Tak prý jsou zdrojem veškeré špatnosti v této zemi politické strany. To není nic nového. O změnu systému politických stran nějakou inovací, která nahradí přízemní partajničení zářným cílem Vyššího Zájmu se pokoušeli Eduard Beneš i Václav Havel. K dokonalosti ji přivedl pouze Klement Gottwald. Transparency International ovšem přichází s novinkou. Důvodem tohoto všeho marasmu je personální slabost, nízký počet členů a přemnoho veřejných funkcí na jednoho straníka. Pokud tuto tezi převedeme na milimetrový papír, snadno zjistíme, že zdaleka nejčestnější stranou jsou komunisté, následovaní lidovci. ČSSD s ODS se o prsa dere o bronz, nižší počet členů ČSSD vyrovnávají její neúspěchy v krajské a komunální politice a zdaleka nejprofláklejší a nejvíc zkorumpovanou stranou jsou zcela určitě zelení. Co si myslet o stranicky neorganizovaných politicích, je pak nezveřejnitelné před dvaadvacátou.

I ejhle, vyrazilo české novinářstvo za partajními bafuňáři se záludnou otázkou, proč že těch členů není více a hbitě dovodilo teze o tom, že strany jsou uzavřeny a nových členů se bojí víc, než muslim urážky Mohameda. Z přepadených politiků pak padala moudra o tom, jak stranická organizovanost klesá na světě všude.

Ve skutečnosti to je s členstvím v politické straně stejné jako s členstvím v jakémkoli spolku, kostelním sborem počínaje a narkomafií konče. Každý člověk vždy porovnává přínosy a zápory a rozhoduje se podle nich. A být v Česku straníkem – amatérem není nic jednoduchého.

Obraz politického stranictví nesmírně poškodilo zneužití stranického systému při vybudování mocenského monopolu, tak jak to předvedl nejdříve režim nacistický a hned po něm režim komunistický. Sotva komunisté ztratili svoji úlohu, objevila se elitářská teorie, která ovládla sdělovací prostředky a která hlásala ostrakizaci politických stran. Veškeré lidské organizování za jakýmkoli účelem se stalo žádoucí občanskou společností – kromě organizování v politických stranách. Soutěž o definovaný díl politické moci podle jasných pravidel má být potlačena předáním moci nikým nevoleným politickým spolkům, čerpajícím svoje oprávnění vzájemně si potvrzovanou morální převahou. Takové modernizované: „Není pravdy mimo církev!“ Straník – amatér získával punc v lepším případě zabržděnce, v horším případě prospěcháře, podezřelého jen samotným členstvím. Pro komunálního politika na venkově je doposud jednoznačně výhodnější dres volného sdružení „Za obec uklizenou“, než klasická stranická příslušnost. I proto se řada politických elévů pokouší o kariéru raději v triku vlastním, než stranickém.

Samozřejmě, TI má pravdu v tom, že nízký počet členů politických stran není pro českou politickou scénu ničím pozitivním. To ostatně můžeme vidět při porovnání českých politických stran. KSČM, KDU-ČSL i ODS mají velmi silnou komunální základnu, která tvoří protiváhu stranickému centru. U komunistů a lidovců to je dáno tradičně silným členstvem a tradicionalismus členské základny dokázal smést reformní pokusy Jiřího Svobody stejně jako Josefa Luxe. Dlužno dodat, ke škodě strany. Členská základna ODS je podstatně menší. Váha komunální a regionální sféry je ovšem dána zastoupením ODS v krajích a městech a z něj plynoucími silnými regionálními zájmy, které politiku ODS ovlivňují a vytvářejí protiváhu zájmům centra. O síle těchto zájmů se ovšem paradoxně přesvědčil nikoli Topolánek (který je respektuje), ale Kalousek (který je hrubě podcenil).

Pokud chceme něco kontrastního, stačí se podívat na smutný konec jedné z nadějí nové a ještě lepší české politiky, US-DeU. Tato strana, která skončila jako hlava bez těla, v posledních letech své existence opustila jakoukoli ideologickou vyhraněnost a soustředila se pouze na využití každého dne v mocenských pozicích. Ve straně nebyl nikdo, kdo by stranickému vedení zabránil přeměnit vlastní kar v mejdan na Titaniku.

Jednopolární stranou je i ČSSD. Dokáže vystupovat buďto jako spolek partiček, nebo jako zástup ovcí sledujících vůdce na nové pastviny, podle situace ve vedení. Počet jejích členů sice za ODS zaostává, ovšem nikoli o tolik, aby mohl zdůvodnit nějak výrazný rozdíl ve vnitřní rovnováze obou stran. Co však ČSSD výrazně postrádá, je silný a sebevědomý komunál a především silná a kvalitní krajská reprezentace definující regionální zájmy proti zájmům centra.

Protože politika je ve své podstatě nepřetržitý konflikt nejrůznějších zájmů, ušlechtilých i bídáckých, lze kvalitní politické rozhodování budovat pouze na tom, že bude vidět na prsty a jednotlivé zájmové skupiny se budou vzájemně hlídat. Rovnováhu sil lze stěží budovat eliminacemi, vždy nějaká síla za bukem zbude, ale velmi dobře to jde vzájemným vektorovým součtem blízkým nule, to je známo již z fyziky pro střední školy.

Všechny demokratické strany obecně mají zájem o růst členské základny. Vnitrostranická demokracie je založena vždy na kombinaci územní autonomie a váhy členské základny, váha členské základny rozhoduje primárky, určuje počty delegátů na sjezdech a konferencích. Na druhou stranu je logické, že pokud příliv nových členů překročí určitou mez, vzniká uvnitř stranických struktur napětí, protože takový posun ohrožuje, případně úplně mění rovnováhu sil. Někdy k lepšímu, někdy k horšímu, v nejhorším případě dochází k pokusům stranu „ukrást“ pomocí náboru černých duší.

Ve skutečnosti se členská základna všech stran trvale mění. Sdělovací prostředky zaznamenávají velké přestupy, kdy hotoví politici se rozhodnou spojit svůj další osud se stranou nebo naopak pokles vlastních akcií řeší osamostatněním anebo přestupem do nižší soutěže. Opakované krachy projektů nepolitické politiky oslabily i kampaň vedenou proti politickým stranám, dá se říci, že od úrovně komunálu postupně probíhá proces integrace. Napomohla tomu i změna komunálního volebního zákona, kde byla odstraněna alespoň část ustanovení podporujících tříštění politického spektra.

Co na závěr? Transparency International převzala mechanicky poučku o nepříznivém vlivu nízkého počtu členů politických stran a přetvořila ji až do velmi hloupé představy rotujících kandidátek statisícihlavých politických stran. Zarážející je skutečnost, jak snadno se této myšlenky zmocnili lidé, kteří se údajně hodnocením a rozbory politické scény zabývají profesionálně – novináři a jejich dvorní politologové.