Za prezidentskými brýlemi se rozprostírá kouzelný svět, v němž ryby mají křídla, myši pořádají lovy koček a neviditelná ruka trhu hraje rozpustilé šachy s králi, královnami i námi, řadovými pěšáky. Naposledy jsme do něj nahlédli o minulém víkendu. Sotva stačil průvodce Nedělní partií vystřihnout před hlavou státu první pukrle, v jejích očích proskočily jiskřičky.

Pravidla v prezidentově světě utváří jen on sám. Boj s legislativním aktivismem střídá aktivismus podle aktuální fyzické kondice, příklon a odklon od přímé volby nejvyššího ústavního činitele závisí na momentálním vyspání, kritériem pro pověření sestavováním vlády je ideově-příbuzenský svazek a stojedna poslaneckých podpisů je před hlasováním o důvěře vládě vyžadováno toliko od premiérů měřících méně než 180 centimetrů. Jednou se Václav Klaus (se vzýváním standardních mechanismů na rtech) chová přísně logicky, jindy se můžeme pokoušet jeho pohnutky vyčíst leda ze snářů.

V televizním vystoupení prezident hovořil mimo jiné o „povrchním poklonkování před Evropskou unií“, které prý předváděla minulá vláda. Klaus doufá, že nic takového už se v historii naší země opakovat nebude. V jeho světě Evropská unie není sdružením států, jež našly průsečík svých zájmů a rozhodly se postupovat k obecnému užitku společně. V říši za zrcadlem neplatí, že EU jsme my. Tam má unie podobu sedmihlavé saně dštící oheň a síru. A zatímco zbabělí paňáci jí v předklonu servírují jednu sličnou princeznu za druhou, existují ještě stateční rytíři z hory Blaník, kteří se zrůdě neváhají postavit a zbavit ji nenasytných krků .

Pravomoci českého prezidenta nejsou právě bůhvíjaké. Skoro by se chtělo říct, ať si dál dlí ve svých snech a následně je vykládá pohádkomilnému publiku, poněvadž se k ničemu jinému stejně nehodí. Žijeme však v hektické povolební době, kdy síly pravice a levice jsou téměř vyrovnány a kdy čelní reprezentanti země musí hasit politický požár, bez ohledu na to, zda jej pomáhali založit.

V takové situaci si prezident republiky zve jednotlivé aktéry dnešního dramatu do svého panství na Pražský hrad. Mirek Topolánek se v něm blaženě usmívá, kdežto Jiří Paroubek neví, jestli sní či bdí. Leč všichni musí se silou prezidentského mandátu počítat.

Při všech výtkách je Václav Klaus politikem, který si nepočíná chaoticky, ale naopak každým krokem kráčí za svým cílem. Ten může spočívat ve znovuzvolení do úřadu nebo v nástupu konzervativců do vládní Strakovy akademie, ale také v udržení klidu a stability ve společnosti (ostatně i tím může získat u veřejnosti kladné body). První dva motivy s Klausem sdílet nemusíme, ovšem pro ten třetí už stojí za to s prezidentem či před prezidentem mluvit.

Ať v příštích měsících vznikne jakýkoli kabinet s jakýmkoli programem a rozdělením postů, nic z toho se patrně nebude moci udát bez prezidentovy asistence. A ta nemusí pouze dodávat celé věci lesk. Může též přispět k chlazení horkých hlav a k nacházení nenápadných východisek tam, kde se může cesta zdát zarubaná. K rozplétání gordických uzlů by měly být přizvávány špičkové kapacity. K nim Klaus – přes své názory – patří.

Potíž je však v tom, že Václav Klaus ve svém světě není jen moderátorem, ale také komentátorem (svěřujícím se co chvíli novinářům se svými dojmy a pocity) a dokonce aktivním hráčem. Co jiného čekat od čestného předsedy ODS? Klaus technokrat tak schizofrenně zápasí s Klausem ideologem. Přitom si lze představit, že kdyby si druhý z nich dal „voraz“, jednání se vedla mimo začarovaný Hrad a prezident si sundal své realitu křivící brýle, řešení údajného patu by mohlo být co nevidět na stole.

Právo 27.6.2006