Zhruba po roce existence vládní koalice stvrdila podepsáním dodatku k zakládající smlouvě své pokračování. No a co má být? Jak by potvrdili obyvatelé Belgie, žít se dá i bez regulérní vlády. Stačí, když fungují zákony, nepsaná pravidla a kompetentní státní správa.

Viděno z tohoto úhlu, je zcela nepodstatné, zda nám vládne slabá stopatnáctihlasá trojkoalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, nebo pravicový menšinový kabinet bez VV. Je přeci úplně jedno, jestli jsou Věci veřejné opoziční silou ve vládě, či konstruktivní nevládní stranou. Kompletní a propracované reformy, kterými koalice loni obhajovala svůj zrod, stejně buď parlamentem projít nestihnou, na to je hrozba předčasných voleb příliš žhavá, nebo se tak stane bez potřebného dialogu a ve zpotvořené podobě, s níž nebudou spokojeni ani ekonomičtí teoretici a zaměstnavatelé, natožpak obyčejní občané.

Na vzájemnou spolupráci už koaliční lídři myslí jen v nejmenší nutné míře. Spíš je zajímá, jak se profilují před vlastními sympatizanty a nakolik konvenují své členské základně. ODS a TOP 09 zbrojí na budoucí střet o lídrovství na pravici. Používají se k tomu nejen silná slova, ale i četné podpásové chvaty. Tím víc záleží na tom, pod čí kontrolou jsou orgány jako policie, státní zastupitelství nebo finanční a analytický útvar ministerstva financí (který proslul zejména šetřením kauzy ProMoPro, v níž jde o předražené zakázky na ozvučení českého předsednictví v EU v době, kdy tato agenda spadala pod tehdejšího vicepremiéra Alexandra Vondru).

Věci veřejné se musí učit politice za pochodu, alespoň do té doby, než je nespokojení voliči posadí na pomyslnou střídačku. Začaly jako marketingový projekt podnikatele Víta Bárty a při sestavování vlády se loni v létě nechaly zkušenějšími partnery opít rohlíkem. Až nyní, bohužel pozdě, jim dochází, jak je důležité držet se vlastního programu a uspokojovat legitimní potřeby svých fanoušků.

Styl Věcí veřejných už měsíce připomíná scénku z legendární české pohádky: Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil! Vrcholem všech absurdit bylo, když si VV v dubnu vybraly ministra dopravy (stal se jím, po Vítu Bártovi, Roman Šmerda), aby o dva měsíce později usoudily, že je málo stranický, a chtěly jiného. V takové atmosféře se provozuje věcné a strategické vládnutí věru těžko.

Ovšem myslet si, že přes osmdesát procent lidí má k vládě nedůvěru kvůli nekonečným potyčkám, by bylo liché. Ještě vážnější je, že selhává avizovaný zápas s korupcí, že vládní agendu určují nikým nevolení lobbisté a že špičky mnoha resortů káží vodu a pijí víno. Stačí se podívat na platy nejbližších ministerských spolupracovníků a vrcholných manažerů státních firem. K tomu jsou ještě voliči provokováni samotnými ministry: Miroslav Kalousek (finance) tvrdí, že si Češi, Moravané a Slezané žijí jak „prasata v žitě“, Jiří Besser (kultura) je zase přesvědčen, že lidé mají dost peněz jak na zahraniční dovolené dvakrát ročně, tak na ledacos dalšího.

Potom je přirozené, že jako houby po dešti vznikají nové občanské iniciativy, zostřují se akce odborů a v průzkumech stranických preferencí mají drtivou převahu opoziční sociální demokraté s komunisty. Na to, jaká nedůvěra panuje mezi občany a politiky a mezi samotnými politiky navzájem, je toto vyústění ještě velmi mírné a státotvorné.

NašiPolitici.cz