18.6.2019 | Svátek má Milan


POLITIKA: Strany v roli rukojmích

1.6.2009

Uběhlo dvacet let a ta tam je někdejší naděje, že už konečně budeme moci politikům důvěřovat - vždyť si je sami zvolíme. Očekávané výsledky voleb vzbuzují spíše obavy a nikdo neví, kudy z toho. Jak jsme vůbec mohli nechat dojít věci až sem?

Za příčinu dnešní bezvýchodné situace pokládám na prvním místě samotný způsob voleb, který nakonec pokaždé vede k otázce, kdo je vlastně vítězem. Naše volby nepřinášejí uklidnění a vedou pouze do slepých uliček a k nemravným kompromisům.

V zemích s fungujícím politickým systémem lze pomocí voleb rozhodnout, který z kandidátů ponese konečnou odpovědnost za vymezený úkol výkonné moci (spravedlnost, vnitro, finance…), případně za veškerou výkonnou moc, jako je tomu ve Spojených státech na federální úrovni nebo ve státě New York.

Takový systém však klade na politiky docela jiné nároky a strany zajišťující výběr kandidátů v něm nemohou obstát bez elementární loajality. Nabídka uchazečů může být zprvu velmi pestrá, strana však nakonec - po sérii primárních voleb - dokáže podpořit společného kandidáta; relevantních hráčů postupně ubývá, až proti sobě v samotných volbách stanou pouze dva.

U nás vzniká výkonná moc až během „povolebních vyjednávání“. To ovšem nevede k loajalitě, ale k chronickému boji každého s každým. Hráčů je stále pět: měsíc před volbami, v den voleb, den po volbách, po celé volební období. Všichni se vzájemně drží v šachu a plnou odpovědnost nenese žádný. Mnoha voličů se dokonce zmocňuje pocit, že chyba je v samotných hráčích, a utíkají se k opakovaně zklamávané naději, že nějaký další (šestý, sedmý) se bude chovat zodpovědněji.

Shrnuto: strany nenapomáhají výběru dvou nejsilnějších hráčů, ale samy se proměňují v hráče. Následky jsou ovšem fatální: zatímco v zemi s fungujícím politickým systémem znamená volební neúspěch pouze konec něčí osobní kariéry, zde je v sázce osud celé strany - a hraje se o vše.

Pokud po „otevřeném“ systému požadujeme nikoli jen občasné střídání osob u moci, nýbrž také snadný příchod „nových stran“ do sněmovny, vězme, že strany pak mohou právě tak snadno i odcházet a zanikat a politický boj se proměňuje v tanec nad propastí, v níž už několik parlamentních stran zmizelo. Jde tudíž o mimořádně nezodpovědný požadavek.

Strana je složitá síť vzájemné důvěry a loajality a vzniká samozřejmě roky, spíše však desetiletí. V důsledku nekončícího vznikání a zanikání přichází ovšem spousta vynaložené energie a času nenapravitelně vniveč, vztahy se stále trhají a znovu pracně navazují, zatímco lobbisté a příslušníci podsvětí svoji síť kontaktů systematicky rozšiřují a zpevňují. Atomizované obyvatelstvo nemůže nikdy vytvořit slušnou a sebevědomou politickou reprezentaci; systém otevřený „novým stranám“ tak vnáší do politiky permanentní rozklad, ochromuje občanskou společnost a proměňuje stát v servisní agenturu zájmových skupin.

Jak trapně přitom leckteré „nové strany“ vznikají: poražený ve vnitrostranickém souboji vznese obvinění ze zrady původních ideálů a zkouší štěstí na vlastní pěst, protože už nemá co ztratit.

A co je nejhorší: strany ohrožené zánikem a/nebo štěpným procesem se stávají rukojmím politiků. Korupční kauzy se vyšetřují do ztracena, nepohodlní svědci mizí v zahraničí, ale nic a nikdo se nesmí dostat před soud, neboť ani zde není ohrožena jen něčí osobní kariéra. Spravedlnost si přejí všichni, ale pokud by to mělo zničit stranu, nelze jít až tak daleko.

V rozumně nastaveném politickém systému, jehož autoři cítili zodpovědnost za stát, může být naproti tomu kdokoli vyšetřován či odvolán. Odstoupivší Nixon nepoškodil svým skandálem ani výkonnou moc (jeho úřadu se druhý den ujal viceprezident), ani stranu (republikán Reagan byl o šest let později zvolen prezidentem), jen vlastní pověst.

Pouze strany, které nebojují o holé přežití, mohou zodpovědně sloužit státu, zatímco v našem systému slouží stát jako záchranný kruh tonoucím stranám - a vlastně to potom ani nemůže být skutečný stát. Rozdíl mezi oběma systémy je tedy kruciální; to není věc nějakých „místních zvyklostí“. I proto se zde zdržím výhrad vůči tomu či onomu politikovi.

To jen před více jak dvaceti lety jsem musel stále poslouchat, že na systému není třeba nic měnit a že postačí, když se lidé začnou chovat jinak.

Ve zkráceném znění uveřejněno v LN 25. 5. 2009



Diskuse


E.T.R.
23:49
1.6.2009

egi
21:47
1.6.2009

Martin
19:30
1.6.2009

pteryx
18:21
1.6.2009

MR
15:15
1.6.2009

Štváč
11:31
1.6.2009

Richard III.
11:09
1.6.2009

šakal
13:19
1.6.2009

třetí
10:52
1.6.2009

Malý Aston
14:57
1.6.2009

pteryx
18:25
1.6.2009

MR
15:19
1.6.2009

Hrad
20:20
1.6.2009

JohnM
10:47
1.6.2009

-ferry-
10:12
1.6.2009

Petr Vileta, balík z Plzně :-)
2:43
1.6.2009

karel-smichov
11:08
1.6.2009

M. Gebauer
0:17
1.6.2009

důchodce30
1:40
1.6.2009

Mgr. Milda
6:36
1.6.2009

Důchodce
9:03
1.6.2009

Klička
9:31
1.6.2009

Hrdlička.
15:24
1.6.2009

Klička
18:20
1.6.2009

počet příspěvků: 44, poslední 2.6.2009 09:36









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.