Od Egona Hostovského vypůjčil jsem si ten titul a nestydím se za to. Jeho Půlnočního pacienta se nestyděl vypůjčit si ani Graham Green a dával to vědět i veřejně, z čehož pak vznikl Náš člověk v Havaně. Ten u nás dokonce mohl vyjít, když přišlo jakési to uvolnění a bolševik nasadil vlídnější tvář. Zajisté na rozdíl od Hostovského. Za úspěch se však bralo, když se jeho jméno (1964) objevilo ve slovníku spisovatelů. Arciť s vysvětlením, že v roce 1948 nepochopil pravý smysl událostí roku 1948 ve vlasti a rozešel se s ní. Pak se tam hodnotí jeho (opět v exilu) vydané knížky, ku kterým se však čtenář neměl nikdy dostat. Nad tím jednak bděly orgány touto činností pověřené, jednak spisovatelé v režimu, jehož pravý smysl pochopili, soudruzi inženýři lidských duší v orgánech státního spisovatelství usazení, neb to byla například i konkurence jejich svěžím dílkům. Takže máme co činit s čímsi, co jsme si už zvykli nazývat konflikt zájmů.

Když všeobecné spiknutí proti ČSSD ohlášené panem Paroubkem hned po volbách momentálně prostoupilo i naši policii, zdá se, že situace je opravdu vážná. Zde, přímo pod svícnem Grossovým a Bublanovým, vykvasil zavilý nepřítel sociálně demokratického smyslu bytí a bublala konspirace, až vybublala jménem Pohanka. Pan Paroubek náš nás však prozíravě, to on je, opravdu doslova slyší i trávu růst, viz Kubice II, připravil na to, že bublání mezi poslanci socanskými bude asi pokračovat. Ta svinská policie má totiž za své vyšetřovat zlodějiny. To jsme nečekali.

Jméno Pohanka je pro mne neznámé, znám jen pohankovou kaši, tuším, že si v ní liboval Čurila Plenkovič a jiní bohatýři dávných kronik. Takže jsem nahlédl do slovníku (Masarykův, 1929), ale pokud jde o náš parlament, pochopitelně se nepoučil. Poučil se jen o pohance Fagopyrum esculentum, jeden ze sedmi set druhů rdesnovitých (polygonum) jako blešník, červivec či hadí kořen. Vyznačuje se pětičetným okvětím. Rozšířila se k nám z východní Asie jako moučná náhražka. Pohankova kaše, tedy kaše vyvolaná Pohankou, pak podivuhodně zahýbala naším politickým kalištěm.

Odkud se k nám rozšířilo všeobecné spiklenectví, to samozřejmě nepoučí a pochybuji ostatně, že budeme kdy poučeni i o těch zlodějinách. Proč se vynořuje jako náhražka parlamentarismu a poslání zákonodárného, nám však může napovědět bytostné spojení páně Paroubkovo a jiných jeho vrhu s komunisty. Taktéž ukazuje na Asii. Ona nenechavá nezbytnost nedávat věcem jejich pravá jména, klást následky před příčiny a vždy mít v záloze spiklence.
Bývávala taková říkánka, dokonce už za časů hrůzovlády presidenta Masaryka, jak té době říkal politruk major Adámek:

Ve dne spal a v noci krad´
Sociální demokrat.

Domnívám se, že ti v řadách strany oné, jichž se to netýká, by si to měli vyřídit s těmi, jichž se to týče. Jinak může být přesnadno, a dříve než se nadějeme, což už se zatraceně týká nás všech, předloženo řešení popsané níže.

Ve středu promítali na Filosofické fakultě v rámci jakéhosi semináře komunistický propagandistický film o tak zvaném Číhošťském zázraku, kdež „nitky“ pohybující křížem na oltáři vedly nejen na kazatelnu, ale z kazatelny na biskupství v Hradci, z Hradce na Arcibiskupství v Praze. Odtud do Vatikánu a odtamtud už přímo na Wall Street. Názorně vykresleno animací, kdež na Wall Streetu, co prapůvod všeho zla, zobrazen zlý pavouk v cylindru a se znakem dollaru na hřbetě.
Zajisté, víme dnes, že faráře Toufara komunista umlátil a ve filmu předvedená táhla byla prací komunistické StB (a nikdy nefungovala). Jaksi příliš pozdě, nejen pro chudáka faráře Toufara.

Tak to nám zatím pan Paroubek neodhalil, ale třeba s tím přijde jeho kolega Zaorálek, až nás zase bude poučovat, že se obejdeme bez protiraketové, potažmo i jen radarové základny. Jeho úděsné plky o tom, že nutno porozumět jednání severokorejské totality, jsou ostatně bezpochyby z východní Asie, jako ta pohanka. Nebo jako těm vyvoleným a lidem zbožňovaným vůdcům tamo zobecněná privilej dopouštět se čehokoli.

Jde tedy o to, abychom události, k nimž u nás právě dochází, pochopili natolik správně jako Egon Hostovský ony roku 1948, ale nemusili hledat řešení, které pak zbylo jemu.