Babišovy schopnosti prověří až případná recese. Zkoušek se ale může dočkat i opozice

Česká politická scéna v sobě podivuhodně snoubí velké vášně s poklidnou stabilitou. Je totiž rozdělena několika bytelnými příčkami na subscény, kdy na každém z jevišťátek dávají úplně jinou hru. Či možná na celém jevišti běží jen jedno představení, avšak daná výseč způsobuje, že si diváctvo separované do jednotlivých „kotců“ z něho odnáší diametrálně odlišný dojem.

Jedna část tak vidí podvodného estébáka, který za pomoci komunistů a hradního starce směřuje zemi k nové diktatuře a do náruče Kremlu. Jiná naopak cítí spokojenost, že premiér maká, ekonomika roste, skoro všichni dostávají přidáno a navíc se sem netlačí žádný uprchlík. A další zase vnímá premiéra jako víceméně záporáka, leč většinu opozičních stran vidí jako postavy obtížené krosnou minulých hříchů, které záporákovi pomohly v cestě k moci.

Průzkumy veřejného mínění tuto segmentaci setrvale potvrzují. Včetně posledního, od agentury Kantar TNS. Po řadu měsíců, téměř rok od voleb, se preference skoro nehýbají. Jistě, sem tam nějaká ta dvě tři procenta někomu přibudou, jinému ubudou, přičemž dvě tři procenta sem nebo tam jsou pro takovou KDU-ČSL mnohem fatálnější než pro ANO. Ale zhruba řečeno, ANO má okolo třiceti procent, Piráti a ODS se pohybují v pásmu deseti až 15 procent, blízko deseti procentům pak KSČM a SPD, byť u těchto dvou stran mohou být výsledky podhodnocené, jelikož část voličů extrémních politických subjektů své preference zatajuje i před průzkumníky z agentur. ČSSD se ne a ne dostat k dvouciferným číslům, TOP 09, STAN a KDU-ČSL oscilují kolem životně důležité pětiprocentní laťky. Nikdo nový se pak neobjevil.

Pomoc jménem hospodářský růst

Je to přece jen zvláštní vzhledem k tomu, že dlouhé měsíce po volbách země neměla vládu s důvěrou a žila ve víru politických tahanic, zda nějaká plnohodnotná vláda vůbec vznikne. A když se vláda konečně zrodila, jedna ministryně a jeden ministr hned skončili kvůli opisování v diplomkách. Objeví-li se premiér na veřejnosti v hlavním městě, je vypískán, prezident v Praze před veřejnost radši ani nepředstupuje, a pokud ano, jako při zahájení školního roku, přivítá ho část rodičů ozdobená symbolickými červenými trenýrkami. Ovšem s rozdílem v politických sympatiích mezi metropolí a venkovem se lze setkat skoro v každé zemi, byť ne všude s tolik vyostřeným.

Vládě každopádně hraje do karet dlouhodobý hospodářský růst, který umožňuje odměňovat široké vrstvy přidáváním na platech i důchodech či slevami ve vlacích. Opoziční politici sice zdvihají varovný prst, že by v době růstu měly být rozpočty přebytkové, abychom si našetřili na hubená léta, většina z nich by ale v podobné situaci, třímajíce v rukou vládní kormidlo, rovněž ledaskomu něco přihodila. Andrej Babiš má nesporně štěstí, že se dostal k moci souběžně s hospodářskou konjunkturou. Jeho politické i ekonomické schopnosti nesporně prověří případná recese, jež podle řady ekonomů již počíná klepat na dveře.

Krom blahobytu pak voliči od politiků očekávají též zajištění bezpečí. A radikálně odmítavý postoj premiéra k migraci, politika „nulové tolerance“ byť jen k jedinému uprchlíkovi, osobně zaslanému italským premiérem, u veřejnosti zabírá. Je totiž vystrašená jak medializací průvodních jevů, provázejících příliv velkého počtu lidí do Evropy (kriminalita části z nich), tak vizí islamizace České republiky.

Na migrační krizi je též dobře patrné „politické zpoždění“, tedy časová prodleva mezi nějakou klíčovou událostí a jejím promítnutím do politiky, jež se zdaleka netýká pouze migrace. Migrační vlna oproti roku 2015 fakticky splaskla, leč určuje, a sice v celé Evropě, volební chování ve větší míře než před třemi lety. Věcně by šlo samozřejmě Babišovy postoje podrobit kritice, nicméně dělá prostě to, co veřejnosti konvenuje. Opozice však vlastně dělá to samé. Co se týče migrace, existuje u nás de facto jednotná „národní fronta“, kdy se opoziční politici vůči vládní linii zpravidla nevymezují, ba ji podporují, a vymezují-li se, tak formou drobných připomínek. Minimálně jeden příznivý krátkodobý dopad však ona souhra má: bere vítr z plachet extremistům.

Mantra skoro nic nestojí

Otázkou ale je, co se stane, až na vrata opravdu silně zabuší recese a kdy kromě realizovaných sociálních slibů zatíží požadavky na státní rozpočet rovněž nezbytné navýšení výdajů na obranu a na rozvojovou pomoc, obojí v rámci reálného, partnery v EU i v NATO vynuceného, naplňování mantry „uprchlíky nebereme, situace se musí řešit na místě“. Pouhá mantra totiž zatím skoro nic nestojí. Opozice sice může onen okamžik vyhlížet toužebně, neboť až tehdy možná Babišovi konečně spadnou preference, avšak dějiny ji tak mohou snadno uvrhnout do situace, pro niž nebude mít k dispozici žádný plán. Zatím se jí totiž příliš nedaří vnášet na politickou scénu vlastní silná programová témata, na která by vláda musela reagovat.

Autor je politolog

LN, 4.9.2018