Na pařížském bulváru stáli mezi evropskými představiteli i český premiér a ministr zahraničí. Premiér Sobotka pronesl i pamětihodné odsouzení terorismu, které bylo státnické, tvrdé a závazné. Oběma našim politikům za to patří poděkování. Tolik, tolik by se chtělo věřit, že to nebyla zase jenom slova. Že právě tato konkrétní tragédie v „cizí“ zemi se pro českou politiku může stát zlomovým okamžikem pochopení tíhy její zodpovědnosti - a neodvratnosti krizí. Je nejvyšší čas.

České instituce se v minulých patnácti letech naučily zvládat obrovské povodně. Naši vojáci jsou dnes už v zahraničních misích srovnatelní s kýmkoliv ze spojenců. Sám český stát a jeho politici ale dodnes připomínají narychlo postavený dům bez střechy, jehož obyvatelé vedle svých hlasitých sporů o ničem stále jenom usilovně předstírají, že je všechno v pořádku - protože už nikdy nebude pršet.

Pařížský incident v této chvíli nastavuje poloslepé české politice nové zrcadlo. Vždycky ho potřebovala, ale málokdy si s tím, co v něm viděla, věděla rady. A tak ho raději rozbíjela, a ve chvílích, kdy převzetí zodpovědnosti hrozilo rizikem, raději předstírala, že žádné zrcadlo a problémy neexistují. V této pro ni tak neočekávané situaci stojí zády u zdi, neboť ztratila prostor pro mudrlantství, kterým doposud nahrazovala definování obsahu českého národního zájmu jako součásti vztahů středoevropského regionu - a části evropské politiky. Současný globální terorismus představuje pouze zbabělé politické násilí. Iracionální fanatismus pomsty za domnělá či skutečná příkoří a nespravedlnost, ospravedlňující cokoliv nezákonného a nemravného. Je nutné ho nekompromisně odsoudit a bránit mu na základě hodnot demokracie a nedotknutelnosti lidských a občanských práv. Není to snadné řešení. Nepromyšlená a přehnaná reakce americké politiky na teroristické útoky z 11.září 2001 vedla na tamní domácí scéně ke zbytečnému omezení občanských práv a v zahraniční politice k drahým a neúspěšným válkám v Iráku a Afganistánu, s jejichž důsledky se celý demokratický svět bude potýkat ještě po mnoho let.

Jenom obtížně se dopracováváme k poznání, že nejlepší zbraní proti terorismu a fanatismu je více demokracie i otevřenosti – a ne jejich omezování. Že proti bigotnosti se nedá bojovat stejnou bigotností, ale otevřeností a tolerancí.

V kontextu české politické a společenské debaty to ovšem bude důvěryhodné a pro historii platné, jenom když tyto principy použijeme i sami na sebe. Komunistický režim byl nesporně teroristický. Vyšetřovatelé StB a ti, kdo jim dávali příkazy a „politické“ krytí, byli skutečnými teroristy, kteří vraždili a ničili životy tisíců lidí. Nikdy nebyli potrestáni - a jako preferovaní státní zaměstnanci pobírali a dodnes pobírají nejvyšší penze. Státní terorismus je omlouván, jako v případě Ruska, nebo zamlčován, jako ten náš.

Poválečný československým státem organizovaný a tolerovaný teror proti německému civilnímu obyvatelstvu s tisíci nevinných obětí je ještě dnes považován za správný a nedotknutelný. I to byl stejný iracionální fanatismus pomsty za domnělá či skutečná příkoří a nespravedlnost, navždy ospravedlňující cokoliv nezákonného a nemravného. Fanatismus, který zničil především demokracii.

Česká politika se jistě může pokusit předstírat, že jde jenom o problémy někoho jiného, které se nás zas tak moc netýkají. Může utíkat k tradičnímu obecnému teoretizování o škodlivosti multikulturalismu či potřebě vystěhovat jinověrce z Evropy. Poslední dva prezidenti se do toho ostatně už s chutí pustili. Podobná chorobná populistická žvanivost bez zodpovědnosti je jistě směšná a neevropská. Je dobré si připomenout, že je také jenom jinou, další tváří zbabělosti a fanatismu. A jenom ty mohou ohrozit demokracii.

Psáno pro HlídacíPes.org

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)