V míře, v níž byl ideovým prezidentem, byl Václav Klaus dobrý prezident

Končí deset let s Václavem Klausem na Pražském hradě a tím i jeho druhý poločas ve vysoké politice.

Do roku 2003 byl hráčem ve stranické politice, ale přes zásluhy o transformaci z čela vlády a později i ODS odcházel s pochroumanou pověstí. Možnosti, které se mu otevřely příchodem na Hrad, pro něj byly darem z nebes: prezident, pokud k tomu má vlohy, může zásadně vstupovat do veřejné diskuse.

Obecně se uznává, že Václav Havel zjednával republice lepší jméno, než jaké si zasloužila. Nutně vznikal dojem, že když Češi mají intelektuálně zajímavého prezidenta, asi na nich taky něco bude. V tom Havlův antipod Klaus na svého předchůdce dokonale navázal – a známá poznámka kancléřky Angely Merkelové z jara 2007 o českých husitech, kterou učinila po přijetí u Klause, nebyla jen zdvořilostní vycpávka.

I Klaus na sebe strhával větší pozornost, než by mu náleželo podle váhy Česka. Hlavním důvodem byla jeho ideová vyhraněnost a ochota vyjadřovat se, často kontroverzně, až svéhlavě, ke stěžejním tématům doby. V březnu 2003 se všechno točilo kolem války proti terorismu a Saddámu Husajnovi. Lidem, kteří – tak jako autor tohoto textu – s americkou invazí do Iráku sympatizovali, se to nepíše lehko, ale Klausův tehdejší distanc a nahlas formulované pochybnosti, jestli se může podařit zavést vojenskou operací západní demokracii do radikálně odlišné civilizace, se ukázaly být namístě. Pro bilanci iráckého tažení nelze použít jiné adjektivum než otřesná.

I když si odmyslíme mrtvé vojáky, v následném chaosu a občanské válce přišlo do konce roku 2010 o život minimálně 65 –125 tisíc civilistů (Jason Burke v knize The 9/11 Wars uvádí tato čísla s douškou "velmi konzervativní odhad", který "ve skutečnosti může být mnohokrát vyšší"). I kdyby se dnes vývoj v této těžce zkoušené zemi konečně dostával do správných kolejí, jak tvrdí někteří optimisté, deset roků je dlouhá doba, která například generaci, jež právě vstupovala do aktivního věku, pokazí celý život. Jistěže od Klause bylo urážlivé dělat před velvyslancem USA, země ve válce, narážky, že aby Američané v Iráku našli zbraně hromadného ničení, budou je tam muset nejdřív narafičit. Ale povzneseme-li se nad diplomatický protokol, Klaus vyhmátl věcnou podstatu – že totiž USA šly do krajně riskantní války na základě chatrných dohadů zpravodajských služeb.

Od svého amerického protějšku George W. Bushe pak Klaus za trest nikdy nedostal pozvánku do Bílého domu, což mu dodnes v bilančních textech o jeho zahraniční politice bývá předhazováno jako důkaz mezinárodní izolace. Pokud by tohle měla být daň, kterou je třeba zaplatit za to, že se intelektuálně nezkompromitoval v tak závažné věci, je to daň nízká. Ve své skepsi vůči neokonzervativcům byl Klaus poněkud osamělý na české pravici, v evropském kontextu samozřejmě nikoliv. Stejně to viděli třeba Gerhard Schröder nebo Jacques Chirac. Ale v jejich chování hrál jistou roli západoevropský antiamerikanismus, který v Klausovi není. A kde se od nich – a prakticky od všech ostatních evropských státníků – Klaus radikálně liší, jsou dvě supertémata, která si pro své prezidentování sám vybral, evidentně s úmyslem se na nich i mezinárodně profilovat: globální oteplování a Evropa.

Plížením vpřed

Už dlouho před nástupem na Hrad hlasitě varoval, že unifikace Evropy, jejíž klenbou se měla stát v Maastrichtu dohodnutá měnová unie (1992), v sobě skrývá nebezpečí dlouhodobého oslabení starého kontinentu. Dva týdny před tím, než euro vstoupilo do své první fáze, publikoval Klaus text (Už se blíží euro, Českobudějovické listy, 14. 12. 1998), v němž odhaduje, co může zrušení měnového kurzu udělat se vztahy mezi evropskými ekonomikami: "Jedna věc, která se podle potřeby (podle vývoje ekonomické situace) mohla,hýbat‘, se hýbat přestane. Začít se pak musí hýbat něco jiného – buď dojde k zázraku a budou obousměrné, velmi pružné ceny a mzdy (podle potřeby i směrem dolů!), nebo dojde k jinému zázraku a v Evropě nastane ničím nerušený, naprosto volný pohyb pracovních sil (jako je tomu dnes v jiné známé měnové unii, zvané USA), nebo budou muset putovat peníze, a to z úspěšnějších do méně úspěšných částí měnové unie." Na to, že text psal dvanáct let před vypuknutím krize eurozóny, je to na českého politika opravdu slušný výkon.

Zatímco Klaus sledoval odbornou diskusi v anglosaském světě, většina jeho soupeřů a ostatních účastníků veřejné debaty doma byla tou dobou buď v dětinském rauši, že při výletech po Evropě ušetří za směnárny, nebo společnou měnu považovala za nutné vyvrcholení evropské historie. V lednu 1999 uspořádaly LN o euru anketu. Je to zajímavé čtení, optimisté tu nad pochybovači vedou zhruba v poměru 2 : 1.

Z optimistického tábora – premiér Miloš Zeman: "Budoucnost eura vidím dobře." – biskup Václav Malý: "Euro má budoucnost. (…) Odlehčí se množství administrativní práce, množství přepočtu všelijakých transakcí." – vicepremiér Vladimír Špidla: "Euro má obrovskou budoucnost. Jsem přesvědčen, že je to strategický zvrat, který změní celkovou ekonomickou rovnováhu ve světě." (To se skutečně děje, ale jiným směrem.) – ředitel Institutu politologických studií FSV UK Rudolf Kučera: "Zavedení eura je jednou z největších pozitivních událostí v dějinách Evropy po druhé světové válce. Bude to jakási kotva, která byla spuštěna, aby evropskou integraci už nemohly ohrozit žádné finanční či měnové vichřice." – poslanec US Vladimír Mlynář: "Věřím, že euro má velkou budoucnost, že se projekt společné měny zdaří a že pro Evropany přinese to, k čemu je myšlenka EU: totiž zabezpečení hospodářského růstu a mír."

Výhrady měli například bankéř Pavel Sobíšek, spisovatel Ludvík Vaculík: "Jakou bude mít euro budoucnost? Nejistou.", překvapivě šéf Unie svobody Jan Ruml: "…považuji euro za příliš společný pohled na některé věci, které by měly být dílem národních států."; a ovšem Klaus: "Ten projekt je tak ambiciózní, že si EU nemůže dovolit jeho neúspěch. Euro tedy bude určitě a za každou cenu, i kdyby mělo vyvolávat potíže, které určitě vyvolávat bude."

Počátkem prosince 2001, měsíc před tím, než se euro dostalo do oběhu, z pozice předsedy české Poslanecké sněmovny vystoupil v Evropském parlamentu, kde si vzal na mušku "plíživé, tiché sjednocování kontinentu". Doma se strhl povyk, stínový ministr zahraničí Josef Zieleniec Klause obvinil, že "plive proti větru a zatahuje do toho Českou republiku", prezident Havel požádal sněmovnu, aby mu vystoupení svého předsedy vysvětlila. Do rozšíření byl Klaus okřikován, že svými vývody ohrožuje vstup do Unie, po vstupu za to, že podkopává naše postavení v ní.

Dnes, jedenáct roků po ostrém startu eura, se eurozóna zmítá v hluboké krizi, která sice v Řecku, Portugalsku, Itálii, Španělsku či Irsku nabírá jinou podobu, v každém jednom případě lze ale snadno doložit, že euro patří k hlavním příčinám krize, respektive její délky a hloubky. V každém z těchto států umožnilo delší život na dluh nebo přifouklo bublinu, která by za normálních okolností splaskla dřív. Ve vážné situaci je dnes především jihoevropská mládež: nezaměstnanost v této věkové skupině obnáší v Itálii 37 procent, v Portugalsku 40,v Řecku a Španělsku téměř 60 procent (v České republice 17 procent). Všechny jmenované ekonomiky jsou chycené v pasti, jsou nuceny šetřit, ale nemohou devalvovat měnu. To, co se na jihu Evropy děje, získává rozměry společenské tragédie: počet sebevražd v Řecku stoupl od začátku krize o třetinu, mladé Portugalce vybízí jejich premiér k emigraci (nezaměstnaný učitel prý může hledat štěstí v Brazílii nebo Angole), Německo, jemuž jeho domácí technická inteligence vymírá, se už těší na příliv vzdělaných Španělů.

Při prezidentské volbě 2003 nebylo ještě euro téma, o pět let později ano. Klausův protivník Jan Švejnar, který si kdysi dávno pohrával i s myšlenkou, že by republika mohla přijmout euro ještě dřív, než vstoupí do EU,. i teď před volbou doporučoval rychle stanovit datum, kdy by euro nahradilo korunu, především kvůli možné finanční krizi a otřesům směnných kurzů.

S tím přáním nebyl Švejnar sám, ČSSD žádala na podzim téhož roku po vypuknutí finanční krize v Americe, abychom euro přijali do tří let. A TOP 09 na přání Karla Schwarzenberga vážně chtěla vepsat pevné datum dokonce ještě do koaliční smlouvy po volbách v létě 2010. Dnes by členství v euroklubu stálo republiku jen na vstupním poplatku do eurovalu 32 miliard korun, krom toho by ji připravilo o nástroj měnové politiky. Taky už se do eurozóny nikdo nehrne.

V anglických novinách tu a tam vycházejí zajímavé zpovědi bývalých příznivců eura, kteří popisují, co je přimělo ke změně názoru. Dokonce i v Německu prominentní propagátor eura z 90. let Hans-Olaf Henkel napsal o euru bestseller, v němž sebekriticky vysvětluje, jak a proč se tehdy ze svého dnešního pohledu mýlil. U nás se tento žánr nepěstuje vůbec. Možná mi něco uniklo, ale zachytil jsem pouze esej Pavla Kohouta (Bruntálská rupie po deseti letech, LN, 21. ledna 2012), ten má ovšem sypání si popela na hlavu zapotřebí skoro nejmíň. A až na drobnou zmínku v publikaci Jiřího Pehe Klaus z roku 2010 ("Do jisté míry se potvrdila jeho dřívější varování.") jsem mezi jeho četnými kritiky nenarazil na žádného, který by přiznal, že aspoň v této věci se Klausovi mělo vážně naslouchat. No tohle, otírá se o vědce S evropskou integrací úzce souvisí druhé Klausovo supertéma: kritika boje s klimatickou změnou, zaviněnou prý průmyslovou činností. VEvropě tato vášeň vrcholila na rozhraní prvního a druhého Klausova mandátu a nad Klausovou ochotou zesměšňovat se v oboru, jemuž nerozumí, tehdy panoval všeobecný údiv; Václav Havel před vánoci 2006 v LN: "Mám pro to určité porozumění, protože já také mnohokrát zastával menšinové názory v politické funkci. Nicméně myslím si, že tento jeho menšinový názor je mylný." Tomáš Halík o Klausovi v květnu 2007 na Frekvenci 1: "Ty věci, které říká o tom globálním oteplování, opravdu tedy kvalifikované nejsou, tak tam si myslím, že té zemi dělá spíše ostudu než čest."

Hlavní slovo měl ale tehdejší ministr životního prostředí a šéf Zelených Martin Bursík. Takhle se v únoru 2007 hněval na prezidenta za to, že zpochybňuje Mezivládní panel OSN pro klimatickou změnu, podle jehož souhrnných zpráv se politici západního světa měli orientovat: "Prezident Klaus je v tématu globálních klimatických změn úplně vedle. Vykládá nesmysly. O nejprestižnějším panelu zhruba dvou tisícovek vědců, kteří pod OSN analyzují vědecké zprávy a empiricky naměřená data, mluví jako o nějaké nevládní organizaci zeleného zabarvení. Klaus ztratil schopnost vědeckého a kritického myšlení. (…) To je smutné." Do dvou let přišla aféra Climategate, krach konference o celosvětové dohodě k omezení skleníkových plynů, a hlavně: "nejprestižnější panel" inkasoval rány, z nichž se jeho prestiž nevzpamatovala dodnes. Stovka vědců ještě v roce 2007 zveřejnila otevřený dopis, v němž si stěžuje, že "Resumé IPCC pro politiky připravuje relativně malý tým a závěrečné verze zpráv potom schvalují reprezentanti vlád. Většina vědeckých autorů a recenzentů, a stejně tak desítky tisíc dalších odborníků, se přípravy těchto dokumentů neúčastní."

V souhrnné zprávě IPCC z roku 2007 našli šťouralové vážné chyby, nejslavnější byla, že ledovce v Himálaji roztají do roku 2035, přitom novinový článek (!), z něhož zpráva čerpala, mluvil o roku 2350. Ale to bylo jen pars pro toto, praktiky odvolávat se místo vědeckých studií na novinové články, studentské práce nebo dokonce pamflety ekoskupin, byly mnohem rozšířenější.

V klimatologii, kterou Bursík ještě před pěti lety prohlašoval za definitivně uzavřený soubor poznatků, se mezitím rozšiřuje jiná představa: že s růstem teplot na planetě to nebude tak horké, jak se donedávna předpokládalo, a že IPCC ve svých počítačových modelech podcenil přírodní proměnné, na něž lidstvo nemá žádný vliv. Třeba teploty zase začnou stoupat, dnes, na konci Klausova mandátu, nicméně mezi donedávna tak arogantními vymahači jediného závazného výkladu panuje rozpačité ticho.

Nepodpis, veto, veto

Že to nebyla pouze teoretická disputace, se už dnes ví. Oteplovací alarmismus stojí u kořene takové legislativy, jako je proslulý zákon o obnovitelných zdrojích. Prohlasovala ho v roce 2005 ČSSD s komunisty, Unií svobody a KDU-ČSL, která skrývala i několik budoucích politiků TOP 09 v čele s Miroslavem Kalouskem. Proti byla jen osamocená ODS.

Bursík byl coby poradce tehdejšího ministra životního prostředí Libora Ambrozka spolutvůrcem zákona. Dnes se k němu nechce znát, neboť ho ve třetím čtení poslankyně ČSSD Iva Šedivá pozměňovacím návrhem, který ještě svázal ruce Energetickému regulačnímu úřadu ve snižování výkupních cen, dodatečně zhoršila. Šest dní po úspěšném třetím čtení ale na ČRo 6 mluvil jinak: "Máme příležitost mít zákon, který bude jedním z nejlepších v Evropě… Není potřeba vůbec se bát toho, že některý z těch obnovitelných zdrojů by najednou jaksi vylítl příliš a způsobil by nějaké problémy v té elektrizační soustavě." Prezident zákon nevetoval, pouze nepodepsal a na svých stránkách vyvěsil deset důvodů, proč je proti. Uvádí v nich mimo jiné, že se zdraží cena elektrické energie, což bude mít sociální důsledky, a odhaduje, že státní rozpočet zatíží výdaji v řádu několika miliard ročně. Rychlé zdražování proudu skutečně přišlo, a aby ho nenesli jen soukromníci, přispívá dnes stát výrobcům proudu ze sluníčka téměř 12 miliardami ročně. Dnes ve výrobě nestabilní energie z obnovitelných zdrojů utápíme více než 40 miliard ročně. Podle nejčernějších odhadů nás to přijde dohromady na bilion korun.

Malý bratříček přibyl zákonu o podpoře obnovitelných zdrojů v podobě tzv. energetických štítků, které udávají energetickou náročnost budovy. Povinnost pro soukromé nabyvatele domů platí od začátku letošního roku, za jeden takový štítek zaplatí typický majitel domu licencovanému živnostníkovi nebo firmě 6500 korun. Klaus štítky vetoval loni v srpnu, byl ale přehlasován, mj. proto, že EU hrozila pokutami několik milionů korun za každý další den prodlení.

Méně známým případem, kdy se prezident donkichotsky stavěl na odpor, je evropská směrnice REACH. Ta pro chemickou branži zavádí povinnost registrovat si u Evropské agentury pro chemické látky ECHA každou látku, kterou chce vyrábět nebo prodávat. Dnes registrace jedné položky obnáší až 300 tisíc eur, což malé firmy, pro český chemický průmysl typické, existenčně ohrožuje. A zase: Klaus příslušný zákon v srpnu 2008 vetoval a sněmovna koncem září jeho veto přehlasovala. "To veto bylo nesmyslné," divil se ministr Bursík. Kdo prý měl námitky, mohl se ozvat, když se předtím norma na unijní úrovni připravovala. Evropská komise navíc republice hrozila žalobou, pokud nařízení rychle neimplementuje. A i když se doposud musely registrovat jen velkoobjemové položky typické pro velké a bohaté firmy, teď přicházejí na řadu speciální chemikálie vyráběné v menším objemu, což je právě doména těch malých a středních.

Mým odpůrcům

Celkově se o deseti letech s Klausem dá říct, že prezidentovi se povedlo zvolit si agendu, v ní se polemicky vyhranit, protivníky vylákat na tenký led – a potom za sebe nechat pracovat čas, který mu dával za pravdu. K pocitu dokončené operace chybí už jen jedna maličkost. Totiž aby mu za pravdu dal i (český) zbytek světa.

Což se neděje. Zčásti kvůli schopnosti mnoha lidí ignorovat nepohodlná fakta, zčásti i proto, že vinou animozit a příkopů v našem veřejném životě už kdekdo po vyslovení jména Klaus prostě není schopen základní intelektuální poctivosti. Prezident tu ale svým protivníkům z jejich argumentační tísně sám významně pomohl. V létě 2011 se zapojil do obhajoby skurilního národovce Ladislava Bátory a nad svým vicekancléřem Hájkem držel patronát skoro vždycky, když se Hájek snažil nějak zaujmout (11. září mohlo být dílem amerických tajných služeb; Tomáš Halík nemá kněžské svěcení; Václav Havel byl nevědomým nástrojem Satana).

Neví se, do jaké míry podobné existence, které s v Klausově okolí v posledních zhruba dvou letech pohybují, mluví prezidentovi z duše. Jeden svědek privátních debat s Klausem bezprostředně po otištění obrany Bátory tvrdí, že Klause tehdy na celé věci nejvíc zajímalo, jestli se ozvou pravdoláskaři (ozvali, účelu bylo dosaženo). Je to jednak viditelný intelektuální úpadek, jednak nabídka únikové strategie odpůrcům ve chvíli, kdy byli pomalu zralí na přiznání porážky.

Poslední měsíce Klausova mandátu se odehrávají ve všeobecném zdivočení. Prezident zbytečně ostřeloval vládu a nepřípadně zasahoval do volby svého nástupce. Každé jeho ostřejší vyjádření vyprovokovávalo prudší a prudší reakci z tábora jeho nepřátel. Poslední dny jsou poznamenány žalobou pro velezradu, kterou na prezidenta podává 28 senátorů, vážně se tvářících, že amnestií ohrozil demokratický řád v zemi. Ti lidé se musí cítit jako vítězové: Klaus bude odcházet uličkou hanby a nad otázkou, jestli po většinu svého mandátu neměl - proti nim - pravdu, se zavře voda.

LN, 2.3.2013