Mirek Topolánek poskytl Respektu do posledního čísla letošního roku rozhovor s názvem Klause už na Hrad nepustíme. Příznačný je už titulek, který reflektuje snad jedinou konkrétní informaci ve čtyřstránkovém rozhovoru, kterému je věnovaná jen jedna otázka skoro na samém konci. Legitimní otázka pro mediálního analytika proto je, co takovýto rozhovor o stavu naší politiky vypovídá.

Pan Topolánek okamžitě poté, co předvádí, jak srší energií a jak má chuť řídit stranu a být jejím předsedou, se pustí do evergreenu české politiky, tedy do boje s korupcí, ale z odpovědí je zřejmé, že odmítá regulaci lobbingu, změny jednacího řádu, které u nás může navrhovat i jen jeden poslanec, a návrh KDU-ČSL a ČSSD zakázat akcie na doručitele, kvůli nimž neznáme vlastníky mnoha firem. Mirek Topolánek odmítá vše, co není z jeho stranické dílny. Prosazuje jen svůj program tří P: prevence, průhlednost, postih, jenže s ním zase nesouhlasí ostatní strany, takže výsledek je, že proti korupci se nakonec bojuje jen velice liknavě. Je-li něco z dílny jiné strany, a to platí pro obě velké strany, Jiří Paroubek se chová podobně, pochází to od ďábla. Důvodem této zaťatosti je fakt, že druhá strana není viděna jako soupeř, ale jako nepřítel. Kdyby obě velké strany byly schopné se dohodnout na tom, že korupce je skutečně velký problém, a chtěly ji doopravdy odstranit, musely by postupovat společně, ale toho nejsou schopné: nechovají se demokraticky.

Když redaktorky panu Topolánkovi položí otázku o změně jednacího řádu, který může doposud podat jen jediný poslanec, zpovídaný šéf strany se na novinářky rozzlobí a řekne jim, cituji: "Jednací řád parlamentu mě nezajímá. Já budu mluvit o tom, o čem chci, a ne o tom, o čem chcete vy... nebo ten rozhovor ukončíme." A to prosím řekne člověk, který o pár minut později v témže rozhovoru tvrdí, že získání důvěry mladých lidí je otázka komunikace, jenže ta již od roku 1864, kdy po zavraždění amarického prezidenta Lincolna nastoupil do úřadu Johnson, spočívá v tom, že reportér pokládá politikovi otázky, určuje tedy agendu rozhovoru, a zpovídaný na ně bez přípravy odpovídá. Kdykoliv od té doby mají čtenáři či posluchači pocit, že politické špičky se některým otázkám vyhýbají nebo odpovídají nepřesně, občané vědí, že politické poměry v zemi nejsou standardní. Interview slouží jako lakmusový papírek demokracie.

Za zmínku jistě stojí i zdůvodnění, s kterým pan Topolánek v Respektu vysvětluje odmítnutí studentů z iniciativy Inventura demokracie. Mirek Topolánek říká, cituji: "Nesešel jsem se s nimi, protože byli podivní. Měl jsem spoustu práce a neřekli mi, co vlastně chtějí. Přišli se čtyřmi marginálními tématy." A o kousek dál říká: "Proč teď chcete řešit nezávislost mediálních rad, když neznáte můj názor? Když ho neznáte, tak se nemáme o čem bavit. Já jsem přece zastáncem zrušení mediálních rad...." Jenže velká část lidí je podivná a politik si lidi vybírat nemůže, má jen takové, kteří tu žijí, a těm musí donekonečna své názory vysvětlovat. A mediální rady jsou již od roku 1927, kdy se BBC proměnila z comapany na korporaci, právě proto, aby oddělovaly veřejnoprávní instituce od politického a hospodářského provozu a umožňovaly vstup do veřejného prostoru všem relevantním skupinám za stejných podmínek, a tím umožňovaly vznik veřejného mínění. To je také důvod, proč jsou považovány veřejnoprávní instituce za jeden z pilířů demokracie a od sedmdeátých let jsou zavedené v celé naší civilizaci, dokonce na podobném principu funguje od šedesátých let ve Spojených státech i Public Broadcasting Service. Zrušení mediálních rad by znamenalo zrušení veřejnoprávních institucí, což by ohrožovalo stav naší křehké demokracie.

A nakonec jerště jedna věc: V rozhovoru pan Topolánek říká, že v anglosaském světě existuje jen tvrdá a měkká pravice, v Evropě zase jen tvrdá a měkká levice, ale po chvíli bez zaváhání o své straně zase hovoří jako o pravici. Vágní používání pojmů či splachovacích slov, jak říká Petr Fidelius, ukazuje na to, jak těžko se u nás píší zákony, což je další velký problém naší demokracie. Jen tak je možné si vysvětlit, že máme zákony odsuzující komunismus, ale zároveň máme v parlamentu stranu, která se otevřeně ke komunismu hlásí a má toto slovo i v názvu. To se nedá ve staré Evropě nikomu vysvětlit.

Člověk nemusí být mediální analytik a znát všechna uvedená fakta, ale stačí, když je trochu starší nebo víc čte, jako ti zmínění studenti, aby ve struktuře odpovědí intuitivně zahlédl přesně to, co tu bylo dříve a na co jsou naše uši alergické: aroganci a prázdnotu.

Zbývá se jen zeptat: Proč předseda jedné ze dvou velkých stran na takový rozhovor vůbec přistupuje, když nemá připravená žádná konkrétní sdělení? Tady je možné už jen spekulovat. Zřejmě si Mirek Topolánek myslel, že by měl koncem roku na sebe upozornit nebo jak se dnes říká pracovat s ekonomikou pozornosti, to ale vyžaduje dokonalou přípravu, která tomuto výstupu jistě nepředcházela. Proto má takový rozhovor bumerangový efekt. Vzhledem k tomu, že vstupujeme do volebního roku, je to pro voliče špatný signál.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6