Ještě méně obvyklé je, že prezidentova vláda bude vládnout na základě dohody, která má zůstat „věcí jejich účastníků“.

Když vláda vznikla, pochvaloval si prezident, že to bude po dlouhé době vláda stabilní, s parlamentní většinou osmnácti hlasů. Napsal jsem tehdy, že vzhledem k složení koalice a zejména nepředvídatelnost 24 poslanců Věcí veřejných si myslím, že vláda nebude trvat ani tak dlouho jako vláda Topolánkova. Ta vznikla za stavu 100:100 poslaneckých hlasů. Vydržela dva roky. Přežila několik pokusů o vyslovení nedůvěry, a to bez nejmenší asistence z Hradu. Naopak její demise v polovině českého předsednictví byla prezidentem uspíšena - pamatujeme si Jiřího Paroubka, který, sám překvapen úspěchem svého pokusu o svržení vlády, sliboval televizním divákům, že ČSSD je ochotna nechat Topolánkovu vládu vládnout v demisi do konce předsednictví. Ráno nato oznámil prezident, že něco takového je pro něho nepřijatelné. Vzhledem k tomu, že sociální demokraté neměli pro svůj, jak sami přiznávají neočekávaný, úspěch při porážce vlády připravenou alternativu, zůstali jsme bez vlády do chvíle, kdy se Topolánek s Paroubkem dohodli na vytvoření „prozatimní vlády“ Jana Fischera, ze které se stala díky výroku Ústavního soudu a dalšímu nepochopitelnému obratu sociální demokracie vláda řádná, která trvala až do konce volebního období.

Nečasova vláda přežila konec prvního kalendářního roku svého vládnutí jen o vlásek. Nečasovi se podařilo vládu přenést přes prvních sedm měsíců jen za asistence prezidenta . Nevládne už na základě koaliční dohody, ani na základě programového prohlášení, které vláda po svém vzniku předložila parlamentu, když jej žádala o vyslovení důvěry, ale na základě jakési tajné dohody, kterou parlament nikdy neviděl, a vzhledem k tomu, že pan prezident prohlásil, že sněmovnu, media a veřejnost nemá zajímat, protože je soukromou věcí koaličních stran a jeho jako jejího garanta, nedá se očekávat, že ji někdy uvidí.

Buhužel jsme se dostali z politické krize do permanentní krize, která se díky prezidentovu zásahu velmi brzy může stát i krizí ústavní.

Rozhodně to neznamená, že se tím politické klima uklidní.

Pro koalici to znamená, že ode dneška se primárním zájmem jejích stran stává příprava výchozí pozice pro příští volby, že strany koalice již nejedou po jedné, ale po třech kolejích. Trochu mě překvapilo, že krizi, která vládu málem položila - i když její konec je tím jen odložen na neurčitou, ale jistě ne příliš dlouhou dobu - nevyvolaly Věci veřejné, od kterých jsem to očekával (a kterým bych rád poděkoval za to, že do tragické hry svými komickými výstupy alespoň vnesly slušnou dávku humoru), ale sama ODS.

Vláda padne v den, kdy se Věcem veřejným v náhlém pohnutí mysli přihodí názor, že je pro ně výhodnější koalici a ministerské posty opustit. Dnes jim trn z paty vytrhl prezident, mohou se tvářit státotvorně, mohou se starostlivou tváří prohlašovat, že jsou ochotni pod prezidentovou kuratelou přinést nejvyšší možnou oběť pro pokračující boj proti korupci, a vydávat při tom silácká prohlášení, kterými ODS varují, že „ještě jednou a uvidíte“. Jenže dnes Věcím veřejným neuvěří už ani jejich vlastní členové a voliči. Po tom, co se staly účastníky tajné vládní dohody, jim už nelze věřit ani jejich jméno.

Proto neočekávám v nejbližší době ani hlasování véčkařů. Co kdyby se jim tajnosnubnost jejich strany nelíbila a chtěli se dozvědět, o čem vlastně hlasují...

ODS na tom není o nic lépe.

Petr Nečas už nevede ani stranu, ani vládu.

Koaliční strana veřejně prohlašuje, že pro ni už není svorníkem a garantem koalice předseda vlády, ale prezident.

Vláda už nemá předsedu. Má prezidenta.

ODS už nemá předsedu. Má prezidenta.

Překvapilo mě to opravdu jen trochu, o tom, že ODS svým sebevražedným zatloukáním a odmítáním se vypořádat s problémem korupce a kmotrovsví k něčemu takovému spěje, píši již od dubnového puče kmotrů. Překvapila mě jen míra korupce, neočekával jsem, že se bude jednat o sumy v řádu miliard, a překvapil mně hloupý způsob, jakým se všichni vedoucí činitelé pokoušeli a pokouší zatloukat, překvapila mně stupidita lidí, od kterých bych čekal alespoň trochu soudnosti.

ODS, bez ohledu na výsledek hlasování ve sněmovně, které naopak žádným překvapením nebylo, v aféře, která vedla k hlasování o nedůvěře, přišla o poslední zbytky své kredibility.

Už od příchodu Petra Nečase do čela strany mohla ODS demonstrovat, že se chce očistit. Místo toho očistu označila za „něco, co do politiky nepatří“. Petr Nečas a vedení ODS měli i v hodině dvanácté možnost obrátit aféru, která dnes ODS ničí, positivním směrem. I na poslední aféře ODS mohla - hned ve chvíli, kdy vypukla - demonstrovat, že Petr Nečas nelhal, že se ODS opravdu mění, že korupci ve státní správě ani uvnitř strany nebude trpět. Svou možná poslední šanci ODS propásla. Ukázala bohužel pravý opak. ODS své černé ovce nejenže ze svého středu nevyhání, ale naopak je kryje a podporuje. Dnes už nejen mě, ale i ostatní diváky sedmiměsíční sebevraždy kdysi velké občanské strany nemůže asi nikdo přesvědčit, že to nejsou právě ty černé ovce, kmotři, kteří stranu a ovládli a kontrolují.

Řečeno natvrdo, ODS nás svým chováním v Drobilově aféře přesvědčila, že je už definitivně stranou kmotrů. Pro čtenáře, kteří právě spadli z měsíce, „kmotři“ jsou ti, kteří v ODS neexistují, mediální zkratky, které si vymyslel Topolánek, aby stranu poškodil. Nevím, proč se ten výraz ODS nelíbí a proč jeho použití Petr Nečas prohlásil za „politický zločin“. Jako její bývalý dlouhodobý člen a posléze jako volič a příznivec bych spíše inklinoval k prohlášení, že je to příliš mírný výraz a že politickým zločinem je to, jak Nečasovo vedení ODS zničilo a kam ji mafiánské praktiky jejích vedoucích činitelů přivedly. Velmi trapný nervozní projev předsedy Nečase na úterním mimořádném zasedání sněmovny jen potvrdil, že pro ODS je ochrana její vlastní stranické kasy a ochrana zájmů jejích kmotrů důležitější, než důvěra těch, kdo při ní stáli do poslední chvíle v dobách těžkých a ještě těžších.

ODS jim dala svým jednáním v této aféře definitivní kopanec.