Levice prožívá v Evropě krušné časy. K jejím hlavním atributům patří solidarita a internacionalismus. Jenže co s nimi, když je veřejné mínění rozrušeno tu migrační krizí, tu dluhovými problémy Řecka? To pak o sobě dávají vědět pochybnosti, zda zrovna solidarita, ať už s labilním Řeckem, nebo záhadnými běženci, je tím pravým ořechovým. Ruku v ruce se solidaritou jde stranou ochota přijímat internacionální řešení problémů.

Pšenka naopak kvete té části pravice, která lidem vštěpuje, že košile je bližší než kabát, že každý by se měl starat hlavně sám o sebe a že nejbezpečnější je stáhnout se na vlastní dvorek a ten ještě pro jistotu obehnat žiletkovým drátem.

Výrazně se daří jen dvěma skupinám levicových stran. První představuje alternativní levice, vymezující se vůči levici zkostnatělé, s nalomenou důvěrou. Socialisty tak v Řecku vystřídala Syriza a ve Španělsku jim na paty šlape Podemos. Obě hnutí sázejí na recepty, které jdou v lecčems za rámec dosud představitelného, zejména při přerozdělování a potírání klientelismu. Jeremy Corbyn sice není v politice nováček, ale do čela britských labouristů se dostal zásluhou oprášení radikálně sociální rétoriky, která má s nováčky mnohé společné.

Odlišný model nabízejí státy střední Evropy. Na Slovensku míří Ficův Směr k dalšímu volebnímu vítězství na nacionální vlně, s níž souvisí nevstřícný postoj k uprchlíkům i pověstnému Bruselu. V Polsku tře demokratická levice bídu s nouzí. Ze samé bezradnosti hraje s podobnými izolacionalistickými kartami jako konzervativci, kteří mají v nadcházejících parlamentních volbách nakročeno k výhře. Německá SPD je sice jiná, ale přežívá ve stínu křesťanskodemokratické kancléřky Merkelové. Berlín předvádí humanismus migrantům, avšak na Řeky nedávno ordinoval bič.

Jako doušek živé vody proto může působit nedělní vítězství sociálních demokratů ve Vídni. Oni patří k tomu nejtradičnějšímu v řadách evropské levice. Jsou konzistentní, nemění se a trvale čerpají z ideové studnice sociálnědemokratického hnutí.

Dosavadní starosta Michael Häupl ustál spory o rozvoj rakouské metropole, pověst sebestředného jedince i nálepku „sluníčkaře“ (abych použil českou terminologii). To poslední je podstatné. Häuplova kampaň vsadila na čelní střet s pravicově populistickými Svobodnými. Oni táhli do boje proti uprchlíkům, sociální demokraté je ve Vídni naopak vítali a na své spoluobčany apelovali, aby před strachem dali přednost lidskosti. U nás se tomu mnozí smáli. Ovšem tato mobilizace Häuplovi vyšla – a vynesla mu o sedm procent víc než Svobodným.

Poselství z Vídně zní jasně: Dobá je zlá, lidé neklidní a extremisté sílí, zároveň ale evropsky a humanisticky profilovaní sociální demokraté mají stále potenciál být první.

Počkejme si, jak ovlivní politiku u nás. Špičky ČSSD zatím vítězi voleb vřele gratulovaly. Teď by si ještě od něj měly nechat poradit. Nelze pominout rozdíly mezi sociální demokracií v odjakživa sebevědomém Rakousku a v českých zemích, kde přežívá paranoidní pocit, že s námi větší zametají a diktují nám, co máme dělat. Tuzemské politické strany se navíc dodnes nezbavily stopy nacionalismu, jenž byl pochopitelný při vymaňování se z osidel habsburské monarchie.

Čekat, že premiér Sobotka či hejtman Hašek budou po Häuplově vzoru vítat běžence, nemůžeme. Ostře se vymezit proti proudům šířícím hysterii a xenofobii by však měli. Šikla by se také vlídnější tvář k uprchlíkům, konejšivá slova pro domácí plus pochopení pro evropské partnery.

Pokud měla ČSSD dosud pocit, že musí být opatrná a plout na hladině nálad veřejnosti, aby neuvolňovala prostor extremistům, vídeňské volby jí naznačily, že existuje i jiná cesta. Odvíjí se ale od schopnosti s voliči mluvit a trpělivě jim svoji politiku vysvětlovat.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus