Náměstí se plní lidmi (odboráři, občanskými aktivisty, zdravotně postiženými, studenty…) nespokojenými s vládními škrty a reformami. Ovšem pravicovou sněmovní většinu místo toho zaměstnává počítání odpadlíků a přeběhlíků, o něž by se mohlo opírat vládnutí do konce řádného volebního období. Co jiného lépe vystihuje odtrženost politiků od života jejich voličů?

Karolína Peake evidentně opustila Věci veřejné předčasně. Nejspíš strach z prozrazení a protitahů Víta Bárty ji přiměl k dezerci dříve, než kolem sebe stihla shromáždit dalších devět kolegů potřebných k založení samostatného klubu v Poslanecké sněmovně. A od toho okamžiku musí spolu s premiérem Nečasem vyhlížet každý hlas, který by jim pomohl vyhnout se jak oficiálním jednáním se zbytkem Bártovy sekty, tak předčasným volbám. Těch se ODS, TOP 09, VV a "platforma" Karoliny Peake nebojí pouze ve výrocích pro média. Jinak se třesou jak osiky.

Vládnout s těsnou přeběhlickou či odpadlickou většinou lze, to už víme z éry Mirka Topolánka. Je to jen nevábné, riskantní a odpuzující voliče. Takto jištěný kabinet si nemůže být jistý schválením prakticky žádného zákona. Docela by proto stálo za to vědět, co z takového dobrodružství – kromě adrenalinového zážitku – politici mají.

Během několika dnů jsme mohli sledovat názorové veletoče ODS (od požadavku spolupráce ODS a TOP 09 s minimálně desetičlenným klubem paní Peake k ochotě vzít zavděk těsnou většinou poskládanou z roztodivných, nestmelených jednotlivců) i Věcí veřejných (od příslibu hlasovat pro dříve dohodnuté zákony po okázalý odchod do opozice, s nímž souvisí ztráta vůle dodržet daný závazek). Politici hýří květnatými větami do mikrofonů a kamer a mravenčí pílí v kuloárech.

Na veřejných demonstracích mají oproti tomu místo výstižné slogany, rozdováděné hlasivky, vypjaté emoce. Akce pořádaná 21.dubna na Václavském náměstí v Praze dokázala přimět k otevřenému vyjádření občanského postoje dosud nevídané množství lidí. Je to pro demokracii dobrá zpráva. Ti, co protestovali, mají, zdá se, dojem, že má cenu "montovat" se do veřejného dění a neopouštět rámec liberální demokracie. S nimi ještě mohou politici pracovat a jednat. Demokratický půdorys odborům a jejich projektům ostatně nedávno v rozhovoru pro deník Právo přiznal i ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09).

Je zde ale i další výseč veřejnosti: ta, jež už zlomila hůl nad pravicí i levicí, pouze tiše trpí u televize nebo nadává po hospodách. Její reakcí na obsah a styl Nečasova vládnutí může být vedle absolutní netečnosti také podpora hlasatelů pevné ruky, všemožných populistů a demagogů, kterým je demokracie ukradená.

Připomeňme si několik čísel z letošních šetření Centra pro výzkum veřejného mínění. 53 procent lidí je nespokojeno s fungováním demokracie v České republice. Rok od roku přibývá těch, co tvrdí, že za určitých okolností může být autoritativní způsob vládnutí lepší než demokratický. Stále více je i těch, kterým je jedno, máme-li demokratický či nedemokratický režim. Stoupenců demokracie bylo v únoru napočítáno jen dvaačtyřicet procent. Pozitivní vztah k současnému politickému systému vyjadřuje jen 15 procent respondentů. To je o osm procent méně než sympatizantů systému, který jsme zde měli před rokem 1989. Tomu, že lidé mají možnost ovlivnit to, co dělají zvolení politici, věří jen 15 procent občanů. Tezi, podle níž se zvolení politici zajímají o to, co si lidé myslí, by podepsalo pouhých 11 procent dotázaných. No a soudržnost, důvěru a solidaritu v dnešní společnosti cítí toliko 15 procent respondentů.

Předčasné volby, které by uzavřely trapnou kapitolu vládnutí ODS, TOP 09 a VV nás z bažin nutně vytáhnout nemusí. Jsou ale nezbytným předpokladem změny k lepšímu. Otázkou jen je, jestli jejich pravděpodobná vítězka, ČSSD, předvede jiný, lepší způsob správy země. Pokud ne, masivní demonstrace mohou proběhnout i po několika měsících jejího vládnutí. Na jisté světýlko na konci poukazuje filozof Václav Bělohradský, když říká, že žádná strana nemůže mít sama o sobě pro dnešní krizi jednoznačné řešení, ale že ČSSD je svojí historickou tradicí nejlépe uzpůsobena, aby vytvořila podmínky pro jeho společné hledání.

Když ovšem sociální demokracie odpovědnost neunese, po volbách selže, vzdálí se daným slibům a bude se chovat jen cynicky a kořistnicky, občané jí to po zásluze spočítají. Proto bude podstatné, co všechno dá do svého předvolebního programu a s kým vším jej bude ochotná realizovat. Sotva lze kázat vodu důsledné levicové alternativy a poté pít víno pohodlného vládnutí v zajetých kolejích.

Čeká nás klíčová debata o charakteru země, jaký si ta která kandidující partaj představuje. Paralelně s tím musíme chystat reformu stranického systému, která minimalizuje riziko, že volení zástupci nebudou transparentně hájit názory a zájmy svých sympatizantů, ale lobbistů a šíbrů zleva zprava.

Problém odmítání aktuálních vládních opatření kráčí s nedůvěryhodností politických stran bok po boku. A stěžejním úkolem doby je obhajoba politiky jako takové. Dřív než budou politici nahrazeni manažery a demokracie bezuzdným trhem. V podzámčí už to mnozí pochopili. To jen ležérní panstvo z malostranských paláců dává před prací přednost hloupým hrátkám s poslaneckými figurkami.

NašiPolitici.cz