Kdo čte mé články pravidelně, ví, že prezidenta Václava Klause kritizuji dlouhodobě. Zvláště poslední rok jsem mu za jeho politické kroky v roli prezidenta jen velmi těžko mohl přijít na jméno. O to víc možná budou čtenáři tímto mým textem překvapeni. Prezident Václav Klaus mě nedávno totiž velmi příjemně překvapil a potěšil, a to hned třikrát!

A čím že si to pan prezident vysloužil mou chválu?

Potěšení první

Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu!

Přitom tak učinil ihned po verdiktu Ústavního soudu (o nezávadnosti LS s našim ústavním pořádkem), a to, opravdu, bez zbytečného otálení. Přesně tak, jak mu i Ústavní soud ústy Pavla Rychetského důrazně doporučil.

Všichni víme, co si Václav Klaus o LS a potažmo o celé EU myslí. Je pro něj učiněné zlo na zemi, kterému je nutno čelit všemi možnými prostředky. Tím spíše si cením toho, že tentokrát nesplnil dlouhodobé výhrůžky svého tajemníka Jakla, že smlouvu nepodepíše a že ji podepsat ani nemusí. Ano, nemusí, v tom měl Jakl pravdu. Všichni víme, že musí se jen umřít.

Jinak ale z hlediska naší Ústavy prezident poté, co LS naše vláda vyjednala a premiér podepsal a obě komory parlamentu schválily a pominuly i ostatní ratifikační překážky (posouzení ÚS), prezident smlouvu podepsat musel. Kdyby tak neučinil, dostal by se do kompetenčního ústavního sporu, který by, jak sám ví nejlíp, nikdy nevyhrál. Naopak, jako prezident i jako osoba by se tím definitivně historicky znemožnil.

Všem, co tvrdí, že prezident má v této oblasti rozhodovací pravomoc, jen doporučuji, ať si přečtou názory těch, co Ústavu tvořili. Za všechny se nabízí např. nedávno zesnulý Vladimír Klokočka, který ještě letos na jaře připomínal, že prezident v těchto případech má funkci stvrzovací, nikoliv rozhodovací.

Václav Klaus mě potěšil i tím, že veřejně přiznal, že silně uvažoval v souvislosti s ratifikací LS o své abdikaci, a to bez ohledu na to, jestli by LS podepsal či ne. V případě nepodpisu by to bylo, nejen podle mého názoru (psal jsem o tom už v květnu zde), ale podle spousty veřejně a společensky činných osob, jediné správné a taky chlapské řešení. Pokud mě pracovní povinnost nutí k něčemu, co je v příkrém rozporu s mým svědomím, pak mám dvě možnosti – překousnout to a povinnost vykonat, nebo ji nevykonat a na svou funkci rezignovat.

Potěšení druhé

Václav Klaus udělil milost Pavlu Kudrikovi, otci malé popálené Natálky, jež se stala obětí zbabělého žhářského neonacistického útoku ve Vítkově.

Obecně jsou často prezidentské milosti kritizovány pro svou nesystémovost. Když máme prý právní stát, nepotřebujeme institut milosti. Osobně s tímto názorem nesouhlasím.

Za prvé, s tím právním státem a justiční kvalitou to u nás bohužel není tak horké, stačí vzpomenout na loupeže okolo soudce Berky či na momentální skandál ohledně právnické fakulty v Plzni.

Za druhé, ani kdybychom byli ideálním právním státem, jakkoliv složitě a podrobně sepsané zákony nemusí být vždy sto postihnout opravdovou lidskou spravedlnost.

Případ Pavla Kudrika je přesně ten případ. Do vězení měl jít proto, že řídil automobil bez papírů, a přitom byl v podmínce za krádež. Pavel Kudrik by si za normálních okolností samozřejmě svůj trest zasloužil a šel by sedět. V situaci, kdy se ale jeho rodina stala obětí brutálního neonacistického útoku se známými důsledky a kdy za tento útok, minimálně politicky, nese svou odpovědnost také stát (díky své toleranci k neonacismu – nemíním zde rozebírat, ale stačí mrknout na nedávnou zprávu popisující veselé a veřejné hajlování policistů v Brně), je milost pro Pavla Kudrika zcela na místě a sluší se Václavu Klausovi za ni poděkovat.

Potěšení třetí

Při příležitosti 20. výročí pádu totality Václav Klaus veřejně poděkoval svému předchůdci a hlavnímu strůjci a hybateli tehdejších událostí Václavu Havlovi.

Václav Havel, ať si o jeho „pravdě a lásce“ myslíme či myslíte cokoliv, byl opravdu tehdy v listopadu naprosto nezastupitelný a klíčový.

Vzájemný a rozporuplný vztah obou Václavů ohledně vnímání celosvětových i evropských společenských problémů, je všeobecně znám. Tím spíše mě prezident překročením vlastního stínu a veřejným oceněním Václava Havla u příležitosti našeho dvacetiletého života ve svobodě velmi potěšil a nutno říci i mile překvapil.

Závěr

Asi není náhodou, že všechny tyto tři činy, za něž dnes Václava Klause chválím, mu vesměs jeho skalní příznivci vyčítají (netvrdím, že všichni všechny tři body).

Není bez zajímavosti si shrnout, cože mu to tedy vyčítají:

Že nejednal protiústavně a podepsal LS! Je alarmující, že těmto kritikům protiústavnost, když jde o „jejich věc“, nevadí.

Že udělil milost tomu „cikánovi“. Vyčítají všichni extrémisti – ano, extrémisté jsou vesměs spíš příznivci VK než jeho odpůrci – stačí se začíst do internetových diskusí. Je to logické – rétorika Václava Klause často sklouzává směrem k nacionalismu.

Že se klaní tomu zrádci „láskopravdovskému“ Havlovi. Vážení klausovci, přiznejte si, že Václava Havla ze srdce nenávidíte velmi dlouho, v podstatě od okamžiku, kdy se s ním Klaus ideologicky rozešel a proti němu se vymezil. Vaše nenávist k člověku, který se velkou měrou zasloužil o to, že si i vy užíváte už 20 let svobody, je ostudná.

Co říci závěrem? Že nikdo, ani Václav Klaus, není černobílý. Proto se nikdy nesnažím kritizovat osobu (jakoukoliv) jako takovou, ale vždy jen to, co ta která osoba činí.

Václav Klaus učinil v minulých dnech minimálně tři věci, které mě velmi potěšily a za něž mu tímto děkuji.

Se souhlasem autora převzato z Fasulis.blog.idnes.cz