Blížíme se k poločasu. Jako téměř každá kolektivní hra, má i ošklivá hra, kterou právě teď hrajeme, svůj poločas. Jistě se zeptáte, jaká hra. Hra na sjednocení světa pod vlajkou pohrobků marxismu, kulturních relativistů, bezohledných globalizátorů, ekologistů, a kdovíjakých dalších revolucionářských odpůrců přirozeného vývoje lidského druhu. Hra na sjednocení světa pod vlajkou diktatury těch, kteří si dnes vznešeně říkají levicoví liberálové. Pod vlajkou těch, kteří sami sebe pasovali na elitu planety a při tom tuto planetu krok za krokem rdousí ve jménu své zvrhlé ideologie.

Tuto hru nám vnutili. Kdo nám ji vnutil? Tak se zeptají ti, kterým se ani trochu nelíbil už předchozí odstavec. Navíc se budou tvářit, že nevědí, oč jde. Vnutili nám ji muslimští imámové, vedení Evropské unie, lidé jako Francois Holland, Angela Merkelová, Jean-Claude Juncker, Martin Schulz či Barack Hussein Obama. Vnutila nám ji celá tzv. levicově-liberální internacionála.

Tedy: zápas nám byl vnucen a nejde o žádné přátelské utkání. Na obou stranách jsou už teď početné hromady mrtvých. Ale byla-li nám tato odporná hra už jednou vnucena, nezbývá nám než poslechnout pud sebezáchovy a celý souboj vyhrát. Na naší straně není nic menšího než pravda, a o ní je známo, že nakonec přece jen vítězí. Navíc jsme snad jediní, kteří to mají napsáno na jedné státní vlajce. Konečně, i moudří staří předkové vám potvrdí, že s pravdou je to podobné jako s proslulými božími mlýny.

Týmem, který je odhodlán zvítězit, se musí stát celý národ. Lépe řečeno, jeho rozhodná většina. Druhá strana nehraje zrovna fair-play. Má na svém kontě řadu faulů a přešlapů. Stačí jen vzpomenout na jednostranně zaujatou propagandistickou masáž posluchačské obce, které se dopouštějí veřejnoprávní média.

Rozhodčí je sice někde v nedohlednu, ale stejně ještě v tomto poločase dostáváme konečně zaslouženou výhodu penalty. A chceme-li vyhrát, což znamená přežít, musíme ji proměnit. Bát se nemusíme, nebyli bychom první. Nedávno se to podařilo dvěma velkým národům.

Dobře, ale co my nepatrní mezi národy zmůžeme, zeptáte se. Zmůžeme mnohé, budeme-li chtít. Podívejte se na neveliké Švýcarsko, či na malý, ale odhodlaný stát Izrael.

Naše šance nastává právě teď. Jsme až po uši v tvrdé a vzteklé předvolební kampani, jejíž průběh může předznamenat konečný výsledek voleb. Nenechte se ukolébat předvolebním pábením o náhlém přilepšení rodinám s dětmi nebo penzistům. Už proto ne, že volební sliby se u nás rády zapomínají. Neposlouchejte ty, kteří své týmové dresy převlékají podle toho, odkud (nebo kam) zrovna fouká vítr. Neposlouchejte ty, kteří vám slíbí nepatrně větší apanáž.

Chtějte od soupeřících politiků odpověď na zásadní otázky budoucnosti celého českého národa. Chtějte od nich odpovědi o budoucnosti vašich dětí, o budoucnosti vašich vnoučat. Zvažte, zda budou žít v demokraticky spravované zemi, nebo v jakési nové, postmarxistické diktatuře se sídlem v nějakém vzdáleném státě, jejíž kulturou se stane nekulturnost. Žádejte po nich přijatelnou odpověď, protože vy je vysíláte do vedení státu. A po volbách trvejte na dodržování všeho, co vám před volbami slíbili.

Malá poznámka na závěr. Narodil jsem se v Protektorátu Čechy a Morava. S tím nic nenadělám. To nejhorší, co by se mi v mém životě mohlo ještě stát, kdybych v podobném novodobém Protektorátu také umřel.