A je to tady! Česká republika uznala samostatné Kosovo. To vyhlásilo nezávislost 17. února 2008 a uznalo je posud přes čtyřicet států včetně Spojených států amerických a většiny členů Evropské unie. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg dosáhl svého. Je to problém? Nejspíše ano, a v několika rovinách včetně etické.

Správce zahraničních věcí už několikrát dokázal, že jeho šlechtický původ zdaleka neznamená aristokratického ducha, jak si představují někteří idealističtí komentátoři znechucení politickou kulturou našeho prostředí. Po návratu Jiřího Čunka do vlády Schwarzenberg nesplnil slib, neboť z funkce neodstoupil, ačkoli se tím mnohonásobně zaklínal. Jím sponzorovaná takzvaná kontrola účtů předáka KDU-ČSL, již svěřil americké detektivní kanceláři, není než pouhopouhá fraška. Ohledně Kosova mne zaujal jeho, již bych řekl charakteristický výrok á la „chytrá horákyně“ v tom smyslu, že český stát počká, až Prištinu uznají další, a pak se přidá.

Stalo se, což samozřejmě není překvapením, dokonce je s podivem, jak „dlouho“ proamerický kabinet proslulý hrubostí a neschopností komunikovat otálel. Nicméně 21. květen roku tzv. osudových osmiček nám ke cti neslouží. Topolánkova vláda – tento dobře vychovaný žáček USA – snad ani nemohla jinak. Exekutiva, jež se ústy Alexandra Vondry uchyluje k vyhrožování obnovenou vojenskou prezenční službou, nebude-li americký radar, musela nakonec vyjevit sympatie obskurnímu státu vzniklému zejména kvůli přání odcházející Bushovy manicheistické vlády. O kolik totiž vyznívá nepravděpodobněji, že novosvětské detekční zařízení stále odmítané převážnou částí obyvatel neposlouží proti Severní Koreji či Íránu, o tolik je pravdě podobnější, že oslabení Srbska znamená oslabení Ruska na Balkáně, v Evropě.

Navázání diplomatických vztahů s Kosovem působí vysloveně absurdně. Na počátku nestálo slovo čili jednání, ale vojenská operace nazvaná orwellovsky „humanitární bombardování“, po níž se humanitární situace objektivně zhoršila. S ohledem na malý rozsah hornatého území, výraznou ekonomickou nesoběstačnost a zaostalost, zločineckou a teroristickou minulost místních vůdčích skupin či porušení mezinárodního práva samotným aktem nepatří pojem „nezávislost“ mezi vhodně užité charakteristiky.

Na stranu druhou existují naštěstí i mezi mocenskými elitami České republiky kruhy, jimž není cizí vědomí slovanské národnostní a jazykové spřízněnosti, leč především vědomí tradičního spojenectví mezi Prahou a Bělehradem. Nejde výhradně o vstřícné chování nepoddajných Srbů v krizových letech 1938 a 1968, časech Mnichova a vpádu „bratrských vojsk“ Varšavské smlouvy. Ze starších případů česko-slovensko-srbské vzájemnosti připomeňme velkou osobnost generála Zacha či zbraně poskytované během „jara národů“, čili roku 1848 štúrovským dobrovolníkům knížetem Obrenovičem.

Zatímco sousední Slovensko neztratilo představu o tom, co znamená etnická nestabilita státu, a odmítá se spolu s Rumunskem, Kyprem či Španělskem podílet na pokračující balkanizaci Balkánu, Česko tak činí. Tenhle předprázdninový počin naší vlády nese bohužel hlubokou symboliku.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6