Málokterá vláda byla vysmívána dříve, než vznikla. Ovšem čerstvý Topolánkův nevětšinový kabinet nebudí pouze úsměv. Jistě, těžko lze krotit bránici, když premiér chtěl hledat pro vládu, za jejíž dva cíle označil dovedení země k předčasným volbám a zamezení nástupu komunistů k moci, podporu i u KSČM (stanovisko z konce srpna, které teprve v těchto dnech revokoval). Hlásí se ale též obavy pramenící z více i méně vzdálené minulosti.

Bude tomu již devět let, co byla ODS vykázána do opozice. Po tzv. sarajevském atentátu se kolem Václava Klause shlukla družina nejvěrnějších z věrných. Dnes šest z jejích nejviditelnějších členů zažívá po dlouhém stínovém strádání satisfakci: Petr Nečas, Ivan Langer, Vlastimil Tlustý a Martin Říman se ocitají ve vládě (posledně zmíněný je v Topolánkově sestavě jediný, kdo disponuje předchozí ministerskou zkušeností), Miroslava Němcová a Lucie Talmanová dlí na významných seslích místopředsedkyň Sněmovny.

Z legendární Klausovy party zůstávají v ústraní snad jen tři: Jan Zahradil rozvážně vyčkává dnů příštích v Evropském parlamentu, Miroslav Beneš číhá na druhou šanci poté, co neuspěl v primárkách ODS před sněmovními volbami, a Libuše Benešová (expředsedkyně Senátu!) takříkajíc razítkuje na Hradě dokumenty (šéfuje odboru spisové a archivní služby).

Jména, která jsou pilířem Topolánkova týmu, nespojuje toliko někdejší bezmezná oddanost Klausovi, ale také chabá paměť. Jen se jich zkuste přeptat na podezřelé financování občanských demokratů, na které v roce 1997 poukázali Jozef Zieleniec, Jan Ruml a Ivan Pilip! Tehdejší hluší, slepí, zapomětliví (a nebyli to nějací bezejmenní poslanci) se prý nyní chystají vyházet kostlivce z ministerských skříní po sociálnědemokratických vládách a zatočit s korupcí v českém státě.

Pomáhat jim v tom pak určitě bude i šéf kabinetu premiéra Topolánka Marek Dalík, dobře známý lobbista z případu údajného podplácení poslance Kořistky. (Zdeněk Doležel musel tutéž pracovnu před časem opustit coby ústřední aktér kauzy „pět na stole v českých“.)

Zapomeňme tudíž na to, že by do exekutivních postů přicházela nová ODS. Taková se možná rodí v regionech, v potu a krvi starostů a hejtmanů. Ve Strakově akademii se ale usazuje béčko Klausovy strany z devadesátých let, které navazuje na dílo, jež druhdy musela ODS pod tlakem veřejnosti přerušit. Nic na tom nemění neotřelý styl a nezlomná zásadovost Mirka Topolánka. Jeho tvář se nejsilnější pravicové partaji hodí hlavně pro voliče, dovnitř nesahá Klausově autoritě ani po kotníky.

Skupina ideologů a „mstitelů“ je v Topolánkově vládě naředěna několika sympatickými odborníky a talentovaným propagandistou Martinem Štěpánkem, který tvoří spolu s Karlem Steigerwaldem osvědčený modrý výsadek na pomezí kultury a novinařiny. Přesto prim hrají politici, kteří mají pravděpodobně poslední příležitost zapsat se do učebnic. Příště už přijdou jiní sekáči, ti se - řečeno s Járou Cimrmanem - nezakecají...

Jaké že tedy má Topolánkův sbor ministrů poslání? Provést nezbytné reformy? Na ty nemá sílu a nejspíš ani čas. Připravit předčasné volby? K tomu mu schází dostatek spojenců. Zbývá jen odfajfkování hypotézy, že asistování Václavu Klausovi, jenž se mezitím vyšvihl do prezidentského stolce, se dlouhodobě vyplácí. Protagonisté horkého podzimu 97 budou uspokojeni, užijí si státnického výsluní a po nemnoha týdnech třeba konečně uvolní místo vládě, která bude mít hlubší politickou podporu, historickou legitimitu a delší trvání.

Právo 4.9.2006