Je možno Nečasovu vládu ještě považovat za antikorupční?

Je nutno uvádět desítky důkazů, že tomu tak není? Není to třeba! Jednoduše proto, že jí z podstaty věci nemohla být ani v době svého vzniku. Jestliže jsou politické strany, zejména ODS a ČSSD, financovány lobbisty, kteří berou peníze z předražených veřejných zakázek a ze svých firem, které tyto zakázky provádějí nebo na nich participují, respektive takovýto penězovod "legalizují" a sami se při tom nekontrolovatelně obohacují, pak již samotná existence takto financovaných stran je nepřekonatelnou překážkou k odstranění korupce. A nejen to – tato oficielní a státní mocí protežovaná korupce naprosto znivelizovala trestní zákon a trestní řád. Trestné činy, podle nového trestního zákoníku nazývané "zločiny", se u škod v řádu stamilionů netrestají a ani trestat nemohou, protože je státní moc konkludentně označila za netrestatelné. Konkludentně znamená mlčky bez verbálního či písemného projevu vůle. A jediný orgán, který mohl tuto netrestatelnost z politické vůle transformovat do "trestní ochrany" je státní zastupitelství.

Samozřejmě neexistuje žádné usnesení a rozhodnutí vlády či nařízení ministerstva, žádný akt výkonné moci, který by něco takového stanovil. Za komunistů existovalo tzv. "šuplíkové" právo, které představovaly různé interní pokyny "seshora", jak v tom či onom případě postupovat, komu co zakázat nebo snad i povolit. Indiskrecí, česky "vykecáním", se takové příkazy dostávaly ve známost a to umožňovalo formovat proti nim obranu, obcházet je nebo překračovat. Současná situace je mnohem horší. Tolerance k velkému zločinu - a nedělejme si naději, že tento zločin vznikl proti vůli "těch nahoře" - potřebovala spojence. A tím se stali někteří nebo vrchnější státní zástupci, potažmo celá instituce státního zastupitelství. Za spolupráce některých součástí policie nebo některých jejích představitelů. Případy, kdy moc absorbovala právo, historie zná. Ostatně je jich více než těch, kde moc právo respektovala. Dokladuje to i výrok nizozemského židovského myslitele Barucha Spinozy: "Každý má tolik práva, kolik má moci."

Pochopení této zákonitosti nám umožní porozumět, proč se vede boj o státní zastupitelství. Rampula je z logiky věci spojenec oněch lobbistických sponzorů (kmotrů), a proto i spojenec politické reprezentace stran. Proto se jeho protivníkům včetně ministra Pospíšila nedostává opravdové podpory a pokud třeba Nečasovi boj o státní zastupitelství vadí, tak jedině proto, že se při něm příliš odkrývají karty dosud zahalující podstatu financování i jeho strany. Jeho přirozená nerozhodnost je tak logicky doplňována nerozhodností politickou. Ať se postaví na tu či onu stranu, bude to vždycky špatně. Rampula, česká gorila, však symbolizuje ještě něco horšího. Ne jen nepostižitelnost stranické nobility, ale rozostření trestního zákona.Trestní politika prováděná podle manuálu vedoucí nebo z voleb vzešlé nejsilnější politické strany popírá ovšem principy právního státu, který se mimo jiné vyznačuje tím, že "právo je rovným měřítkem pro nerovné lidi". A proto v ČR také právní stát není a za daného financování politických stran být nemůže. Tento stav charakterizují především tři problémy:

Prvním je skutečnost, že zásada legality vycházející ze zásady oficiality přikazuje orgánům trestního řízení stíhat každý trestný čin, o kterém se dozvědí. Tato zásada dnes v ČR ale neplatí. Média každý den přinášejí řadu informací o činnosti lobbistů a zavedeném systému financování stran, ze kterých je patrné, že jde o aktivity prováděné mimo zákon a že je při nich páchána řada trestných činů (zločinů). Orgány trestního řízení včetně jeho dozorové součásti - státního zastupitelství - však v těchto případech nezahajují trestní šetření, natož trestní stíhání.

Druhým problémem se ale stává určení hranice (podle velikosti ukradeného majetku), na kterou ještě trestní právo dosáhnout může a za kterou již nesmí - v případech, kdy vzdor pasivitě trestních orgánů k nějakému trestnímu stíhání přece jen dojde. Tato rozkolísanost vede k tomu, že zatímco případy s nižší škodou (a také s jednodušším prokazováním) a hlavně bez politické ochrany jsou stíhány a pachatelé odsuzováni, pak u ukradených stamilionových a miliardových částek tomu tak obvykle není. Jen proto, že to jejich politické krytí nedovoluje. To může spočívat buď v důvodu, že ukradené peníze jsou používány částečně k financování politických stran, nebo je důvodem přímé zapojení politiků do této činnosti. Každý vyšetřovatel, který se takovými případy zabýval, ví o případech, kdy mu seshora zasvítila na semaforu červená a politické STOP mu zakázalo v případu pokračovat, nebo mu byl případ rovnou odebrán.

Konečně třetím průvodním jevem, ačkoliv měl být uveden na prvním místě, je existence dalšího předpokladu činícího nefunkčním zásadu legality, a to neexistence zákona o lobbismu a zákona o státní službě. Nejde však jen o předpoklad, ale zároveň i o důsledek. Politické strany nemají zájem, aby takové zákony byly přijaty, a proto se o nich jen mluví, ale nehlasuje.

Antikorupčnost Nečasovy vlády (a všech předchozích) je tedy parodií na svého času skutečně existující a Jaroslavem Haškem do voleb v r. 1911 vedenou Stranou mírného pokroku v mezích zákona. Mnohem více než přízvisko "antikorupční" nebo "protikorupční" by současné vládě slušel název "Vláda mírného boje proti korupci v kmotry dovolených mezích". Nebo mírou odvahy jejího předsedy? Pak by se bál zbytečně, má přece vedle sebe ministra vnitra, který se vymyká všem shora uvedeným kritériím. Ovšem míra osobnostního strachu či bázlivosti byla vždy spolutvůrcem moderních českých dějin. Vláda, která chce být skutečně antikorupční, musí především odstranit korupční koryta. Jen tím vyloučí, aby je po volbách začala plnit druhá a vítězná strana. Jinak se naplní latinské přísloví: "Quod me nutrit, me destruit (co mě živí, to mě zničí)".