Letošní oslavy smutného výročí 75 let od nesmírně odvážných studentských protestů proti německé okupaci Československa a 25 let od svržení komunistické totality byly v naší zemi očekávány s velkým napětím, zejména s ohledem na dosavadní, mírně psáno, kontroversní vystupování hlavy státu. Miloš Zeman po celý rok dráždí svými postoji nejen mnohé obyvatele naší země, ale ve značné míře i naše západní přátele a spojence. President České republiky (odůvodněně nepíši slůvko náš) například skrytě, někdy dokonce i otevřené podporuje agrese Ruské federace vůči některým okolním zemím (Ukrajině, Gruzii a Moldavsku) s tím, že není vůbec jasné, kdy a kde tyto výboje skončí.. Schvaluje i Putinův totalitní přístup vůči vnitřní opozici – třeba jen udělení přehnaně tvrdých několikaletých nepodmíněných trestů pro rozpustilé mladé ženy (matky malých dětí) sdružené v hudební skupině s bizarním názvem i chováním za jistě nevhodné protestní protiputinovské vystoupení v pravoslavném chrámu.

Při své návštěvě asijské velmoci Zeman otevřeně pochlebuje despotickému komunistickému režimu v Číně – dokonce veřejně prohlašuje, že si chce odtud brát vzory (asi například centrálně řízenou ekonomiku nebo tvrdou cenzuru, a k tomu zatýkání jakékoliv opozice?).

Na domácí scéně president nevhodně, arogantně, dokonce i hrubě neslušně vystupuje na veřejnosti. Používá slova, která v žádném případě nepřísluší funkci, kterou zastává. Jen jeho nepočetní slouhové, jeho otročtí (nekritičtí) podporovatelé či následovníci anebo hlupáci, mohou tuto mamutí neomalenost vysvětlovat tím, že podobný slovník používají i jiní domácí politici. Snaží se tak zastřít skutečnost, že podobným způsobem nesnížil tento úřad žádný z jeho vykonavatelů, ani ti komunističtí despotové.

Navíc se nabubřelý Miloš Zeman dopustil hrubé devalvace nejvyšší vážnosti ceremoniálu, kterou má mít udělování státních vyznamenání. Udělil je totiž filmařům, kteří se „významně“ zasloužili pouze o jeho osobní propagaci (nikoliv nějakým nadčasovým dílem), či dokonce in memoriam i bývalému, členu despotické KSČ, později místopředsedovi KSČM, tedy svému kolegovi z Federálního shromáždění ČSFR, následně i poslanci Parlamentu ČR (byť tento vyznamenaný byl nesporně velkým odborníkem v oblasti archeologie). Rozumní lidé se jistě shodnou na tom, že ocenění tohoto řádu mají dostávat jen takové osobnosti, které celým svým životem prokázaly svůj přínos naší zemi a svým nepochybně etickým ukotvením mohou být příkladem pro nás všechny.

Miloš Zeman, podle mého názoru, programově zpochybňuje prestiž České republiky a úřadu presidenta České republiky, vybudovanou demokraticky zvolenými předchůdci – Tomášem Masarykem, Edvardem Benešem a Václavem Havlem. Ti si nejen u nás, většiny občanů, ale i ve světě vybudovali zaslouženou vážnost, respekt a úctu.

Chvíli před svátečním dnem navíc president drze a nepravdivě zpochybnil tvrdost zásahu represivních sil komunistického režimu proti bezbranným demonstrantům. Jako by Zeman nevěděl, kolik účastníků si z tohoto střetu odneslo nějaká zranění, někteří dokonce s následky na celý život, a s jakou odvahou do té bitky museli jít.

Místo jednoduché omluvy za to vše, co v letošním roce Miloš Zeman napáchal, zvolil současný sebestředný president tváří v tvář oprávněně rozlícenému shromáždění na Albertově opět nebývale hrubou konfrontaci. Jasně tak ukázal svou aroganci a pohrdání jinými lidmi, což vychází z jeho bezdůvodně přerostlého ega. Evidentní nadutost tohoto člověka, s kterou předstoupil před jeho dřívějšími činy nabuzené (a skandující) shromáždění se slovy „Nebojím se vás tak, jak jsem se nebál když jsem tu byl před 25 lety“, které ještě vyšperkoval sebechválou (že tehdy byl na tomto místě, i na Národní třídě, a neutekl připraveným estébáckým koridorem). Nespravedlivě tak napadl ty obtížné a z jeho pohledu omezené lidičky tam dole pod pódiem. Paušálně totiž všechny přítomné obvinil z neúčasti na demonstraci, která následně zapálila „Sametovou revoluci“ - přestože si musel být vědom, že v davu je mnoho z těch, kteří doputovali až do pasti na Národní třídě a odnesli si odtamtud šrámy na těle i psychice, že mezi nimi bylo mnoho lidí, kteří se odhodlaně zapojili do destrukce totality.

Na prvotní provokaci navázal egoistickým vyzdvihováním vlastní role v dění před 25 lety a znehodnotil tak význam toho svátečního dne pro další politický vývoj v naší zemi.

Jeho sebestředný projev výrazně kontrastoval s vystoupeními dalších přítomných presidentů, kteří zdůrazňovali výhradně dějinný přínos završených dlouhodobých revolt v zemích východní Evropy, které do té doby ovládaly tuhé totalitní komunistické kliky.

Shromáždění lidé tedy po zásluze namyšleného nadutce Miloše Zemana odměnili nejen za jeho aktuální provokace bouřlivou nevolí, výzvami k abdikaci, pískotem, ale i vrháním rajčat s vajíčky. Naopak státnicky vystupující presidenti Slovenska, Maďarska, Německa i Polska si vysloužili dlouhé a silné ovace.

V aule Právnické fakulty University Karlovy se projev presidenta Miloše Zemana nesl, bohužel, v obdobném duchu jako ten předchozí. Opět místo hodnocení důležitých historických událostí, zejména té nejodvážnější demonstrace studentstva z roku 1939, se soustředil na obhajobu svých neuvěřitelně pokřivených názorů, které jako by formulacemi vypadly z vyhlášených propagandistických dílen předlistopadové éry komunistického režimu. S překvapením jsem sledoval, že v tak významné a ctihodné instituci, před (rád bych napsal „v politice a právním státě orientovaným publikem“) jaký sklidil za tu hrůzu potlesk, byť pocházel převážně jen z řad funkcionářů a učitelů a byl docela vlažný. Očekával jsem větší ticho. Presidenti Polska, Maďarska a Německa byli evidentně ( a po zásluze) i tady přijati viditelně vřeleji.

Miloš Zeman tak i v této vysoké funkci pokračuje s velmi nebezpečným bouráním a relativizací nejdůležitějších atributů, na kterých je stavěna naše novodobá společnost. Na prvním místě jeho uvažování se, podle mého názoru, bez kontroly protlačuje osobní egoismus nebývalých rozměrů. Hlava státu svými skutky evidentně zpochybňuje ukotvení České republiky mezi demokraticky řízenými státy Evropy, přepisuje ústavní zvyklosti (Rusnokova vláda), relativizuje nebezpečnost současného Putinova Ruska, servilně koketuje s představiteli komunistické Číny. A aby toho nebylo málo, uráží, podle mého názoru, většinu obyvatel naší republiky tím, že plebejsky vulgarizuje výkon ještě nedávno renomované funkce presidenta ČR a relativizuje účast některých současných i minulých politiků na svržené totalitě.

Nám, voličům, nezbývá než doufat, že Američané premiéru Sobotkovi i předsedovi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Hamáčkovi při jejich návštěvě USA náležitě „vyčistili žaludek“ například za jejich vlažné postoje k podpoře současného vedení Ukrajiny a že Miloš Zeman překoná své přebujelé ego, konečně se národu omluví a bude se chovat tak, jak vyžaduje prestiž funkce presidenta republiky. Pro nás z toho všeho plyne ponaučení, že si v příštích volbách musíme dávat větší pozor.