Poměrně daleko od zájmu médií se rozbíhá asi největší skandál dotýkající se spojení politiky a byznysu, jaký kdy postihl českou scénu. Na stovce účtů u švýcarských bank je zablokováno jedenáct miliard korun českých podnikatelů okolo Antonína Koláčka, kteří udělali své zázračné obchody v posledních deseti letech se silnou podporou ČSSD.

Jiří Paroubek tak může opět hřímat o spiknutí policistů s vládní ODS před volbami. Dokazovat spojení Dalíka se švýcarskými poldy však bude tentokrát o něco obtížnější.

Někdy v roce 1997 předseda výkonného výboru Fondu národního majetku Roman Češka zjistil, že pozice státu jako největšího akcionáře v Mostecké uhelné se 47 procenty akcií je vážně ohrožena, protože kdosi skupuje další majetkové podíly a zjevně hodlá dosáhnout majority. Podle určitých indicií všechny nákupy platila sama Mostecká uhelná z peněz, které měla uložené jako povinnou rezervu na odstraňování ekologických škod. Jako zodpovědný správce státního majetku se Češka pokusil zasáhnout, celou záležitost ohlásil policii a snažil se zabránit ztrátě majority. Okamžitě si vykoledoval ostrou reakci odborářů, kteří proti němu organizovali protestní akce, a zároveň se dostal pod tlak ČSSD, která v té době byla v opozici, ale zároveň držela u moci menšinovou vládu Václava Klause. Nakonec Češka svůj boj za státní majetek neustál a byl odvolán. Majoritu v MUS pak hladce získala společnost Appian, o níž nám Koláček a spol. vykládali, že je vlastněna soukromými americkými investory. V jejím čele stál tehdy bývalý viceguvernér Světové banky a po celém finančním světě známý hochštapler Jacques de Groote. Živého amerického akcionáře však nikdy nikdo neviděl. Zemanově vládě to nevadilo a prodala vzápětí svůj minoritní balík akcií Appianu za 650 milionů korun.

Investigativní novináři zajímající se o skutečné vlastníky významné energetické firmy se dostali pouze ke kusu papíru, na němž stojí potvrzení soudce z amerického Delawaru, že zde pan de Groote jako ředitel založil společnost Appian. Delaware je stát známý jako daňový ráj a místo, kde lze snadno zakládat firmy zcela anonymně. V samotné Mostecké uhelné pak byl zcela zjevně absolutním pánem Antonín Koláček.

V té době už seděl ve Fondu národního majetku sociální demokrat Jiří Havel, dnešní stínový ministr školství, a jak to bylo s divokou privatizací mosteckých dolů, ho zřejmě příliš netrápilo. Koneckonců policisté poštvaní Češkou také nic nezjistili. Začala Koláčkova zlatá éra. Špidlova a Grossova vláda šly Mostecké uhelné pěkně na ruku. Nejprve měla proběhnout privatizace Severočeských dolů, které s Mosteckou uhelnou sousedí. Předpokládalo se tehdy, že jediným konkurentem Koláčka může být ČEZ, a ten tak dostal neoficiální zákaz se privatizace účastnit. Jeho tehdejší generální ředitel Jaroslav Míl důrazné doporučení neposlechl a připravil přihlášku do privatizačního tendru, načež byl neprodleně ze své funkce odvolán. Jenže ani pak Koláček neuspěl, protože do tendru nastoupili finanční investoři Penta a J&T, kteří podali lepší nabídky. A to nejen cenou, ale i podnikatelským záměrem, což nešlo zatlouct, a hrozil soudní spor s vítězem tendru. A tak když Koláček nevyhrál, Špidlova vláda tendr zrušila a doly neprodala.

Koláček a jeho parta byli v posledních letech opakovaně a marně vyšetřováni českou policií. Část svého podílu, která zhruba odpovídá bývalému státnímu podílu koupenému za 650 milionů, prodali finančníkovi Pavlu Tykačovi za více než deset miliard korun.

Původní parta postupně z Mostecké odešla a přenechala ji Tykačovi a mladým manažerům, kteří v poslední době firmu řídili. Peníze, které za Mosteckou získali, jsou na švýcarských kontech nyní obstaveny a určitě z toho není volno nejenom jim, ale ani těm, kteří jim k získání pohádkového majetku pomáhali na politické scéně.

MfD, 6.10.2008