ODS a TOP 09 tvoří účelovou dočasně výhodnou alianci. Již na podzim může být vše jinak

Obrazům – fotografiím i televiznímu vysílání – lidé obyčejně věří víc než psanému textu, byť jsou potenciálně mnohem více manipulativní. Někdy ale mají takovou vypovídací hodnotu, že se o ní i tlusté a dobře napsané knize může jen zdát. Tento úkaz nastal minulý týden v pátek třináctého července, neboť k prověření stavu útrob vládní koalice se opravdu stačilo jen dívat, samozřejmě, zvláště při projevech Miroslava Kalouska, i s jistým přispěním sluchu.

Pátku třináctého předcházela vehementní obrana Vlasty Parkanové z (nevymáchaných) úst ministra financí, přičemž si nešlo nevšimnout chování ostatních dvou koaličních stran. Jejich poslanci a poslankyně zpravidla zarytě mlčeli, s výjimkou Jany Černochové z ODS, jež dosud nevydýchala, že ji nepustili na jednání mandátového a imunitního výboru. Situace se změnila poté, co policejní prezident Lessy oznámil telefonát od Miroslava Kalouska. Najednou jsme byli svědky dvojbloku TOP 09 a ODS proti zbytku světa, neboť ODS leží Lessy v žaludku od své instalace, a rázem tak nalezla s TOP 09 společného nepřítele. Lidé z LIDEM opět mlčeli. Pouze v televizi tiše koktal Pavel Dobeš, jemuž se zhroutil nově zavedený registr motorových vozidel. V pátek odpoledne a večer pak celá koalice za pomoci své hlasovací mašinerie protlačila jak zvýšení daní, tak církevní restituce. Ale restituce prošly skutečně o fous a "stojedničku", nutnou k přehlasování očekávaného senátního veta, už koalice v září ve svých řadách nemusí nalézt.

Kdyby Miroslav Kalousek věnoval desetinu (kultivovanější) energie, kterou již vložil do obhajoby Vlasty Parkanové, na obhajobu církevních restitucí, musela by veřejnost očekávat jejich schválení s takovým nadšením, že by si je sociální demokraté snad ani netroufli v Senátu vetovat. Nicméně za celé dva roky občané od vládního politika žádnou ucelenou a hlasitou obhajobu restitucí neslyšeli, kromě obecných frází o potřebě navrácení komunisty ukradeného majetku a mantry "všechny církve se na tom shodly". Bodejť by se neshodly, když dostanou miliardy, řekne si nasupený antiklerikální agnostik (což je zejména v Čechách naprosto převládající vyznání) a začne v internetové diskusi hýřit výrazy, které by mu mohl závidět komunistický propagandista z padesátých let.

Ale chabá obhajoba ještě není to nejhorší, neboť vládní koalice dokonce restituce podává způsobem, jenž občany zbytečně štve. Vyčíslení vydávaného hmotného majetku vyvolává dojem nějaké platby ze státního rozpočtu, zatímco často jde o zchátralé budovy, vyžadující investice, či o pozemky, které leží ladem kvůli blokačnímu paragrafu. A peněžitá výplata náhrad je rozložena na třicet let, přičemž se má souběžně postupně krátit nyní vyplácený příspěvek církvím ve výši zhruba jedné a půl miliardy ročně. Čili tu potenciálně vzniká i nezanedbatelná úspora, kterou se však, na rozdíl od problematických úspor na důchodech, vláda příliš nechlubí. A proč ministr financí neoznačí jako "debilní" často opakovaný dovětek, že se oněch 59 miliard může zvýšit o inflaci? O inflaci se totiž případně zvýší všechno, relativní velikost oné částky bude tudíž tak jako tak odpovídat dnešním 59 miliardám.

Restituční balíček má naneštěstí svá "temná místa", hlavně to, že zatím nikdo srozumitelně nevysvětlil, jak se k určitým výpočtům v ocenění majetku vlastně dospělo. Patrně z tohoto důvodu a kvůli všeobecné nepopularitě církevních restitucí k nim vláda přistupuje způsobem: "Radši nic nevysvětlovat, protlačíme to v parlamentu, máme tam většinu."

Bohužel, vláda se ale podobně chová skoro ve všem. Dosti chaoticky škrtá, reformy, které zavádí, nevysvětluje, přičemž málokteré ekonomické reformní opatření vyvolalo tak sjednocenou odbornou kritiku jako důchodová reforma. S oblibou pak zavádí všelijaké nové a drahé elektronické systémy, u nichž pak sice příslušní ministři (Drábek, Dobeš) už vysvětlovat musí, ale jen skutečnost, proč ona údajně úžasná efektivní novota nefunguje.

A do toho všeho ještě přistály "casy" amožná ještě přicválají panduři či jiná armáda "skříňových" kostlivců. Legitimita vlády, která jen škrtá a nevysvětluje, zatímco k přátelům z různých firem na software nebo na letadla dovedou být její členové neobyčejně štědří, musí logicky začít nabírat záporné hodnoty.

Navíc míra upřímnosti koaličního spojenectví zhruba odpovídá paktu mezi Hitlerem a Stalinem ze srpna 1939. Jde o účelovou dočasně výhodnou alianci, ale ODS a TOP 09 se též snaží jedna druhou zničit. V kauze CASA proto ODS pomáhá topce asi jako Francie s Anglií Polsku v roce 1939 a zatlačí až tehdy, když jde o hlavu společného nepřítele Lessyho.

Jak dlouho může taková vláda vydržet? Společný zájem na udržení se u moci zatím patrně převáží nad vším ostatním, avšak záporná legitimita může na podzim vyvolat síly, na něž už zákulisní splácávání parlamentních většin nemusí stačit.

LN, 17.7.2012

Autor je politolog