O změně systému rozhoduje síla tekutiny, kterou prezident do ústavní nádoby nalévá

Miloš Zeman v kampani anoncoval, že bude prezidentem velmi aktivním, a zatím svá slova víceméně plní. Když se v probíhajícím sporu o jmenování velvyslanců ODS postavila za ministra zahraničí (ale de facto i za premiéra, jemuž hrozí role prezidentova podepisovače), zdůvodnila to též potřebou bránit posunu k poloprezidentskému systému. Podobná varování vznášela řada politologů i komentátorů po celá ta dlouhá léta, kdy se o zavedení přímé volby prezidenta hovořilo, neboť přímá volba, a tedy přímý mandát od voličů, automaticky zvyšuje prezidentovu legitimitu. Vždyť která ze zavedených partají se může pochlubit tím, že ve volbách získala dva miliony a sedm set tisíc hlasů jako Miloš Zeman? Žádná.

"Ústava je podobna nádobě, do níž je možné nalít víno nebo vodu," napsal Ferdinand Peroutka v Budování státu o ústavě první republiky. Jeho charakteristika se však dá vztáhnout na úplně každou ústavu. A celý "vtip" případného přechodu k poloprezidentskému systému spočívá právě v tom, že může nastat, aniž by se na ústavním textu změnila jediná čárka. Bude-li Miloš Zeman do ústavní nádoby nalévat vodu, zůstane prezidentem spíše ceremoniálním, pokud však becherovku či rovnou slivovici, na kterou prý v posledních letech přesedlal, neboť v becherovce se kvůli směrnicímEU zvýšila hladina cukru, posuneme se skutečně k systému poloprezidentskému. Ten je i v rámci politologie velmi ošemetnou kategorií, jelikož o zařazení dané země do této skupiny nerozhoduje ani tak text ústavy jako mnohem spíše právě síla lihoviny, kterou prezident do ústavní nádoby nalévá (či je schopen nalévat).

Zeman z masa a kostí

Sám o sobě případný přechod k poloprezidencialismu žádné akutní nebezpečí neznamená, čistě "systémově" je hodnotově neutrální – případná obava samozřejmě plyne především z toho, jaký ke konkrétnímu držiteli prezidentského úřadu zaujímáme postoj, zda se s jeho kroky ztotožňujeme nebo nikoliv. Minimálně pro polovinu českých voličů však ona systémová transformace představuje hrozbu, neboť zde nejde o nějaký abstraktní systém, ale o živého Zemana z masa a kostí.

Nicméně k poloprezidencialismu se ani přímo volený český prezident nemůže posunout sám ze své vůle, ledaže by jeho Zemanovci získali v parlamentních volbách nadpoloviční většinu. Hodně bude záležet na kontextu, tedy na ostatních držitelích moci a na jejich reakcích na případné Zemanovy "imperiální" ambice. V poslední době pak proběhlo či probíhá několik událostí, na nichž lze perspektivy i meze případného Zemanova poloprezidencialismu dobře pozorovat.

Za prvé na sporu o velvyslance, konkrétně zejména o Livii Klausovou. Dle ústavy prezident sice "pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí", avšak tento akt "vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády". Kontrasignace se zpravidla vykládá jako omezení prezidenta, jako uzda, kterou vláda může příliš aktivistického prezidenta držet v patřičných mezích. Ovšem prezident zde má též vykolíkované jisté mocenské pole: prostě nepověří osoby navrhované ministrem zahraničí. Logickým výsledkem případného sporu je tak buď pat, anebo úporné vyjednávání a následný kompromis. Něco ve smyslu Vondra do Izraele, Remek do Moskvy a... Klausová do Bratislavy. Soudě dle sobotního vyjádření ministra zahraničí – "Možná to bude trvat rok dva. Nevím." – to zatímvypadá na pat. Schwarzenberg se pochopitelně vzpírá z prestižních důvodů a prezident si každopádně hodlá otestovat meze své moci. Uvidíme, jak se věci vyvinou, zvláště jak se projeví skutečnost, že kancléř Mynář veřejně "práskl" údajné autory Klausovy amnestie. Zhorší to nyní vztahy prezidenta ke Klausově rodině nebo se vše "upeklo" na páteční večeři v Lánech, aby se skvrna ze závěru Klausova panování pěkně svedla na "špatné rádce"?

Malá katastrofa

Tak jako tak, Miloš Zeman patrně hodlá učinit ze zahraniční politiky prezidentskou doménu. Ohlásil zásadní projev v Německu, a pokud se ponese v podobném duchu jako vyjádření na adresu sudetských Němců učiněné při návštěvě Rakouska, musejí v Černínském paláci bít na poplach. Ovšem to, že když prezident chce, tak si v zahraničí opravdu říká, co chce, se už dávno stalo českou politickou tradicí. A díky prestiži svého úřadu zde může český prezident udávat tón daleko hlasitěji, než by se na základě psané ústavy mohlo zdát. Co naplat, že se i české vlády vedené premiérem z ODS chovaly k Evropské unii relativně vstřícně, stačilo, když dal Václav Klaus v nějakém rozhovoru průchod svému euroskepticismu, aby tím v zahraničních očích vymezil pozici České republiky. Ostatně, zahraniční média v době kampaně i po Zemanově zvolení dokolečka zdůrazňovala jeho "proevropský postoj", a jeho zvolení tudíž interpretovala jako posun k lepšímu – zatímco ti Češi, kteří si díky jazykovým znalostem mohli jejich zprávy a komentáře přečíst, zpravidla volební výsledek vnímali jako malou katastrofu.

Meze a možnosti posunu k poloprezidencialismu šlo ale pozorovat i na domácí scéně, konkrétně při úspěšném schválení prezidentových kandidátů na post ústavních soudců Senátem. Předcházelo mu patrně důkladné předjednání a úspěch lze vysvětlit též podobnou politickou orientací senátní většiny a prezidenta. Parlamentní většina (ve sněmovně i v Senátu), negativně vymezená proti prezidentovi, bude totiž vždy působit, nehledě na přímou volbu, jako špunt, díky němuž prezident do ústavní nádoby mnoho nenalije. Jinak řečeno, o případném posílení prezidenta v českém politickém systému definitivně rozhodnou až parlamentní volby, skutečnost, jaká z nich vzejde většina a jaké vztahy s ní prezident naváže. Miloš Zeman totiž zatím ve své snaze o aktivnější přístup nepředvedl z mocenského hlediska nic, co bychom neznali od Václava Havla a Václava Klause.

LN, 29.4.2013