Volební střet o příštím víkendu sice rozdělí čtyřiadvacet lukrativních sinekur mezi tisícovku oficiálních zájemců, ale snad jen marťan nechápe, že jde o ostrý test před podzimními volbami do sněmovny. Podle toho vypadá kampaň, podle toho se chovají politici, podle toho se odvíjí nervozita ve táborech. Paroubek je jako na bicyklu. Musí šlapat stále usilovněji, aby nespadl. ODS řeší svůj problém, co s klausovským národně demokratickým křídlem. Přestože tuto skupinu odchody k SSO, případně Libertas, výrazně oslabily, diskuse zdaleka neskočily. Po eurovolbách vypuknou sněmovní primárky a další kolo je nabíledni. Lidovci a zelení, každý z jiných příčin, bojují doslova o život a komunisty zatlačované oranžovými bratránky stále více do kouta dělí od osudu lidovců jen širší a o něco mladší voličská základna. Zatímco levý střed je od pidistran prakticky vyluxován, presidentské strany (ať havlovské nebo klausovské) velmi pravděpodobně dokáží čestným volebním propadákem přidat nějaký ten mandát právě partě rudých s oranžovými.

Hluboká krize KDU-ČSL začala po neúspěšném pokusu Josefa Luxe, který se pokusil modernizovat stranu a současně překolíkovat prostor, který po rozpadu OF zaujala ODS. Nepovedlo se mu ani jedno a postupně se naplňuje jediná alternativa vymírajícího ghetta politického katolicismu. Ohlášený pokus Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga o obnovu dávné Bendovy KDS pod novou značkou, může mít pouze jediný efekt. Urychlí cestu lidovců do historie. Snad jedinou šancí Kalouskova projektu by byla dohoda o předvolební koalici po vzoru koalice ODS-KDS z roku 1996. Taková šance na záchranu kariéry by pod Kalouskova modrající křídla mohla přivést významnější část lidoveckých politiků a spolu s nimi část tradičních lidoveckých voličů. Osobně však považuji současnou ODS za neschopnou takovouto předvolební koalici přijmout.

Důsledkem samostatné kandidatury křesťanských demokratů bude rozpad už tak slabého měkkého obalu lidoveckých voličů. Pokud k volbám půjdou, část jejich hlasů propadne s Kalouskem, část nejspíš skončí u ODS, něco u ČSSD, část bůhvíkde. Tříbarevná sněmovna otevře Paroubkovi cestu k neomezené moci, prakticky bez ohledu na volební výsledek ODS, na stranu druhou jen a pouze učiní nevyhnutelné. V delším časovém intervalu nebude nereformovatelných obchodníků s padesátým prvním procentem škoda.

Zelené dělení dále pokračuje. Po Bursíkově převzetí strany odešla ta nejobskurnější část k Patočkovým tmavozeleným. Neschopnost jednoho muže zvládnout ambice a vzájemné řevnivosti mezi ženami stojícími o jednu příčel níže diplomacií či silou vydělila další skupinku, bůhvíproč nazvanou DSZ. Hlavním zdrojem voličů zelených ovšem nebyli přátelé stromů a větrníků, ale havlovští poutníci mezi Nadějemi pravého středu. Lidé, kteří jsou programově nejblíže ODS, ale především historické animozity mezi oběma Václavy jim bránily hodit hlas do modrého hnízda. Topolánek se snahou získat tyto voliče nikdy netajil a otevřený konflikt mezi ODS a Klausem mu alespoň v tomto směru nahrává. Už ani volby do EP nedávají zeleným žádnou jistotu a pro podzimní sněmovní jsou prakticky bez šance.

ODS je v situaci, kdy nemá co ztratit, kromě tváře a věrohodnosti. Její preference se pohybují vysoko nad tím, co získávala za Václava Klause, na pravém středu však prakticky nemá spojence. Zatímco levice je dnes konsolidována přirozeně (KSČM) nebo vidinou úspěchu (ČSSD) a nic dalšího zaznamenatelného nalevo neexistuje, potencionální spojenci ODS jsou schopni nejvýše hlasy a tím pádem i mandáty ubírat. Pokud sečteme možný zisk lidovců, zelených a dalších malých stran, v čele s SNK, přidáme k tomu odhady pro klausovské odštěpky z ODS, propadlé hlasy mohou dosáhnout deseti, či patnácti procent, součtu porovnatelného s hlasy pro KSČM. Volební úspěch lze jistě popsat jakkoli. Volební vítězství by muselo být takové, že hlasy pro ODS by se musely blížit součtu hlasů pro ČSSD a KSČM. V takovém případě volební matematika přihodí několik mandátů nutných k dosažení absolutní většiny ve sněmovně. Bez splnění tohoto nejspíš nereálného cíle čekají ODS pouhé dvě možnosti. Buď se věnovat vlastní konsolidaci v opozičních lavicích a nabírat sílu nebo začít provozovat zadržování, kdy ve sněmovně bude vládnout Paroubek s KSČM a ODS mu to bude krýt účastí v koalici. V krajích to je dnes tak půl na půl.

V ODS samotné probíhá latentní konflikt mezi skupinou lidí připravených a ochotných za všech okolností pracovat pod značkou ODS a skupinou lidí, kteří jsou s vývojem a směřováním ODS nespokojeni natolik, že aktivně pracují na personálních změnách, česky řečeno, mydlí schody bez ohledu na volební kampaň. Jako hlavní motivy lze popsat jako neukojené osobní ambice, nekritický vztah k Václavu Klausovi a konečně nacionalistické vidění světa. Snadno lze najít kombinaci různých motivů, ale pro spravedlnost je nutno dodat ještě jedno. Sama osobní nespokojenost se stavem věci není důvodem požáru, či zemětřesení. K nespokojenosti musí přistoupit ještě ochota nerespektovat pravidla vzájemného chování uvnitř strany, ztráta loajality, ochota jít za svým třebas přes mrtvoly, považovat stranu za pouhý nástroj k dosahování osobních cílů a osobního prospěchu.

Faktem zůstává, že v dobách předsedy Václava Klause byla jeho osoba prakticky nedotknutelná. Sice to neplatilo o jeho chráněncích, ale postačovalo to k tomu, aby vnitřní konflikty byly přísně tlumeny do podoby, kdy se špinavé prádlo pralo výhradně doma. Stalo se to tak výrazným prvkem stranické kultury v ODS, že to bylo dáváno za důkaz glajchšaltování strany.

První „normální“ předseda Topolánek tuto Klausovu výhodu neměl, jeho křeslo se stalo okamžitě předmětem zájmu dalších pretendentů. Protože Václava Klause nikdy neopustila představa, že ODS bude řídit po telefonu (je zvláštní, že stejnou představu o sobě blízkých politických seskupeních mají i Havel a Zeman), vzniklo nejsilnější křídlo nespokojenců právě kolem lidí blízkých Klausovi. Tento tlak postupně sílil až na hranice únosného, ponechávání hromad špíny sice těsně u dveří, ale pořád ještě doma. Hranice byla překročena před krajskými volbami, kdy poslanec ODS Tlustý inicioval předvolební provokaci původně proti Topolánkovi, ale nakonec se chytila alespoň mřenka, neratovický poslanec Morava. Výroky prvního místopředsedy Béma i čestného předsedy Klause tehdy ODS výrazně poškodily a měly svůj podíl na tom, že kraje i volená část senátu chytily jasně oranžovou. Vystoupení Václava Klause na kongresu ODS pak šlo snadno číst jako vyhlášení války jeho bývalé straně.

Václav Klaus dnes, podobně jako jeho předchůdce Václav Havel, zneužívá své funkce k tomu, aby poškozoval ta politická seskupení, která překážejí realizaci jeho představ a současně pomáhá generovat taková seskupení, která podle jeho názoru mají uvolněný prostor zaplnit. Tuto činnost jsem považoval za velmi neblahou u presidenta bývalého a nemám žádný důvod k tomu, abych tento názor měnil u jeho nástupce. V ODS i v médiích panuje rituální proklínání Jiřího Paroubka a jeho socialistů za to, že vyslovením nedůvěry vládě uprostřed úspěšného českého předsednictví výrazně poškodili zahraničně politické zájmy země, tedy něco, co by mělo být předmětem konsenzu celé politické scény. Trochu se zapomíná na to, že Václav Klaus, jako president je rovněž zodpovědný za to, jak je Česká republika vnímána v zahraničí.

Zodpovědnost Jiřího Paroubka je zodpovědností člověka, který se snaží voličům dokázat, že svoje budoucí funkce bude zastávat v jejich zájmu. Zodpovědnost Václava Klause je zodpovědností hlavy státu vůči funkci, kterou zastává nyní. Vůbec nehodlám spekulovat o tom, že právě on lišácky přihodil hlasy do Paroubkovy předvolební estrády, která měla zůstat těsně pod hranicí úspěchu. Nemám o tom žádné důkazy, kromě nepřímého vyjádření Vlastimila Tlustého. Skutečností ovšem je, že jako president neučinil nic, ani verbální pokus o to, aby Topolánkova vláda nejnáročnější zahraniční misi za posledních dvacet let a velmi pravděpodobně i v následujících dvaceti letech, mohla dokončit. Nikoli v zájmu Topolánka, ale v zájmu ČR. Stejně tak, po pádu vlády, bylo jeho první i poslední starostí, aby jemu nemilý premiér nezůstal ve Strakovce o minutu déle, než bylo opravdu, ale opravdu nutné.

Neklid v ODS, spor s klausovskou nebo snad s národně demokratickou frakcí není ničím fatálním, kromě toho, že ohrožuje současné volební výsledky. V ČSSD po odchodu Miloše Zemana něco podobného nabralo onačejší fofr, bez toho by ostatně Václav Klaus nikdy presidentem nebyl a rozhádané socialisty srovnal do latě až svým naprosto nevybíravým způsobem Jiří Paroubek. Kromě absence jakýchkoli skrupulí a ideálů, s výjimkou touhy po vlastní moci, ovšem do ČSSD a tím do české politiky přinesl profesionální politický marketing, jaký doposud tahle země nepoznala, a především díky tomu vyrostl do své současné podoby. Dnes je nositelem úspěchu a v této podobě přitahuje další lidi. Dostatečně ambiciózní, aby byl pro ně zajímavý, dostatečně schopné, aby byli zajímaví pro něj, a dostatečně otrlé, aby jim jeho osoba, styl a způsoby nevadily. Rath nebo Dryml nejsou výjimkou, jen špičkami ledovce.

Díky tomu všemu budou volby červnové a ještě více volby říjnové v jedné věci podobné těm z roku 1990. Tenkrát se lidé rozhodovali, zda chtějí nebo nechtějí pokračování vlády komunistických papalášů, kteří s plnou hubou rovnosti a spravedlnosti dovedli kdysi vyspělou zemi na hranici třetího světa. Tentokrát budeme rozhodovat o tom, zda chceme, aby se tito papaláši v podobě Jiřího Paroubka a jeho věrných vrátili. Když nové sněmovně zasedne méně než sto poslanců s růžemi, či třešněmi, kdo budou ti ostatní, bude (no úplně nebude) jedno!