Jako na houpačce si musí připadat četní voliči v městech a obcích. Chvíli to vypadá na středolevou koalici, pak na středopravou a nakonec na koalici velkou. Komunální politici navíc rozostřují politologickou terminologii. Za velkou koalici bývá zpravidla označována jakákoli koalice nejsilnější levicové a nejsilnější pravicové strany v zemi.

Leckde si však rýsují lokální stranickou mapu. A tak například někteří pražští sociální demokraté termínem „velká koalice“ označují eventuální spojenectví s TOP 09 – vždyť ona je přeci lídrem pravice v metropoli.

Zatímco na nejnižší úrovni se straníci snaží zajistit si zajímavou čtyřletou budoucnost v jakékoliv konstelaci, partajní špičky zuří. Velké koalice totiž stírají rozdíly mezi póly stranického spektra a mezi jejich ideologiemi. Politika se stává nesrozumitelnou, občané o ní hovoří jako o špíně a mezi jednotlivými aktéry zhusta nečiní rozdíly.

To se však odehrává mimo radnice, nejčastěji po hospodách. Ovšem v jádru lokálního politického dění argumentují prosazováním stranických programů a zájmů voličů. A to i za cenu toho, že by partaj „A“ vládla s partají „B“, které občané ve volbách za dosavadní praktiky jasně udělili žlutou kartu. Alternativou jsou široké, nebo - chcete-li - duhové koalice, v nichž jsou zastoupeny více než dvě strany. Působí reprezentativněji a mohou představovat cestu z volebního patu. Leč ani s nimi by nemělo být nakládáno sobecky účelově. Jako když jistý politik v Českých Budějovicích lobboval pro zastoupení všech stran v radě města s argumentem, že by tak „odpadl problém s opozicí“. Přitom opozice je pro vládní strany nikoli trest, nýbrž dar: kontroluje, oponuje, kritizuje, zkrátka nastavuje zrcadlo…

Posviťme si ale na jiná tři města, kde se o velkých koalicích mluví. A to hned na ta největší.

V Ostravě vládli sociální a občanští demokraté i v předešlém období. Minulé volby vyhrála ODS, ale aby zabránila partnerství ČSSD s komunisty, akceptovala sociálně demokratického primátora Petra Kajnara. Ten si velkou koalici dlouhodobě vychvaluje. Letos voliči nadělili ČSSD mnohem více hlasů než ODS, přesto – nebo právě proto – se vedení města patrně nezmění. Občanští demokraté jsou pro demokraty sociální přitažlivější než hnutí Ostravak nebo komunisté. Jedná se o jeden z mála příkladů, kdy lidé posílili vůdčí stranu velké koalice. Jako by byli s tímto úkazem v jinak výrazně levicovém regionu smířeni.

Ani brněnský příběh nepostrádá pikantní nádech. Před čtyřmi lety v moravské metropoli zvítězila ODS. Sociální demokracie se však za jejími zády dokázala dohodnout s menšími subjekty a sestavit radu, v jejímž čele zasedal její vyslanec Roman Onderka. Nyní ČSSD s převahou vyhrála. V Brně jsou předpoklady pro koalici levého středu, pravého středu i koalici velkou. První by navázala na minulé období, ale byla by slabá. Druhá by byla silnější a oplatila by sociálním demokratům jejich postup z doby před čtyřmi lety. Velká koalice je nejpohodlnější. Fandí jí prý i podnikatelské kruhy prosazující přesun brněnského nádraží. Komplikace ale působí část členů ODS. Strana je v názoru na to, s kým vládnout, rozdělená. Většina by dala přednost sociální demokracii, vůdcem menšiny však je volební lídr Robert Kotzian, podporovaný navíc pražským ústředím.

S volebními lídry je na pozadí velkokoaličních úvah těžká práce i v Praze. Volby do zastupitelstva hlavního města sice vyhrála TOP 09, ale z druhé ODS a třetí ČSSD zaznívá, že město by měli spravovat ti, kteří už s tím mají nějaké zkušenosti. Občanští demokraté řídí Prahu dvacet let, ČSSD se zase může odvolávat na období 2002-2006, kdy byla součástí koalice. Pozice nostalgiků je uvnitř pražských buněk obou stran silná natolik, že volební lídři Jiří Dienstbier mladší v sociální demokracii a Bohuslav Svoboda u občanských demokratů začínají připomínat kůly v plotě. Dienstbier opakuje, že on s modrým týmem, který donedávna vedl Prahu, spolupracovat nebude, a také Svoboda naznačuje, že pokud se neprosadí jeho vize očištěné ODS, stáhne se do ústraní.

Velké koalice jsou problematické obecně. Usnadňují parcelaci moci politické i ekonomické, kypří klientelistické podhoubí a deformují stranickou soutěž. Ve městech, kde se část politické garnitury v minulosti zdiskreditovala a voliči právem čekali její odstavení, to platí dvojnásob. Zatímco v Ostravě nejspíš dokáží obě dominantní strany své vyjednávání obhájit, v Brně a zejména v Praze dost možná velkokoaliční aranžmá odežene voliče od zúčastněných stran a možná i od zájmu o politiku. Proto lze sotva tvrdit, že brněnské a pražské potíže jsou toliko lokální a nemají co dělat s vrcholovou politikou. Právě naopak. V největších městech republiky se hraje nejen o tamní radnice, ale i o pověst klíčových politických stran po celé zemi.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6