Vědci se podaří zrealizovat významný objev, který si nechá patentovat. Podnik, který tento vynález realizuje, vyplácí za to vědci odměnu a ten má tím osobní zájem na prosperitě tohoto podniku. Vědec spolupracuje s tímto podnikem, aby svými radami účinně zvyšoval úspěšnost podniku a tím i svoji odměnu. Stát má zájem na zaměstnanosti, vývozu a výběru daní, tak i za jeho pomoci probíhají jednání o prodeji výrobních licencí. Není přece žádný střet mezi zájmem státu, zájmem podniku a osobním zájmem vědce v roli podnikatele.

Kde je nějaký důvod k odvolání původně vědce, nyní zvoleného významného státního funkcionáře, jenom proto, že zákonodárci schválili zákon o střetu zájmů, a přitom jednoznačně nedefinovali, čím míní střet zájmů a jen taxativně vyjmenovali veřejné funkcionáře, kteří mají povinnost se chovat tak, aby neupřednostnili své zájmy? Ještě ke všemu zákonodárce vzápětí o pár paragrafů dál tuto povinnost dokonce zrealizuje jednoznačným nařízením, že veřejní funkcionáři nesmí podnikat či provozovat výdělečnou činnost. Zřejmě se tak domnívají, že tím všechno vyřeší, aniž by věděli, co chtějí vyřešit. Nic nevyřeší. Posuďte sami. Cituji dva odstavce ze zákona č. 159/2006 Sb:

1. §2, odst. a) povinnost veřejných funkcionářů vykonávat svoji funkci tak, aby nedocházelo ke střetu mezi jejich osobními zájmy a zájmy, které jsou povinni z titulu své funkce prosazovat nebo hájit.

2. §4, odst.1 Veřejný funkcionář nesmí podnikat nebo provozovat jinou samostatnou výdělečnou činnost.

Zákon tím, jak je zmatečný, nejen nezabraňuje páchání konkrétních nepravostí, ale omezuje většinou schopné lidi, kteří jsou v tzv. střetu zájmů, zastávat významné funkce jenom proto, že mohou být ve střetu zájmů. Jde o preventivní opatření, a nemůže být proto rozhodnuto, zda veřejný zájem a osobní zájem jsou či nejsou ve shodě, jinými slovy zda střet zájmů existuje či ne. Tito schopní lidé se pochopitelně snaží najít legální finty (svěřenecké fondy), jak se tomuto vyhnout, a v tom je zakopaný pes. Pro prohnané právníky není nic snazšího v džungli mnohdy špatných zákonů udělat z legální finty nelegální, či naopak, podle potřeby.

Veřejný zájem v každém případě trpí, resp. se o něj nikdo nestará. Jde jen o tu fintu, spravedlivého rozhodnutí se v reálném čase v našem státě nikdo nedočká. Krátce řečeno v právním státě nemůže existovat zákon o střetu zájmů v takovém smyslu a s takovými následky. Pokud existuje, potom to není právní stát.

Lze namítnout, že člověk v mocenském postavení může ovlivnit přidělování dotací. Opět lež, musí přece platit, pokud žijeme v právním státě, že nikdo nemůže ovlivnit přidělování dotací, tedy ani člověk v mocenském postavení. Pravidla přidělování jsou přece předem dána. Pokud to stát objektivně nedokáže zařídit, tak je třeba okamžitě zrušit dotace . Těchto lidí v mocenském postavení není mnoho a je na ně dobře vidět, o to se spolehlivě postarají novináři ve svém zájmu, a ten dotyčný má tím i ztížené postavení dělat lumpárny. To není tak důležité. Podstatné je, že je to kontraproduktivní (viz příklad na počátku) a vůči takovému člověku v mocenském postavení, který musí odejít z veřejného života, přímo nespravedlivé.

Nyní to nejdůležitější, k čemu zákon o střetu zájmů vede. Dalekosáhlé důsledky jsou v tom, že neúspěšnému člověku v mocenském postavení se nemůže stát, aby se dostal do střetu zájmů, protože nemá s čím se dostat do střetu, nevybudoval nic, co by prospívalo státu, ničeho významného nedosáhl ani ve své profesi, jedním slovem ubohý nýmand. Vstupenkou do politiky by měly být prospěšné činy, tj. prokázané schopnosti, a ne tvář na billboardu. Takový nýmand, pokud je v mocenském postavení, může potom do nekonečna klábosit o střetu zájmů a zbavovat se tak schopných konkurentů, a přitom pro svou neschopnost nedokáže nic jiného než sedět v té své mocenské posici a být tak právě ve střetu s veřejným zájmem, aby něco udělal. Příkladem jsou i komunisté, kteří boj o moc s úspěšnými řešili rovnou mocensky, tj. úspěšným jejich podniky znárodnili, a nesvobodnými volbami znemožnili schopným dostat se do veřejných funkcí. Jak to dopadlo, víme všichni. K tomu máme snad ještě daleko, protože máme svobodné volby a prozíravé obyvatelstvo, které ty naše hloupé nýmandy nevolí. Hlavně na venkově, tam se ještě uchoval selský rozum.

Je zoufalé, že v čele EU jsou už asi jen nýmandi, kteří se nedokáží vypořádat s množstvím tzv. uprchlíků a s terorismem, ale dokáží z fleku bez důkazů odsoudit střet zájmů u nás. Což umí v mocenském postavení každý idiot, stačí to navrhnout a první zvednout ruku a ostatní nýmandi se přidají, jako za komunistů. Schopní poslanci jsou jediní, co to snad mohou zastavit. Jinak se zákonitě EU rozpadne. Brexit může být předzvěstí. Evropané se opět začnou prát, jak už to předvedli ve dvou světových válkách a jinou historii než se prát snad ani neznají. Jsem ale do posledního konce optimista.

Slušný demokratický stát, a tím i EU, je velmi křehká květina, kterou z jedné strany ohrožují neschopní a z druhé strany extrémně schopní mocichtiví vůdci, jejichž cestu k moci poznáme, až když tu moc uchvátí. Historie to dokazuje. Bojím se také, že platí jako dříve: Proletáři a nýmandi všech zemí spojte se. Kam to vedlo, taky známe.

Zdali to někomu připomíná skutečnost, tak si do hlavních rolí podle volebních preferencí dosadí i jména a bude mít pravdu. Jenom z premiéra jsem na chvíli udělal vědce.

Autor je důchodce