Před týdnem jsem se zabýval bývalým ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem jako "jedničkou" na kandidátní listině ODS v Západočeském kraji. Současná ministryně spravedlnosti v demisi Marie Benešová naproti tomu podporuje socialistickou konkurenci na 10. místě kandidátky ČSSD v Severočeském kraji.

Kvůli tomu, aby mohla být zapsána na sotva volitelném místě, přinesla velkou oběť: vystoupila z ČSSD a účinkuje jako kandidátka bez stranické příslušnosti. Jako členka strany totiž nedosáhla délkou členství na hranici určenou stanovami pro kandidáty. Obešla sice s vědomím vedení strany pouze vnitřní předpis, ale i tak její postup cosi vypovídá o jejím vztahu k právu i o jejích lidských vlastnostech. Také vedení strany, které vědomě obešlo vlastní stanovy, si nedalo dobré vysvědčení. Pokud tímto kouskem naznačuje, jakým způsobem bude naplňovat slib z billboardů, že vybuduje fungující stát, bude nás v případě předpokládaného volebního vítězství ČSSD čekat spousta smutné legrace.

Marie Benešová je svým způsobem zajímavá osobnost, jejíž kariéra a aféry, které ji provázejí, dokreslují povahu naší doby. Má za sebou minulost dlouholeté prokurátorky ve službách protiprávního režimu, pro který byly úhlavním nepřítelem státy s politickým zřízením blízkým našemu současnému. Tehdy dvakrát odmítla vstup do KSČ. Protože prokurátoři byli v nomenklatuře KSČ a o jejich oddanosti režimu nesměla být nejmenší pochybnost, jako "soudružka bez stranické příslušnosti" musela ovšem svou loajalitu prokazovat nějak jinak. Do disentu určitě nepatřila.

Odmítnutí členství v KSČ se jí po Listopadu 1989 vyplatilo. Směla dále působit jako prokurátorka a po zrušení prokuratury a vzniku státního zastupitelství se stala státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Zde se projevila jako svárlivá osoba, která se o výhrady k odpůrcům ráda podělí s médii. Kvůli neshodám s vedením úřadu v r.1996 státní zastupitelství opustila. V resignačním dopisu ministru Janu Kalvodovi ze dne 9.7.1996 nenechala na nadřízených ani nit suchou. Kromě barvitého popisu nepořádků v úřadě si v něm postěžovala, že její "transformovatelnost" z prokurátorky na státní zástupkyni posuzovala komise složená výlučně z bývalých členů KSČ. Ti ostatně obsazovali vedoucí funkce a podle jejího názoru se chovali, jako by bývalou prokuraturu zprivatizovali. Tehdejší vrchní státní zástupce Libor Grygárek ji ovšem podezíral, že důvodem odchodu je její přesvědčení, že jsou státní zástupci finančně podhodnoceni.

Nejzábavnější na jejím resignačním dopisu je skutečnost, že část chásky, proti které v něm horlí, dosud na Vrchním státním zastupitelství v Praze přežívá a působí jí potíže přizpůsobit se ostrému pracovnímu tempu, do kterého ji nutí Lenka Bradáčová. Verbálními útoky na ni jim jejich bývalá kolegyně Marie Benešová pofoukala bolístky.

Po odchodu ze státního zastupitelství působila paní exprokurátorka jako advokátka na Kladně, ale když v r. 1999 odstoupil kvůli nechuti k Zemanově "akci čisté ruce" nejvyšší státní zástupce Vít Veselý, přijala nabídku ministra spravedlnosti Otakara Motejla, aby jej nahradila. To ji přivedlo k osudovému setkání s Milošem Zemanem. Bublina "akce čisté ruce" sice splaskla a vyšuměla do ztracena, nicméně Miloš Zeman si ji nesmírně oblíbil. Tvrdil, že mít dost takových Benešových, obsadil by jimi celou vládu. Jeho důvěru si zřejmě udržela dosud.

Státní zastupitelství vedla jako uzavřenou soustavu, neprůhlednou pro veřejnost. Na kritiku státních zástupců ze strany veřejnosti pohlížela jako na nepřístojnost. Ač se ve výše zmíněném resignačním dopisu vyjadřovala o bývalých členech KSČ mezi státními zástupci dosti nevybíravě, nevadilo jí, že drželi většinu vedoucích funkcí. Později pro ně sice vymyslela posměšné označení "staří ještěři", ale pro oslabení jejich postavení neudělala zhola nic.

Záhy podlehla kouzlu televizních kamer a zlozvyku řešit přes obrazovky vnitřní problémy státního zastupitelství. Pozoruhodná byla již její "televizní válka" z r. 2004 se Zlatuší Andělovou, ostravskou krajskou státní zástupkyní, kvůli ochraně, kterou poskytla lobbistům Marku Dalíkovi a Janu Večerkovi, vyšetřovaným kvůli podezření, že se pokusili podplatit poslance Zdeňka Kořistku (US-DEU). (Policie je zadržela v Praze, odvlekla vrtulníkem do Ostravy a poté, kdy krajská žalobkyně rozhodla, že zadržení bylo nezákonné, je musela propustit. Marie Benešová tehdy souzněla s rozhněvaným ministrem vnitra Stanislavem Grossem a s jejím právním názorem zásadně nesouhlasila. Díky nesmyslné struktuře řízení státního zastupitelství ale nebyla nadřízenou krajské státní zástupkyně, takže jí nemohla svůj názor vnutit, zvláště, když se za ni postavil olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan. Aniž by přemýšlela o tom, jaký vliv bude mít její běsnění na veřejnost, jí tedy důrazně vzkazovala své mínění přes obrazovku a tisk.)

Ještě více hluku pak nadělala v souvislosti s tzv. "kauzou katarského prince", vazebně stíhaného kvůli sexu s mladistvými příležitostnými prostitutkami. Katarská vláda se snažila vyprostit jej z vazby a dosáhnout předání jeho trestního stíhání do vlasti. Využívala k tomu diplomatických prostředků. Její zmocněnci se pokusili nejdříve jednat s Marií Benešovou, která měla až do podání obžaloby pravomoc o předání trestního stíhání rozhodnout, ale neuspěli. Jakmile byla podána obžaloba, pravomoc přešla na ministra Pavla Němce, který na doporučení ministerstva zahraničí žádosti vyhověl. Použil paragraf, který byl zahrnut do trestního řádu v rámci přejímání evropského práva a toto byl první případ jeho použití. Mnozí státní zástupci a soudci tento paragraf neznali, a proto reagovali na ministrovo rozhodnutí s nelibostí.

Pavel Němec, tehdy předseda politické strany Unie svobody-DEU, byl za to vystaven nelítostné mediální štvanici, která stála jeho stranu úplnou ztrátu podpory voličů. Mezi všemi štváči byl hlas Marie Benešové nejhlučnější, a přidal se také mladý poslanec Jiří Pospíšil, pozdější ministr spravedlnosti. Jako právnicky vzdělaní veřejní činitelé škodili zvlášť účinně, neboť veřejnost jim věřila, že Pavel Němec jednal nezákonně.

Marie Benešová se dokonce pokusila nadřízeného ministra kriminalizovat, takže na ministerstvo dorazila policie a náměstek ministra byl podroben nočnímu výslechu. Podezření, že Pavel Němec přijal úplatek, se ale nepotvrdilo. Odpovědnost za nemístné obtěžování ministra a jeho náměstka policií ale hrdinně odmítla, vše svedla na obvodního státního zástupce Tomáše Bláhu.

Díky podpoře Marie Benešové a smečky novinářů se vzepřela "princova" soudkyně Monika Křikavová (bývalá členka KSČ) a ač jí trestní řád výslovně zakazoval pokračovat v trestním řízení, zamítla "princovu" žádost o propuštění z vazby, pak zahájila hlavní líčení a prince odsoudila. Ministr spravedlnosti napadl její počínání stížností pro porušení zákona. Nejvyšší soud ČR potvrdil s jistými výhradami zákonnost jeho rozhodnutí a přikázal propustit "prince" z vazby, v které již beztak strávil téměř polovinu trestu.

Marie Benešová v té době naprosto odmítala podřídit se autoritě ministra tvrdíc, že není nadřízeným nejvyššího státního zástupce. Její tehdejší vystupování nelze hodnotit jinak než jako podvracení státu. V téže době ji kontrola z ministerstva usvědčila z nepořádku v úřadě, z něhož se ztrácely spisy a stížnosti se řešily s neúnosnými průtahy nebo vůbec. Pavel Němec nakonec v r. 2006 prosadil ve vládě její odvolání.

Vrátila se pak do advokacie, kde setrvala až do jmenování ministryní. Nicméně v mezidobí nezmizela z veřejného života. Poměrně často se na ni obraceli novináři. Legendárními se staly její výstupy v Otázkách Václava Moravce, v nichž zvláště debaty s ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem bývaly "výživné". V nich ale občas přiznávala, že ztrácí orientaci v dění v resortu.

Nad jejím podílem na mediální štvanici v "kauze katarského prince" visí otazník po motivaci, popřípadě po její nezištnosti. Nelze ani vyloučit, že byla zneužita. Nebylo jistě náhodou, že po vyhazovu z Nejvyššího státního zastupitelství našla první útočiště v advokátní kanceláři, která zastupovala v ČR zájmy Kataru a současně zprostředkovala vyjednávání mezi Katarem a kapitálovou skupinou Karla Komárka o získání prospektorských a těžebních licencí v oblasti Perského zálivu. Když se pak osamostatnila, otevřela kancelář právě v budově vlastněné skupinou Karla Komárka. Posléze působila téměř čtyři roky v představenstvu akciové společnosti Europgas a.s. stejného majitele.

Znova se veřejnosti ozvala velmi hlasitě, když vypukla "kauza Čunek", tedy když Nejvyšší státní zastupitelství odebralo dozor nad vyšetřováním přerovskému státnímu zástupci Radimu Obstovi a předalo jej jihlavskému Arifu Salichovovi, který stíhání zastavil. S věhlasem bývalé nejvyšší státní zástupkyně se zapojila do štvanice na svou nástupkyni Renatu Veseckou. Napadala veřejně nejen ji, ale i Pavla Němce, dále jejich společné přátele, k nim přibrala svého starého protivníka Libora Grygárka a státní zástupce přímo zapojené do zastavení Čunkova trestního stíhání. Sestavila z nich virtuální skupinu sedmi osob, způsobem vytvoření připomínající "protistátní spiklenecká centra" z dob jejího mládí. Označila je za "justiční mafii" z pozadí ovlivňující trestní řízení, odpovědnou za zásah do "kauzy Čunek". Nevadilo jí, že někteří členové se navzájem neznají, jiní nemají žádný vliv na státní zastupitelství. Naopak do ní nezařadila státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka, který vydal historické usnesení NSZ ze 4. června 2007 o odnětí a přikázání trestní věci Jiřího Čunka, ani krajskou státní zástupkyni Zlatuši Andělovou, jejíž úřad vedl zřejmě nedbale dohled nad jeho vyšetřováním.

Sedmi napadeným se soustavné veřejné napadání nakonec znechutilo a podali na pavlačovitou advokátku žalobu na ochranu osobnosti. Se zlou se ale potázali. Soudní jednání, v němž Marii Benešovou z počátku zastupoval bývalý důstojník 1. správy StB, se stalo záminkou pro masivní dehonestační mediální kampaň proti žalobcům. Marie Benešová byla nakonec odsouzena odvolacím soudem, ale využila mimořádných opravných prostředků a dosáhla zrušení rozhodnutí obecných soudů. Proces jde do pátého roku trvání a není dosud definitivně uzavřen. Ze sedmi žalobců jediný Libor Grygárek uspěl s žalobou hned na začátku řízení. Dva další vzali žaloby zpět, protože mediální ohlas procesu narušoval příliš silně jejich rodinné soužití.

Jako ministryně spravedlnosti v demisi se Marie Benešová odlišuje od Jiřího Pospíšila, Daniely Kovářové i Pavla Blažka nenápadností své existence. Novináři se kolem ní v honbě za senzacemi a skandály netočí zdaleka tolik jako kolem jejích předchůdců. Převážně se chová tak neokázale, jak se patří na ministryni vlády vzniklé mimo parlamentní půdu a nyní navíc v demisi. Udržuje úřad v chodu bez velkých gest a nevyvolává zbytečný rozruch.

Nicméně úplně pokorná přece jen není. Překvapující bylo její rozhodnutí vyhovět podnětu soudce Jana Šotta k podání stížnosti pro porušení zákona proti svému vlastnímu rozsudku nad Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou. Vyhověla s vědomím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se osudů obžalovaných nikterak nedotkne, nechť bude jakékoli. Vyplývá to tak ze zákona. Obávám se, že paní ministryně v demisi vstoupí spolu se soudcem Janem Šottem do dějin českého trestního řízení sice s oceněním originality nápadu, ale s pochybnostmi o jejich právnické vyspělosti.

Nakonec paní ministryně nezapřela svou přirozenost milovnice pavlačových hádek. Vrátila se aspoň na chvíli k zlozvyku veřejného praní vnitřních problémů organizace: pustila se do kritiky úrovně činnosti Lenky Bradáčové, vrchní státní zástupkyně v Praze, ač jí její hodnocení nepřísluší . Šlechtí ji ale, že popřela "zaručené informace bulváru", že připravuje její odvolání.

Nejzávažnějším pochybným krokem, který si dovolila, je zpětvzetí návrhu nového zákona o státním zastupitelství. Lehkost, s jakou si počínala, je projevem pohrdání autory zákona, kteří na něm pracovali dlouhou dobu a vložili do něj své zkušenosti a um. Vzdělanost a mezinárodní rozhled jim jsou v tuto chvíli k ničemu: kdo má úřad, má moc, a kdo má moc, má i rozum, i když ho ve skutečnosti nemá.

Naštěstí okamžitý praktický dopad jejího zásahu je nepatrný, neboť legislativní proces se stejně zastavil v důsledku rozpuštění Poslanecké sněmovny. Z útržků různých jejích vystoupení ale vyplývá, že v případě jejího setrvání ve vládě i po volbách by bylo prosazení zákona z její strany ohroženo a tolik potřebná reforma státního zastupitelství by se odsunula o několik let. Autorům předlohy nezbývá než doufat, že Marie Benešová ani nestihne zákon do konce mandátu zmrzačit úpravami v duchu prokurátorského atavismu, ani se po volbách na ministerstvo nevrátí.

Přes dílčí výhrady ale nezbude, než na konci mandátu Marie Benešové uznat, že se čestně vyrovnala s úkolem převést resort spravedlnosti mezidobím mezi rozpuštěnou a přicházející vládou, pokud ovšem zatím nestihne vyvolat nějakou další skandální aféru. A přejme jí poklidné pokračování v úspěšné advokátní praxi.