Václav Klaus svedl neuvěřitelné věci. Ať učinil cokoliv, spadl na sebehlubší dno, vždy se zmobilizoval a zase vrhl do díla. Dokázal, že to dokáže, jak se trochu absurdně psávalo na volebních plakátech ODS.

„Jeho“ Občanská demokratická strana během let, stejně jako on, zestárla a zchřadla, ale oproti němu přestala být hegemon. Modrý pták v jejím erbu padá z nebes pod krupobitím odlivu členstva, zoufalého nedostatku kádrů či odlivu přízně občanstva v konsekvenci vládnutí Topolánkova a Nečasova kabinetu.

Stávající premiér je pak „takhle malinký“, sevřený ve svěráku čelistmi ministra financí Miroslava Kalouska a prezidenta Václava Klause. Vůči oběma předním znalcům reálií a mechanismů české politiky, bezskrupulózním machiavelistům, působí docela uboze.

První občan bezesporu neplánuje žádné havlovské „Odcházení“. Byl tu od Listopadu (též díky tomu, že jej v předchozích dobách nevzali do KSČ), stal se synonymem domácího veřejného dění a ani po březnovém složení druhého prezidentského mandátu nezačne jistě lelkovat. Anžto je hyperaktivní a narcistní, nemíní jistě okopávat na zahrádce jahody. Přes pokročilý důchodový věk (z)volí okopávání kotníků těm, kdo mohou nějak stát v cestě jeho nenasytně sebelásce. 

Plány mu už zkřížilo takřka všechno. Odpor Slováků vůči necitlivému pragocentrismu, Ústavou ČR garantovaná decentralizace země, tímtéž dokumentem nařízená horní komora parlamentu, koncepce Evropské unie, ale i české soudy. Na ně opakovaně útočil. Hrozně se ho dotýkalo, když například ústavní soudci „omezovali“ jeho moc. Oblíbenou frází se mu stala „soudcokracie“, pojem převzatý z komunistických brožurek, kde režim kritizoval americké zřízení.

Že si „váží“ vyššího smyslu právního řádu pro společnost, doložil nesčetněkrát. A nepřekonatelně se právě odkopal svou amnestií. Jedinou, kterou kdy vyhlásil. Na rozloučení, jeho potěšení. Havlova naivita, s níž kdysi nařizoval širokou a právem kritizovanou amnestii, je proti tomu nevinnou dětskou hrou. Již pomalu exprezident Klaus totiž zřejmě moc dobře spekuloval na negativní důsledky svého kroku.

Zkraje bylo avizováno asi 6 až 7 tisíc osob, jichž se výsadní opatření prvního občana dotkne. Vývoj ukazuje cirka trojnásobek (paralelně na Slovensku asi 1200). Řadoví zločinci se k „řemeslu“ vrátili klidně hned cestou z vězení. Tvořili ale jenom průhlednou stafáž. Rozhodujícími jsou nejspíš různí kmotři z prolongovaných kauz 90. let nebo jejich pokračovatelé v nastoleném kurzu.

Vůbec mne pak nepřekvapilo, že inkriminovanou akci naplno přivítal Dominik Duka, arcibiskup pražský a primas český. Jeho povděčnost všem, kteří mu před pár týdny definitivně odklepli zjevně pochybné „církevní restituce“, „odkapávala“ měsíce napřed.

Obyčejní lidé, kteří znechuceně křičí po zničení korupce a kmotrovství, a přitom náleží mezi padesát procent populace, jež živoucí relikvii našeho „budování kapitalismu“ věří, by se měli popadnout za nos. Pokud si však vidí alespoň na jeho špičku. Teď již nikdy nebude možno tvrdit, že kupónovou privatizaci zpotvořily zločinecké živly a ON to myslel dobře. Tyhle temné postavy byly buď doslova, anebo přeneseně pardonovány.

Václav Klaus nikdy nezapomínal stará přátelství (ostatně život teď ulehčil také dceři blízkého spolupracovníka). V politice, hospodářství i médiích. Danou „strategickou triádu“ skvěle personifikoval mediální podnikatel Vladimír Železný, jenž se spolu s tunelářem Koženým „podílel“ na pojmenování prvních roků svobody: „časů kožených a železných“. Podotýkám, že dotyčný přičinlivec dosud nepřehlédnutelně koná v oblasti sdělovacích prostředků.

Bezostyšnost sotva vídanou pak obnáší i prezidentovo prohlášení o plánovaných milostech. Případně navržení někdejší nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, zdiskreditované až do morku kostí, na místo zástupce ombudsmana.

Ale pozor! Všechno se děje v přísném souladu s právem. Byť ne s morálkou a politickou kulturou. Lze proto výhradně spekulovat, zda „hradního pána“ nejvíce nemotivoval pozvolný úpadek tlaku politiky na soudní moc. Nebál-li se dořešení některých kauz. Jestli též kvůli tomu s velkým, typicky šachistickým předstihem nepadl méně povolný ministr spravedlnosti Pospíšil. Nahrazený poslušným paňácou, jenž spolu s ulekaným předsedou vlády participoval na převráceném konceptu akce „čisté ruce“.

Je zatěžko nevzpomenout si rovněž na nesmírně vehementně popíraná, leč nejmenovanými znalci věci skrytě potvrzovaná podezření o „zpoplatňování“ jistých prezidentských milostí.

Kdo ví, co bude s Václavem Klausem dál. Schystal si sice ústav pro výzkum sebe sama, jenže to bude spíš opěrný bod pro takzvaného řidiče ze zadního sedadla. Nosným konstruktem se tudíž může stát opakování starých zkušeností v novém hávu. Založení strany, co využije úpadku kolegyň na pravici. Struktury to odhodlané, finančně i jinak zajištěné. S rozvětvenými vazbami…