Úřadování Miloše Zemana na Hradě může jeho straně pomoci, ale paradoxně i ublížit

Nový předseda Strany práv občanů -Zemanovců Zdeněk Štengl na víkendovém sjezdu "zaperlil" přirovnáním Zemanovců k apoštolům nesoucím "myšlenky našeho prezidenta". Avšak "Ježíš s popelníčkem" Miloš Zeman své myšlenky dle okolností často mění. "Co mi je po tom, co jsem kecal včera?" reagoval apoštol Štengl na připomenutí svých výroků z doby prezidentské kampaně, kdy napsal, že Karel Schwarzenberg kandiduje na Hrad jen proto, aby mohl sudetským Němcům vrátit zabavený majetek. K následování svého pána je tedy evidentně připraven.

Miloš Zeman je pochopitelně v kurzu. Následovat by ho nyní chtěl asi kdekdo, například exministr vnitra Martin Pecina, který vyjádřil ochotu Zemanovcům pomoci, ba "i k nim do strany vstoupit". A pak že myšlenky nemají sílu! A to je jejich nositel pouze přebírá od jiných, aniž by se, na rozdíl od novinářů, obtěžoval uvádět zdroj. Přitom v případě takového Konfucia - "Lepší je zapálit alespoň malou svíčku než proklínat tmu." -, už dva a půl tisíce let mrtvého, opravdu není žádný důvod zdroj utajovat s ohledem na jeho bezpečnost. Mudrc z Vysočiny si většinou vystačí s výstřižky z rubriky Citáty slavných, nedílné součásti každého idiotského obrázkového časopisu. Což vystavuje smutnou vizitku zejména jeho voličům, včetně apoštolského předsedy Štengla, kteří mistrovy výroky patrně přijímají s hřejivým a sebevědomí dodávajícím pocitem, že už to dokonce možná někde četli. Ano, u holiče nebo tak někde. Vazba mezi mudrcem a jeho voliči má tudíž paradoxně povrchní, leč o to pevnější základy. Miloš Zeman zkrátka dokáže budit dojem vzdělance, který však nezpanštěl a stále má blízko k lidu.

Taková vlastnost je v demokratické politice pochopitelně k nezaplacení. Hlasy se na ni lepí jako vosy na med, a na jejího nositele se proto lepívají velké vosy, jež cítí med, který skýtá moc. Jde vlastně o svéráznou formu podnikání: vycítí potenciál, zaplatí kampaň a pak chtějí těžit. Jeden hloupý Honza se proto musel nedávno schovávat, neboť měl na účtu několik milionů minus - jeho "přátelé", zprvu též ve svých vyjádřeních uchváceni když ne myšlenkami, tak údajnou snahou jejich kandidáta obrodit špinavou českou politiku, totiž po prohraných volbách nehodlali prohlubovat ztrátu. K platbě je žádný zákon nenutil, odpovědnost za dluhy formálně přešla na Fischerův volební výbor v čele s kardiochirurgem Janem Pirkem.

To chytrý Miloš nyní nemá s dluhy problém. A dokonce si může užívat malého kultu osobnosti na sjezdu SPOZ, strany sice neparlamentní, kterou ale učinil stranou hradní. Zemanovci však od počátku připomínali spíše sektu než stranu. Sektu, do jejíž svatyně mají kromě osob ze zakladatelské skupiny přístup už jen jejich známí, popřípadě dobře prověření.

Zakladatelskou skupinu tvoří lidé spojeni s érou Zemanovy vlády a byznysový okruh kolem Miroslava Šloufa, tedy podnikatelé zpravidla obchodující podobně jako Šlouf s Ruskem. Do nejpřednějších stranických struktur se však nehrnou, ty ponechávají lidem jako Vratislav Mynář nebo nyní Zdeněk Štengl.

Mynář sice svými promluvami nemohl voliče získat, ale dokázal alespoň nezpůsobit průšvih. Na rozdíl od Štengla, jemuž měl sjezd uložit jako stranický úkol bobříka mlčení. Bude-li pokračovat v příměrech, s jakými se zatím stačil předvést, mohou Zemanovci snadno spadnout pod pětiprocentní laťku, kterou dle průzkumů začali po prezidentské volbě překračovat. Je to opravdu divná strana, tihle Zemanovci. Všude u konkurence se snaží popostrčit alespoň na poslední místopředsednické místo někoho přitažlivého pro voliče, nějakého maskota či maskotku, u nich ale ve vedení zasedají spíše lidé s fyziognomií manažerů firmy druhé jakosti. Jistě, hlavní maskot sedí na Hradě, jeho jméno má strana v názvu, a s ním tedy stojí i padá. Bez něj by tato sestava ve volbách nezískala ani půl procenta, i kdyby do ní Miroslav Šlouf nebo Lukoil napumpovali desítky milionů.

Do české politiky tak vstupuje nový fenomén: prezidentská strana. Václav Havel neměl politické strany v lásce, což mu sice nebránilo navazovat v nich různé kontakty, avšak jeho veřejně vyslovené sympatie (pro Unii svobody a později pro zelené) byly později vyhodnoceny jako polibek smrti. Václav Klaus se s ODS rozešel právě v době svého působení na Hradě, těsnější vazby si ponechával pouze k pražské organizaci. A když pokus o založení euroskeptické strany v podobě "beranů" Petra Macha selhal, vyčinil za to mladému předsedovi. On sám se však držel stranou, opatrně čekal, jak pokus dopadne, veřejně chtěl zakročit až v pravou chvíli - ta ale nikdy nepřišla.

Miloš Zeman na to jde jinak, respektive jisté okolnosti ho nutí k jinému modelu. SPOZ měla být nástrojem jeho návratu do politiky, což se triumfem v prezidentské volbě povedlo. Nyní ji nemůže zmačkat a zahodit. A asi ani nesmí, neboť vlivní členové sekty mu politický vzestup organizovali a platili. A pro lepší zhodnocení investice se jistě bude hodit parlamentní, ba možná vládní angažmá strany po příštích volbách, byť ji Velký Guru na sjezdu před velkým skokem rovnou do vlády varoval. V roce 2010 SPOZ zůstala těsně před branami parlamentu, čímž paradoxně napomohla pravici k moci, neboť ubrala rozhodující hlasy ČSSD. Miloš Zeman se tehdy do kampaně sice zapojil, ale moc se nenadřel. Mají však Zemanovci nyní cestu do parlamentu jistou? Řada skutečností jim nahrává, ale minimálně tři hrají proti nim. Jako prezident bude Miloš Zeman pod detailním drobnohledem a každá chyba se může jeho straně vymstít. Za druhé, pod drobnohledem bude i Štengl. A za třetí, všichni ve SPOZ doufají, že je prostě "božský Miloš" do parlamentu vytáhne jen vahou své osoby. Volby proto mohou snadno ukázat, že kult osobnosti není program a že styl "vše na Jágra, Baroše nebo Lafatu" nevede k úspěchu ani v politice.

LN, 26.3.2013