Těžko chápat, těžko pochopit. Svým vyjádřením na téma gruzínské viny se český president postavil mezi politiky, kteří mu vždy byli přinejmenším ideovými oponenty. Co hůře, učinil tak velmi rasantně a velmi hlasitě ve chvíli, kdy informace o událostech vedoucích ke konfliktu byly (a stále ještě jsou), mírně řečeno, neúplné a neověřené a kdy známá fakta prokazují jediné. Rusko využilo situaci k pokusu hrubou vojenskou silou postavit do latě stát, který trvale považuje za svoji omylem ztracenou provincii, něco jako Čína Tchajwan. Zatímco pan president vytrvale opakuje konsekvence mezi Kosovem a Jižní Osetií, mně průběh zásahu připomíná něco, co jsem zažil jako dítě a Václav Klaus jako mladík. Zatímco pan president opakuje, že SSSR není Rusko a Rusko dnes není komunistické, snadno zapomíná, že za fasádou manipulovaných voleb vznikl režim, který svým propojením nedemokratické moci státní, oligarchie polostátních podniků a stejně postátněných odborů se velmi blíží definici režimu fašistického, což sice je významné zlepšení stavu, ale zdaleka nedostatečné. Navíc to nijak nebrání dnešnímu Rusku, aby se na mezinárodní scéně nechovalo podle sovětských vzorců. Naopak, značná část ruské veřejnosti to očekává! Zatímco (západní) Německo prošlo dvěma generacemi denacifikace pod dohledem demokratické koalice a období nacismu je považováno za dobu nejhorší národní hanby, Rusové povětšině ke Stalinovi vzhlížejí jako k architektovi největší slávy ruského impéria.

Václav Klaus je člověk s brilantní logikou. S jeho názory můžete nesouhlasit, ale pokud jim chcete oponovat, nezbude vám, než proti jeho logice postupovat až k postulátům, na nichž svoje tvrzení staví. Chyba či pochybnost je v postulátech, konstrukce na nich postavené logiky bývá bezchybná. Protože si Klaus nikoli bezdůvodně na logické brilantnosti zakládá a snaží se svůj světonázor postavit do aristotelovské konstrukce, lze s vysokou pravděpodobností sledovat jeho jednání a chování až k východiskům i cíli, který za tím vším stojí.

Budeme-li v Klausových vyjádřeních zkoumat a hledat nejhorší traumata, se kterými se potýká, je jím nepochybně postupná eroze suverenity českého státu tak, jak se rozpouští v evropském integračním procesu. Druhým, osobním traumatem pak nepochybně je reálný pokles jeho vlastního politického vlivu tak, jak se postupně názorově rozchází s hlavním proudem v ODS.

Budeme-li hledat kořeny Klausových východisek v politice, po stránce rozumové jde zcela jistě o prosazování tržních principů jako základu fungování společnosti. Je přesvědčen o tom, že trh vytváří ve společnosti nezastupitelný systém zpětných vazeb a dobře zná von Neumannovu slavnou větu, že systém bez zpětné vazby je odsouzen k zániku. Po stránce emoční, po stránce rodinné výchovy je ovšem z úplně jiné školy. Tam snadno nalezneme českou obrozeneckou tradici vypěstovanou v devatenáctém století a vrcholící se vznikem první republiky. Dobou Masarykovou kulminují moderní české dějiny a po ní následuje úpadek padesáti let importovaných totalit a další národní poroby.

Vyjdeme-li z Klausovi kritiky evropského integračního procesu, nalezneme zásadní důvod odmítnutí jeho politické složky. Je jím zánik suverenity členských států. Klaus nechápe demokratický stát jako nástroj, který si zřizují občané z řady dobrých důvodů a který ztrácí smysl, pokud tato zadání není schopen plnit. Stát je čímsi posvátným, transcendentním, nenarušitelným. Klaus – ekonom by měl chápat omezenost státu, pokud jeho existence překáží rozvoji trhu a generuje tak ekonomické ztráty. Klaus – národovec se domnívá, že musí existovat řešení, které skloubí národní stát s kontinentálním trhem. Do černého míří jeho kritika EU, kdy připomíná, že rezerva evropské integrace spočívá dnes v „zapomenutých“ svobodách, na nichž kdysi původní šestka začínala. Má obrovskou pravdu, právě přetrvávání národního korporativismu a nechuť evropských socialistických vlád uvolnit trh je základní a prakticky největší překážkou postupu politické integrace.

Hraje v Klausových extempore roli potřeba provokovat, vést spor, vítězit v diskusi, prostě být slyšen? Nejspíše ano, ale určitě nejde o pózu rozhodující. Klaus není žádný chorobný exhibicionista. Hrají roli výchovou naočkované představy o slovanské vzájemnosti, poslání a výjimečnosti českého národa (každý národ je svým způsobem výjimečný a všechny národní mytologie bez výjimky hledí na malířské dílo, nikoli do zrcadla)? Nepochybně ano, ale ani to by nestačilo! Domnívám se, že hlavním důvodem Klausova chování a jednání je snaha vyřešit něco, co připomíná kulatý čtverec. Potřebuje nalézt takovou pozici českého státu, kdy bude jeho suverenita významnou komparativní výhodou, která překoná neodstranitelné defekty při začleňování národního státu do kontinentálního trhu. Znovu, nic proti tomu, úkolem každého politika je hledat, nacházet a nabízet řešení, která jsou ku prospěchu vlasti. Problémem úvahy je deformace postulátů. Pokud odmítnu připustit, že optimální nastavení jednoho kontinentálního trhu je neslučitelné s balkanizací Evropy, musím vše ostatní ohnout tak, aby výsledek úvahy odpovídal představě.

Tvoří-li Klausovy výhrady k evropské integraci a současně proruská vyjádření jeden logický celek, nalézám pouze jediné vysvětlení. Klaus se domnívá, že onou přidanou hodnotou, která bude eliminovat nevýhody nedokonalé integrace, je balanc mezi ruskou a západní sférou vlivu, chytrá a pružná politika na ostří nože, která nám umožní využívat výhody spolupráce na obě strany, aniž za to budeme platit, snad jako Rakousko, snad jako Finsko v dobách studené války. To ovšem není nic nového, taková teorie českého mostu mezi evropským západem (kam patříme kulturně) a východem (kam patříme jazykově) se vine obrozeneckou mytologií od nejprimitivnějších panslavistických představ po všechny záškuby slovanské vzájemnosti, které periodicky vyvřou a občas přinesou průšvih na druhou. Naposledy aplikací této teorie přispěl výrazně Edvard Beneš k bezproblémovému podřízení obnoveného Československa komunistickému a slovanskému SSSR. Už to by mělo Klause varovat před škrtáním sirkami u sudu s benzínem.

Rozdíl v geopolitické situaci po šedesáti letech spočívá v tom, že Rusko není vítězem světové války a nemá v prostoru střední Evropy nejsilnější z vítězných armád. Ruská armáda stojí na Donu, Ukrajina se snaží jít na západ, rozpad impéria se nepodařilo zastavit na hranici SNS a přestože Rusko ustálo alespoň vlastní celistvost, hranice sféry vlivu se nebezpečně blíží hranici státní. Takové Rusko je pro teorii mostu k ničemu, v tak asymetrickém vztahu může stěží Česko balancovat na nějaké mezi. K ochraně české suverenity v zemi nikoho Klaus potřebuje Rusko mnohem silnější. Může se též domnívat, že výsledkem studené války došlo k takovému oslabení Ruska, že jeho schopnost pevně kontrolovat západní okraj bývalé říše je navždy vyloučena, zvláště proto, že má tendenci podceňovat schopnost vojenské síly vyrovnávat v geopolitice dopady ekonomické zaostalosti.

Klaus je zastáncem národní svrchovanosti a jeho podpora srbským požadavkům odpovídá jak této tezi, tak slovanské vzájemnosti i vztahům, které mezi válkami budovalo Československo a Jugoslávie. Šťoura by se mohl divit, proč uplatňuje odlišný postoj k Srbům a Chorvatům, kteří nám jsou kulturně mnohem blíž. Pokud si ovšem odmyslíme zájmy Národů a podíváme se na zájmy lidí, je nepochybně zájmem každého, kdo není psychopatem, fanatikem nebo obchodníkem se smrtí, aby se situace na západním Balkáně co nejrychleji stabilizovala. Cesta k tomu vedla jedině přes likvidaci srbského i chorvatského šovinismu odstraněním jejich vlivu v nástupnických státech. To se podařilo! Nakonec i v Srbsku způsobil soubor katastrof nacionalistické politiky střízlivění. Probouzení z kocoviny nenarušilo ani zběsilé bubnování kolem ztráty Kosova! Konečným výsledkem dvaceti let jugoslávské krize je nastolení prozápadních režimů na celém území, i když o obou nejproblematičtějších územích – Kosovu a Bosně - lze mít mnoho a oprávněných pochybností.

Pokud bychom řešili kosovský problém podle Klausova receptu, zůstalo by Srbsko dlouhodobě bolavým vředem nacionalistických erupcí s kosovským problémem zavěšeným v meziprostoru. Dořešení kosovské otázky v podmínkách západního pohledu na genocidní praktiky by bylo nemožné. Naopak, ruská ruka nad Srbskem by umožňovala v Kosovu daleko efektivnější zásahy. Klausův boj za právo Srbska na Kosovo byl tedy znovu bojem za posílení vlivu Ruska na evropské záležitosti a posun jeho vnějších hranic zpět k západu.

Hra malého Česka s ruskou kartou je zajímavým, i když mnohokrát prozkoumaným intelektuálním sportem. Je však nutné takovou úvahu dovádět do konce. Byla by politika země na hraně mezi světy suverénní nebo by musela naopak velmi přesně hlídat, aby se z vratké rovnováhy nepřekotila na některou stranu? V takovém případě by byla zdánlivá suverenita podřízena přesným reakcím na velmocenské zájmy a na vývoj vnější situace mnohem více, než může přinést účast v jakémkoli integračním procesu, a přitom by stále trvalo riziko pádu na jednu stranu. A ještě jeden moment tu zůstává. Státy bývalé zóny nikoho, ať šlo o kapitalistické Rakousko, Finsko nebo socialistickou Jugoslávii, vždy využívaly západních garancí proti ruské expanzi. Politiku směřující k posilování SSSR a jeho přítomnosti si nedovolil ani Kurt Waldheim. Pokud Klausova vize směřuje k obnově bipolární rovnováhy v Evropě, pak pracuje s něčím opačným, zavěšením na Rusko s obranným efektem proti integračnímu strašákovi. To je velmi výrazný rozdíl!

Václav Klaus svým oddělováním Ruska od jeho komunistické minulosti zřejmě připravuje půdu pro geopolitickou spolupráci Česka s Ruskem jako protiváze evropského integračního procesu. Je přesvědčen, že irské odmítnutí lisabonské smlouvy znamená takovou krizi evropské integrace, že se její politická složka z toho nevzpamatuje a evropské národní státy se otevřeně vrátí k politice národních zájmů. V této pozici ovšem bylo i meziválečné Československo. Jako ekonom jistě ví, že mezinárodní finanční kruhy tento stav hodnotily tak, že pro první republiku bylo prakticky nemožné dostat dlouhodobý úvěr.

President však není kavárenským intelektuálem. Je v situaci, kdy požívá úcty k sobě i úcty ke svému úřadu. Přestože jeho možnost reálně ovlivňovat zahraniční politiku se blíží k nule, má jeho hlas především ohlas mediální. Dokud byl presidentem kohabitujícím se socialistickou vládou, jeho ostré formulace pomáhaly opoziční ODS ve vymezování. Dnes je presidentem, který svoje názory stejně ostře vymezuje proti vlastní koalici.

Zda je Klausova vize skutečně takto komplexní ovšem jisté není. Od jednoznačné podpory amerického obranného sytému na území Česka a Polska, ve kterém vidí naopak šanci budovat bilaterální vztahy jednotlivých evropských státečků k USA jako ústřední světové mocnosti, se náhle dostal do situace, kdy se velmi zmateně vyjádřil o ruských výhradách. To na druhou stranu příliš nesvědčí o tom, že všechno své konání má až tak do detailu propojeno, a spíše naznačuje, že do značné míry jedná intuitivně. To ovšem nic nemění na tom, že v okamžiku nejhorší situace od rozpadu SSSR se postavil na opačnou stranu než vláda.

S ohledem na reálné pravomoci a postoj vlády nemůže president počítat s tím, že by političtí profesionálové jeho názory přeceňovali. Něco jiného je ovšem pozornost propagandistů. Pro ty je proruský president západního státu pošušňáním a nepochybně již teď má svoji roli, pokud jde o boj o veřejné mínění. Pravděpodobně to na mezinárodní scéně bude znamenat značnou ztrátu prestiže, kterou si vydobyl odmítáním klimatického alarmismu.

Dopad do vnitřní politiky může být větší, ovšem v jednom jediném případě, pokud by rozkýval ODS. V ODS nepochybně existuje poměrně hlučná nacionalistická skupina, která svoje přesvědčení opírala právě o názory presidenta. Jedna věc je ovšem obhajoba atributů, druhá věc je, koketovat kvůli tomu s Ruskem. Václavu Klausovi se tak může snadno stát i ve skupině jeho obdivovatelů, případně národoveckých sympatizantů, že současný postup bude i pro ně příliš silnou kávou. O klesajícím vlivu lidí s tímto viděním světa ostatně svědčí i vývoj od brněnského k žofínskému kongresu. Zatímco brněnský kongres se hlasitě postavil proti integračnímu procesu, na Žofíně pouze tiše zašumělo kuloáry, jakáže to bylo nerealizovatelná představa. A na ideové konferenci hovořil například europoslanec Strejček o nástrahách doby polisabonské.

Současná prezentace presidentových názorů může tuto erozi ještě urychlit. Nelze předpokládat, že na úrovni krajských politiků se najde někdo, kdo bude riskovat podporu stávajících voličů tím, že jim bude vysvětlovat, jakýže nebetyčný rozdíl je mezi včerejším sovětským a dnešním ruským generálem, nelze předpokládat, že na úrovni poslaneckého klubu ODS se objeví skupinka, která udělá z části ODS demokraty národní a vskočí do koalice s Paroubkem, protože nic jiného by jí nezbylo. Že je Topolánkova pozice pevná a jen obtížně otřesitelná nejméně do konce října, uznal i Pavel Bém, který rezignoval na veřejné soupeření s předsedou a zřejmě se věnuje důležitějším věcem jako je vlastní pozice v pražské organizaci.

Nedá se zřejmě čekat, že by Václav Klaus svoje názory, které kontinuálně buduje a obhajuje již léta, změnil po nějaké koordinační schůzce s vládou. Spíš jej může přesvědčit nedostatek pozitivních ohlasů z míst, kde tradičně hledá svoji oporu. Nikoli ke změně názoru, ale ke změně rétoriky a způsobu prezentace.