28.5.2016 | Svátek má Vilém






POLITIKA: Turecko a Evropa

10.12.2015

Kancléřka Merkelová i jiní evropští politici doufají, že Turecko jim pomůže omezit proud imigrantů do Evropy. A jsou ochotni za to platit. Turecko dostane zhruba tři miliardy eur, aby tento proud omezilo.

To by samo o sobě nebylo nic nového. Víme, že na počátku našich národních dějin odváděl český kníže voly a stříbro jako „tribut míru“ do Východofranské říše. (Nechci psát: do Německa, protože Německo jako takové tehdy ještě neexistovalo.) Většinou se to interpretuje jako výraz podřízenosti Českého knížectví „Německé říši“. Ve skutečnosti Říše, sestávající z více územních celků (nás tehdy zajímalo zejména Sasko a Bavorsko) platila podstatně vyšší tribut Uhrům, aby Říši nechali na pokoji. Český tribut bychom měli považovat za český podíl na tributu, kterým tehdejší Říše uplácela Uhry, aby ji nenapadali. Tak se to prostě někdy v dějinách dělalo a nikdo to tehdy nebral tak, že tribut odváděný Uhrům svědčí o „podřízenosti“ Říše Uhrům. Pokud budeme nyní platit podobný tribut Turecku, nebude to žádná dějinná anomálie.

Problém je s jinými tureckými požadavky – především s „urychlením procesu“ přijímání Turecka do Evropské unie. Domnívám se, že to kancléřka Merkelová nemůže myslet vážně. Turecko nikdy nebylo demokratickou zemí, i když se o to zakladatel moderního Turecka Kemal Atatürk opravdu hodně a asi i upřímně snažil. Ano, Turecko zakusilo vícekrát svobodné volby, nicméně ty nakonec vynesly k moci současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Ten se letos pokusil změnit politický systém z parlamentního na prezidentský. Konaly se dvojí volby. V červnu první, zřejmě nezmanipulované, v říjnu druhé, zřejmě zmanipulované. V mezičasí prezident Erdogan vyprovokoval nové boje s tureckými Kurdy na východě země, aby se pak mohl prezentovat jako turecký vlastenec, vládnoucí pevnou rukou a schopný udělat v zemi pořádek.

O bojích Turků s tureckými Kurdy se toho mnoho nepíše. V každém případě postoj Turecka k jeho několikamilionové menšině je naprosto neslučitelný s principy Evropské unie. Kdyby mělo Turecko čestným způsobem vstoupit do EU, muselo by souhlasit se svobodným plebiscitem, který by dal Kurdům možnost vyjádřit se, zda chtějí zůstat součástí Turecka. To se pochopitelně nestane. Pokud by tedy Turecko do EU vstoupilo, znamenalo by to totální rezignaci na lidská práva a na právo národů na sebeurčení v evropském pojetí.

Bývaly doby, kdy mělo Turecko dobré, nebo přinejmenším korektní vztahy se svými sousedy. Dokonce mělo nadstandardní vztahy s Izraelem. Po nástupu tureckých „umírněných“ islamistů k moci se tyto vztahy postupně zhoršovaly. V počátečních letech Erdoganova prezidentství se zdálo, že Turecko, kterému se tehdy ekonomicky dařilo, se stane vzorem pro jiné muslimské země, které by postupně mohly, podobně jako Turecko, dosáhnout ekonomické prosperity a zavést demokracii. Nyní je zřejmé, že tyto naděje se – z nejrůznějších důvodů – ukázaly jako liché. Demokracie v samotném Turecku hyne na úbytě a osud Turecka klade velký otazník nad tvrzení, že demokracie a islám jdou dohromady.

Současný postoj Turecka k blízkovýchodním konfliktům a jeho role v něm jsou víceznačné a nejasné. Je dobrý důvod domnívat se, že Turecko nemyslí boj proti Islámskému státu příliš vážně. Přitom platí, že bez tureckého nasazení bude velice těžké Islámský stát porazit.

V tomto článku nejde o to, přinést nějaké nové informace. Kdo má zájem, může si z veřejných zdrojů snadno zjistit, jak to v Turecku dnes vypadá, i o čem a jak chce EU s Tureckem vyjednávat. Problém pochopitelně není s Turky jakožto národem. Není pochyb o tom, že třímilionová turecká menšina v Německu prokázala, že ji lze integrovat. Na místní i na celostátní úrovni působí dnes již celá řada tureckých politiků v různých politických stranách. Nelze ovšem nevidět, že u těchto politiků nehraje islám žádnou významnou roli. Což dle mého názoru jen dokazuje, že problémy při integraci nepůsobí ani tak etnicita, jako spíše náboženství.

Současná snaha Evropské unie jít Turecku na ruku jen zvyšuje pokrytectví a dvojí metr, aplikovaný na Turecko a na Izrael. Kdyby Izrael zacházel s Palestinci, podobně jako zacházejí Turci s Kurdy, byl by dávno oheň na střeše. Evropská unie se domnívá, že Turecko potřebuje a Izrael nepotřebuje. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že se ještě budeme muset od Izraelců učit, jak se účinně bránit proti teroru a neopustit přitom občanské svobody, právo a demokracii.

Evropa nyní čelí nejrůznějším výzvám. Bylo by skvělé, kdyby Turecko bylo jejím dobrým spojencem. Ovšem současné Turecko může spojencem být pouze za podmínky, že EU rezignuje na své hodnoty, tedy svobodu slova, právní stát a snahu řešit problémy nikoli násilnými, ale mírovými prostředky. Považuji ale za bezpečnější být raději slabší a menší, než žít v sebeklamu. Mějme s Tureckem korektní vztahy, ale netvařme se, že patří do Evropy.



Diskuse


K. Wágner
22:10
10.12.2015

J. Kanioková
20:05
10.12.2015

B. Rybák
19:57
10.12.2015

M. Prokop
16:32
10.12.2015

V. Lacina
16:22
10.12.2015

L. Severa
14:18
10.12.2015

V. Lacina
16:16
10.12.2015

A. Alda
11:46
10.12.2015

P. Klouda
11:04
10.12.2015

J. Kanioková
20:10
10.12.2015

M. Krátký
9:36
10.12.2015

S. Rehulka
9:19
10.12.2015

J. Karel
EU
8:38
10.12.2015

K. Frauknecht
7:34
10.12.2015

počet příspěvků: 24, poslední 10.12.2015 10:10









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.