Liberálně demokratický systém a právní stát stojí na dodržování dohodnutých pravidel. Dvojnásob smutné je, když právě to činí potíž samotným zákonodárcům. A už jen za tragikomické můžeme označit stav, kdy nejčastějšími „hříšníky“ jsou ti politici, kteří ještě loni volali po nápravě poměrů a slibovali nový, věcný a slušný styl.

Uplynulé týdny přinesly tři ukázky toho, s jakou vážností nakládají se svěřeným mandátem poslanci Věcí veřejných.

První příběh má lehce bulvární příchuť. V tisku jsme se dočetli, že poslanec Michal Babák má v Blue Line baru na pražské Malé Straně pověst hosta neoblíbeného, arogantního. Onehdy se tam dokonce popral a tekla krev. Poslanecký nadhled? Důstojnost? Ohledy ke stavu, který člen Sněmovny reprezentuje? Kdepak, znovu se potvrdilo, že do českého parlamentu lze coby vzorek populace klidně navolit i kdejakého hospodského rváče.

Babákův trest? Dva vyražené přední zuby. Ale žádné obavy: pan poslanec, jenž se proslavil jako houževnatý jihomoravský podnikatel a zprostředkovatel příspěvků do stranické kasy Věcí veřejných, už se zubí novými.

Druhý příběh ukazuje, jak chodí někteří poslanci do „práce“ teoreticky připraveni. Jana Drastichová z VV, místopředsedkyně mandátového a imunitního výboru (sic!), si buď za celý rok nestihla přečíst ústavu ani jednací řád Sněmovny, anebo jsou pro ni tyto dokumenty pouhým cárem papíru. (Možná je bohužel i kombinace obou odpovědí.) Drastichová 7. září vytáhla karty dvou kolegů z poslaneckého klubu VV při procedurálním hlasování o prodloužení možnosti hlasovat o zákonech až do noci. Snížila tím kvórum potřebné pro schválení návrhu. Poslankyně tak porušila článek 26 Ústavy ČR. Zatímco něco podobného vedlo na Slovensku kdysi k tomu, že se poslankyně (a dnešní premiérka) Radičová vzdala mandátu, ve zdejších krajích je podobný postup považován za neškodnou zábavu, která v minulosti prošla třeba i poslanci Miroslavu Benešovi (ODS). V případě poslankyně za Věci veřejné nemohlo nepřijít vyjádření opozice, podle něhož Drastichová pouze potvrdila, že véčkařští poslanci jsou nesamostatní, bez vlastní vůle a fungují pouze jako údy Bártova podnikatelsko-politického soukolí.

Drastichové trest? Stranická kolegyně, místopředsedkyně vlády a šéfky její legislativní rady Karoliny Peake od řečnického pultu naznačila, že jednání Drastichové má něco společného s tím, že je žena…

Příběh třetí je nejvážnější. Jednak proto, že se týká tolik verbálně odsuzované korupce, jednak proto, že poodhalil pokřivené uvažování části zákonodárců napříč politickým spektrem. Předseda klubu VV Vít Bárta je podezřelý, že uplácel své kolegy, a poslanec zvolený za VV (nyní nezařazený) Jaroslav Škárka čelí obvinění, že takový úplatek přijal. Pokud by se vznesená podezření potvrdila, mohli bychom rovnou Bártu označit za „kozla zahradníkem“, navíc prznícího elementární principy parlamentní demokracie. Pokud se podezření nepotvrdí a dojde ke skutečnému Bártovu očištění (ať už státním zástupcem nebo soudem), budeme na něj muset pohlížet jako na nevinného.

Ovšem o kolik méně nebezpečné a o kolik ústavně konformnější byly smlouvy s finanční sankcí, které museli podepisovat sněmovní kandidáti za Věci veřejné před volbami? A dodejme, že nešlo o ojedinělý případ - viz někdejší případy Sládkových republikánů a středočeské sociální demokracie…

Sněmovna nedávno na návrh mandátového a imunitního výboru vydala Bártu a Škárku ke stíhání. Mnozí poslanci, kteří o omezení imunity rádi mluví, ovšem skutek jim pak zpravidla uteče - uvidíme, jak naplní závazek alespoň zrušit celoživotní imunitu -, ovšem vedli vážně myšlené disputace, zda nehrozí vlámání justice do hájemství politických stran. Jakoby snad v nich se podvádět, korumpovat, krást a třeba i vraždit klidně mohlo! Ještě by šlo pochopit případné podezření, že policie jedná na politickou objednávku (byť asi ne v případě předsedy poslaneckého klubu jedné z vládních stran). Co však pochopit nelze, je nedůvěra i v další orgány činné v trestním řízení - státní zastupitelství a soudy. Žijeme v právním státě, nebo ne? A platí stejná pravidla pro pány i kmány?

Bártův trest? Zatím je v nedohlednu. Možná bude odsouzen, možná za celou jeho kauzou zůstane jen ostuda a divná pachuť.

My však už nyní aspoň můžeme učinit dva závěry. Za prvé, Věci veřejné nejsou tím, za co se vydávaly ještě v květnu 2010. Nesou lví podíl na poklesu důvěru v politiku, politiky a partaje v posledním roce. Za druhé, tuzemský parlament se dosud nepodařilo změnit z akvária se specifickými pravidly v integrální součást české společnosti. Můžeme to odbýt jednoduchým (už výše zmíněným) povzdechem, že poslanci a senátoři jsou jen jedněmi z nás. Jenže v dobách krize ekonomiky, politiky a hodnot by bylo přece jen lepší, kdyby ti, co ovlivňují náš život nejvíce, byli s to jít ostatním spoluobčanům pozitivním příkladem.

Autor je politolog působící na Masarykově demokratické akademii, think-tanku blízkém sociální demokracii

NašiPolitici.cz