Lidovci by mohli v příští vládě sehrát roli vítaného korektivu levice. Na cestě zpátky do sněmovny ale musejí překonat sami sebe

Volby do Poslanecké sněmovny budou už za necelý rok. Pokud máme věřit dlouhodobým trendům, vítěz se dá určit s velkou jistotou již nyní – příští vládu budou sestavovat sociální demokraté. Mnohem hůře se dá předpovědět odpověď na druhou otázku v pořadí, tedy kdo bude ČSSD ve Strakově akademii sekundovat, případně kdo poskytne hlasy jejímu menšinovému kabinetu.

Hodně se mluví o návratu komunistů k moci. Pravdou je, že prolomení tohoto tabu se zdá nejpravděpodobnější od pádu totality v roce 1989. Představa, že se oranžová barva zakalí doruda a rozhazovačná neřest, jakou pamatujeme z období Špidlových či Paroubkových vlád, se pod tlakem KSČM na státní rozpočet promění v tobogan do dluhové propasti, o to víc vybízí k hledání jiné, přinejmenším pro ekonomiku méně bolestivé vládní alternativy.

Na první pohled se jako nejlogičtější jeví spojenectví ČSSD se Stranou práv občanů Zemanovci (SPOZ). Jenže program a činnost SPOZ spočívá hlavně v uctívání každého bonmotu současné hlavy státu coby slova prorokova.

Vycházet s takovým nesvéprávným partnerem by nejsilnější stranu stavělo do pozice asistenta při vytváření prezidentského systému. A to je něco, co větší část sociálních demokratů v čele s předsedou Bohuslavem Sobotkou jistě nechce.

Pak je tu samozřejmě již vyzkoušená varianta opoziční smlouvy, konkrétně buď ČSSD – ODS nebo ČSSD – TOP 09. Tento model by se, jak známo, zamlouval hlavně Miloši Zemanovi. Ochota stranických šéfů k natolik kontroverznímu způsobu vládnutí ale není nikterak vysoká.

Z pohledu fiskální zodpovědnosti by asi nejšetrnější řešení mohlo vypadat ještě jinak – jako koalice vítězné ČSSD s někým, kdo bude korigovat její přílišné vytáčení směrem doleva. A přitom jí nebude pozičně tak daleko, aby se následující legislativní období odehrávalo ve znamení permanentní zákopové války. To řešení se jmenuje lidovci.

Samozřejmě musíme vycházet z předpokladu, že ČSSD a KDU-ČSL budou mít v dolní komoře dohromady přes sto mandátů.

K tomu však chybí splnění ještě mnohem důležitější podmínky – aby se lidovci dokázali do sněmovny vůbec vrátit. Strana, kterou před několika lety oslabil odchod Miroslava Kalouska a části vedení do nové TOP 09, dokázala na podzim resuscitovat svoje pozice v některých krajích a stále si drží pár křesel také v Senátu. Průběh sjezdu během předminulého víkendu potvrdil, že se strana znovu postavila na nohy. Jsou vyhlídky lidovců na návrat do první politické ligy reálné?

Stabilita, a co dál

"Je čas přivést KDU-ČSL zpět do sněmovny," zdůraznil hned v první větě svého kandidátského projevu staronový předseda lidovců Pavel Bělobrádek. Delegáti v kongresovém sále olomouckého NH Hotelu, vyvedeném ve stranické žluti, mu podle očekávání zatleskali a pak ho velkou většinou podpořili ve funkci. K ovacím vstoje to ale mělo hodně daleko, ze sjezdu nebylo cítit žádné velké odhodlání.

Převážil spíš dojem klidu, tedy vlastnosti, který si lidovci v minulosti sami vybrali za volební motto. Podtrhují to i další výsledky sjezdu – předsednictvo se obměnilo jen zčásti, podle očekávání se místopředsedkyní stala europoslankyně a nedávná prezidentská kandidátka Zuzana Roithová. S kandidaturou naopak neuspěl bývalý šéf strany a její enfant terrible Jiří Čunek, údajně prý ale o ni zas až tolik nestál. Do celostátního výboru, tedy širšího vedení, se dostalo pár nových lidí, vesměs jde však o dlouholeté komunální politiky, kteří byli zatím málo známí v celostátním měřítku.

Proč ne, stabilitu lidovci určitě potřebují. V minulosti sice dávali jakékoli vnitřní pnutí málo najevo, ve straně se ale mnohdy odehrávaly tvrdé zápasy. Připomeňme jen časté střídání předsedů během posledních 15 let – po smrti Josefa Luxe se předsedové střídali každý druhý nebo třetí rok (1999 – Jan Kasal, 2001 – Cyril Svoboda, 2003 – Miroslav Kalousek, 2006 – Jiří Čunek, 2009 – znovu Cyril Svoboda, 2010 nastoupil Bělobrádek). Další plus je oddlužení strany. Bělobrádek jej prosadil i za cenu tvrdých škrtů ve stranickém aparátu (zrušil například okresní tajemníky), což jistě nebylo zrovna lehké.

"Období od předchozího sjezdu bych celkově bral jako dílčí úspěch. Lidovci na rozdíl třeba od zelených mají pořád slušnou reprezentaci na lokální a krajské úrovni, stejně jako ne úplně zanedbatelnou reprezentaci v Senátu. Je poznat, že tady pořád ještě přežívá poměrně rozsáhlé zázemí – dědictví minulosti," říká politolog Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity v Brně. Jak ale sám jedním dechem dodává, ono zázemí pomalu mizí. "Stávající vedení sice dokázalo stranu zčásti konsolidovat, ale nezvrátilo tento dlouhodobý trend. Dobře je to vidět na pokračujícím úbytku členů – základna je dost přestárlá a vymírá," dodává. Za jednoznačný úspěch se nedají považovat ani podzimní krajské volby. Strana sice někde posílila, například ve Zlínském kraji, ve většině krajů v západní polovině republiky ale naopak ztrácela, nebo se dokonce nedostala ani do krajského zastupitelstva.

"Krajské volby byly v tomto ohledu potvrzením trendu proměny v regionální stranu, což je při ambici být ve sněmovně prostřednictvím samostatné kandidatury potenciálně velký problém," podotýká Kopeček a připomíná, že jistou podporu pro sněmovnu mají lidovci pouze na Moravě a na východě Čech.

Bez šťávy

Předseda Bělobrádek vidí řešení v tom, že strana osloví ve svých slabších regionech, tedy na Karlovarsku, Ústecku, Plzeňsku, ale i ve středních Čechách, lidi bez členské legitimace. Pochvaluje si, jak se mu takový přístup vyplatil v jeho regionu, kde vede Koalici pro Královehradecký kraj, v níž se lidovci spojili se dvěma oblastními subjekty.

Někteří lidé ve straně se ale k takovým pokusům stavějí dost opatrně. Pamatují si špatné zkušenosti, které jim úkroky mimo vlastní základnu přinesly (připomeňme neslavný konec Čtyřkoalice nebo spory o kandidaturu bývalé předsedkyně Evropské demokratické strany Jany Hybáškové v roce 2010). O tom, že to s otevíráním lidem mimo stranu nebude tak žhavé, svědčí i na sjezdu schválená kandidátka pro volby do Evropského parlamentu – všichni na předních místech jsou straníci, které navíc povede poněkud bezbarvý exministr Pavel Svoboda.

Celková nevýraznost lidoveckých předáků vypadá zvnějška jako vůbec největší handicap pro příští volební boj o poslanecké mandáty. Ani Pavel Bělobrádek nepředvádí nějaké výrazné charisma nebo tah na branku.

První místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka, povoláním zemědělský inženýr, sice vykazuje znaky aktivity (často bloguje a nebojí se něco říct od podlahy, například když se přidal ke kritice "virózy" prezidenta Miloše Zemana) a i ve straně má pověst pilné včelky, k přiblížení formátu Josefa Luxe mu však ještě hodně chybí. Mezi dalšími místopředsedy pak vyčnívá jen Zuzana Roithová, jejíž podpora z prezidentských voleb může straně pomoci, na druhou stranu ale tento bonus nelze přeceňovat.

Pozornost vyvolala před pár týdny zpráva, že se do strany přihlásil odvolaný ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a někdejší mluvčí biskupské konference Daniel Herman. Jeho aktivity se ale zatím zaměří na výpomoc s public relations, příští rok možná bude kandidovat v Jihočeském kraji. Otázkou ovšem zůstává, nakolik jeho postava může skutečně přitáhnout voliče.

Přitom na komunální nebo krajské úrovni mají lidovci tradičně silné hráče – vedle Čunka na Zlínsku stojí za zmínku třeba senátor a náměstek jihomoravského hejtmana Stanislav Juránek nebo královéhradecký lídr Roman Línek. Jakmile však tito lidé přijedou do Prahy, kouzlo jakoby přestává fungovat. Zřetelně to bylo kdysi vidět na Čunkovi, který ve svém teritoriu zazářil, po přesunu do centra ale dělal jednu chybu za druhou.

Odsouzeni k malosti

Při pohledu mezi lidovecké špičky zarazí také další věc. Evidentně jim chybí člověk, jenž by navenek zosobňoval klíčová ekonomická témata. Dříve tuto roli hrál vystudovaný chemik Kalousek, s jeho odchodem se ale tento handicap projevil naplno. Zatímco občanští demokraté se mohou opřít o přízeň mnoha ekonomů z takzvané klasické školy, byť zdaleka ne všichni platí členské příspěvky, ČSSD zase o jména jako Pavel Mertlík, Jiří Rusnok nebo přímo o stranicky aktivního "zlojeda živnostníků" Jana Mládka, KDU-ČSL vychází poněkud naprázdno. A to i ve srovnání s komunisty, kteří mají aspoň teoreticky vzdělaného Jiřího Dolejše.

Lidovci zdůrazňují, že spolupracují s některými známými ekonomy. Padají přitom jména jako Vladimír Pikora, Luděk Niedermayer nebo Ivan Pilip, míra jejich zapojení ale nepřekračuje hranici nezávazných konzultací.

"Setkal jsem se s panem předsedou Bělobrádkem, stejně jako s řadou dalších politiků jiných stran, a bavil se o lecčems. Ale určitě nebudu vyrábět jejich program. O to mě nikdo nežádal a taky bych s tím nesouhlasil," zdůraznil Niedermayer pro týdeník Euro.

Přitom lidovci mají kam sáhnout, například po profesoru Lubomíru Mlčochovi nebo Tomáši Sedláčkovi. Zřejmě jim ale na ekonomech hlásících se nahlas ke křesťanství něco vadí. Například Mlčoch před lety za KDU-ČSL neúspěšně kandidoval do Senátu, ve straně ale se svými názory (mimo jiné ostře kritizoval rychlou privatizaci kuponovou metodou) nikdy výrazně neuspěl.

Vedení KDU-ČSL se zatím tváří, že jim nedostatek vlastních analytických mozků nevadí. "V našich řadách máme významné podnikatele, kteří jsou ve svých oborech na špici domácího hospodářství. Například živnostníkem roku 2012 je člen našeho celostátního výboru. Já osobně jsem již přes jedenáct let živnostníkemzemědělcem, tedy velice dobře známe problémy v praxi," říká první místopředseda Marian Jurečka.

Personální bída lidovců a jejich určitá úzkoprsost v tomto směru jsou úzce spjaté s jejich pevným zakotvením v konzervativní politické agendě. Stranu si lidé dodnes spojují s podporou rodiny nebo se zemědělstvím, za Kalouskových dob se lidovci tradičně silně angažovali v armádě. V horším případě se pojem lidovec stále spojuje s podporou církevních restitucí, svatouškovstvím nebo odporem k potratům.

"Ve straně je stálé napětí mezi tím, zda být moderní a upozadit křesťanské hodnoty, anebo zda na ně klást větší důraz. Výsledek je ten, že pro mnoho křesťanů je to strana nevolitelná, protože málo křesťanská, a pro ostatní nevolitelná, protože příliš křesťanská," říká právník Jakub Kříž, v minulosti předseda mládežnické organizace Mladí křesťanští demokraté. KDU-ČSL je tedy svým způsobem v začarovaném kruhu. Strana by ráda získala třeba přes deset procent voličských hlasů, nemůže si ale dovolit svoje tradiční témata utlumit, protože jí zaručují podporu věrných příznivců. A Bělobrádek si to uvědomuje, i když rád mluví o tom, že v politickém středu čekají statisíce voličů na toho, kdo je dokáže oslovit. Žádné velké "rozkračování" se za tři roky jeho předsednictví nekonalo.

Hledá se programový zázrak

Zkusme být ale optimističtí a představme si, že se lidovcům podaří volební kvorum do sněmovny v příštím roce zdolat. A co se od nich dá čekat, pokud se skutečně dostanou do vlády? Volební program prý strana začne dopodrobna chystat až na podzim, už nyní se ale dá vypíchnout pár témat, kterými by mohli aspoň trochu čeřit vodu.

Vedle snížení DPH u základních potravin nebo dětského zboží se chtějí lidovci také vrátit ke společnému zdanění rodin. Podle místopředsedy Mariana Jurečky by se postupovalo velmi podobně jako u živnostenských paušálů. "Cílem je, aby dani nepodléhala ta část, která směřuje do spotřeby a výchovy dětí," vysvětluje. Vůči penzijní reformě se strana staví kriticky, chce hlasovat za zrušení druhého pilíře a prosazuje, aby se odvody do prvního pilíře odvíjely podle počtu dětí. Bezdětní by podle nich měli platit na odvodech více.

Někdy ale mohou lidovci tak trochu narazit na svoji minulost – například když kritizují poplatky ve zdravotnictví, zapomínají, že seděli ve vládě, která je zaváděla. Podobně se dá jmenovat také společné zdaněné manželů, které zrušila Topolánkova vláda. "Je otázkou, jak moc to je důvěryhodné," podotýká politolog Kopeček.

Atraktivní program je každopádně asi to jediné, co lidovcům ve snaze o znovudobytí sněmovny zbývá. Konkurence bude ovšem znovu ostrá, navzdory pádu Věcí veřejných se na výsluní tlačí nová hnutí (třeba ANO miliardáře Andreje Babiše), která si v předvolební rétorice mohou dovolit mnohem více populismu. Aby lidovci přebili svou dosud nevýraznou image a hlavně předsudky voličů o "fráternících", potřebují téma, jež by neurazilo jejich křesťanské kořeny a zároveň oslovilo spíše liberálně smýšlející střední třídu, která se nekloní ani k pravici, ani k levici. Jestli se jim ho podaří najít a prosadit, bude to malý zázrak.

Týdeník EURO 25/2013, 17.6.2013