29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Vděk za svobodu i výstraha

26.3.2015

Otázka nezní, zda prezident Zeman má, či nemá jet do Moskvy, ale co tam udělá a řekne

Dějiny se l iší od historie. Nejsou přehlídkou historických faktů, jsou sp íše jejich interpretací. Dějiny vypovídají o to m, co se děje a jak na to nahlížíme dnes, však i německé slovo Geschichte znamená příběh. Ta k bude vypadat i letošní květen. Už s předstihem b ěží vážná debata o to m, zda prezident Zeman má, či nemá jet do Moskvy.

Květnová Moskva bývá symbolem vítězství nad nacismem a osvobození notné části Evropy. Letos však ztělesní i něco jiného. To, že osvoboditel i po 70 letech dovede tv rdě vymáhat vděk. Že pomíjí neblahou stránku to ho, co Stalinovo vítězství nad Hitlerem přineslo. Že oživuje časy, kdy svou sféru vlivu rozšířil až kLabi a na Šumavu. Že optikou května 1945 i svou silou válcuje snahu Ukrajiny vymanit se z ruské sféry vlivu.

I proto se o Zemanově cestě do Moskvy debatuje docela řízně. Premiér Sobotka j i podpořil. Šéf diplomacie Zaorálek by na rozdíl od Zemana na přehlídku vojsk nešel. A podle ministra obrany Stropnického je účast na přehlídce d e facto nešťastná. To je ši roká škála postojů. Hlavní otázka nespočívá v to m, zda Miloš Zeman má, či nemá jet do Moskvy. J e nuancovanější. Neopírá se o historii, ale o dějiny.

Praha skutečně není Varšava

Ruský příspěvek k porážce nacismu je nezpochybnitelný – a z českého pohledu zvlášť. Přes brutalitu vojáků, imperiální cíle Stalina i následky, které osvobození zvýchodu přineslo (československý stalinismus), to není souměřitelné s nacismem. Bylo to osvobození odlikvidační okupace, což je třeba stále zdůrazňovat. Ak do tomu ne věří, k do si myslí, že pouze jedna okupace vystřídala druhou, ať si zkusí představit, jak by to dopadlo, kdyby vyhráli ti druzí. J e to argument sice už starý, ale názorný a účinný.

V tomto smyslu má Miloš Zeman pravdu, chce-li projevit vděk v Moskvě. Protiargument, že většina lídrů zemí Evropské unie tam nepojede, působí slabě. Většina zemí EU to tiž nebyla od nacismu osvobozena Rusy (chcete-li Sověty, tedy včetně Ukrajinců a jiných, ale hlavní zátěž nesli Rusové).

Británie se nacismu ubránila sama. Francii a Benelux osvobodili západní spojenci. Stejně tak Itálii, jež byla až do roku 1943 členem Osy. Jugoslávii osvobodili vlastní partyzáni. Slovensko, Maďarsko, Rumunsko či Bulharsko byly jako spojenci třetí říše spíš poraženy než osvobozeny. Jen Polsko bylo jednoznačnou obětí, navíc společnou obětí Hitlera a Stalina. Jeho osvobození Rudou armádou pak přispělo k občanské válce komunistického vedení s Armijou Krajowou.

Tam se zvažují plusy a minusy osvobození Rudou armádou. Ale u nás to vyznívá výjimečně čistě. Neexistovala česká Armija Krajowa, která bojovala proti nacistům a pak proti Rusy podporovaným komunistům. Rusové tu byli vítáni široce, spontánně a upřímně. Faktem zůstává, že osvobození západních Čech Američany bylo pak vytěsněno. Ale kdybychom teď začali vytěsňovat osvobození Rusy, bylo by to totéž jen s opačným znaménkem.

Úhrnem: chystá-li se český prezident do Moskvy, má při rozhodování mnohem více argumentů pro než hlavy jiných zemí EU. A i když nová ruská agresivita dodává argumenty proti, výročí vítězství nad nacismem může tyto argumenty přebít. Vždyť porážka nacismu představuje společné ukotvení celé dnešní Evropy – něco, na čem se skutečně všechny státy shodnou.

Co by tam mohl říci VH

Tím se dostáváme k zásadnější věci. Co Miloš Zeman v Moskvě udělá, řekne, respektive neřekne?

Tady lze jen spekulovat. Nabízí se spekulace, která vyzní nefér, neboť se týká už zesnulé osobnosti. Ale po letech strávených s Václavem Havlem na Hradě je to logická otázka: Co by asi v Moskvě při 70. výročí vítězství nad nacismem a rok po začátku války na Ukrajině řekl Havel? Možná něco v tomto stylu:

Hluboce si vážíme obětí, které Rusové přinesli za naši svobodu v roce 1945. Ale ani tak hluboký vděk nemůže bránit v kritickém pohledu na dnešní roli Moskvy v konfliktu na Ukrajině. Fakt, že někdo přinesl svobodu jiným, ho neopravňuje k tomu, aby si diktoval nedotknutelnou sféru svého vlivu. Říkám to jako očitý svědek sovětské invaze do Československa v roce 1968. Ti, kteří okupaci tehdy odmítli, tím nikterak nezpochybnili ruské oběti z května 1945. Stejně tak ti, kteří dnes s vděkem uctívají ruské oběti z května 1945, mají právo kritizovat ruské imperiální kroky.

Řekne v Moskvě prezident Zeman něco takového či jen lehce kritického k Putinově politice? Připomeňme, jak loni ohlásil svoji cestu na olympijské hry v Soči: namísto bojkotu chce své kritické připomínky říci přímo na místě ruským politikům. To neznělo špatně. Ale veřejně pak Zemanovy kritické připomínky nikdo neslyšel.

Miloš Zeman se rád stylizuje do role jestřába. Ale bližší pohled odhalí, že se orientuje podle publika. Jásira Arafata přirovnal k Hitlerovi v Jeruzalémě, ne v Ramalláhu. Tvrdost k islamistům razil na konferenci izraelské lobby ve Washingtonu, ne někde, kde by riskoval. Potom rád zdůrazňuje, jak velký sklízel potlesk. Co asi řekne v Moskvě, aby sklidil potlesk i tam?

LN, 24.3.2015