jejich činnost prokazatelně pozitivní, kvalitní a prospěšná.

Západní společnost celkem úspěšně likviduje takovou tradiční instituci, jako je rodina – bez ohledu na přímo křičící statistiky, které ukazují, že si tím společnost řeže větev, na níž po tisíciletí seděla. Jen tato skutečnost působí takové problémy, že jednotlivé chyby této (a kterékoli jiné) vlády jsou zcela zanedbatelné. Jenže lámat si hlavu těmito otázkami opozice zřejmě nechce, naopak nám bude – z hlediska levicově-liberálního establishmentu – ordinovat více téhož. Škoda. Tato vláda není tak špatná.