Tento titulek není můj, ale pochází od prof. Milana Zeleného, na jehož článek je můj odpovědí. Přiznám se, že se mi článek p. profesora velmi líbí a minimálně s první částí, kdy jsou rozkrývány nešvary současného uspořádání a jejich důsledek, souhlasím prakticky bez výhrad. Přesto, anebo právě proto, jsem přesvědčen, ostatně jako řada kritických komentářů, že samotná sázka na "nezávislé, bezpartijní, ... odborníky" problém nevyřeší. Pokusím se tedy přispět se svojí troškou do mlýna. Ve své reakci se rovněž budu odkazovat na náměty na změny publikované v dřívějších článcích.

Ve svém článku uvádí prof. Zelený doslova: "Čím více takových (nezávislých, bezpartijních, respektovaných) osobností v parlamentu, tím více se bude volit "podle vědomí a svědomí" autonomních jedinců, zastupujících občany svých regionů a ne politické strany."

Proč si myslím, že to nebude fungovat? Problém nezávislých osobností je a vždy bude právě to, že jsou nezávislé, tj. jejich renomé, image atd. je založeno na tom, že jsou "jiní než ostatní", "k nikomu nepatří" atp., zejména pak k jiné nezávislé osobnosti. Samozřejmě, při ochotě domluvit se a, ehm, na čas obětovat svou nezávislost a osobnost na oltář společného cíle by to mohlo tu a tam fungovat, ale toto samotné vyjednávání bude vždy jako koule na noze. Jeden můj bývalý americký manažer měl pro tuto situaci výraz herding the cats (něco jako: sehnat kočky do stáda).

Navíc, bude-li se jednat o osobnosti, dá se očekávat, že budou vybrány i na základě své výjimečnosti. Aldous Huxley (Konec civilizace), podobně jako dr. Meredith Belbin (Team Roles At Work) označují takovéto jedince jako "alfa"[1]. V případě Huxleyho skončí společnost složená výhradně z alfa jedinců válkou a z Belbinových studií vychází poměrně průkazný empirický výsledek, že týmy složené z alf v soutěži s ostatními ani zdaleka nemusí vždy vyhrát – ba právě naopak. Ostatně, sportovci či sportovní fanoušci by také určitě našli spoustu příkladů.

V neposlední řadě pak seskupení může pracovat s další devizou – vlastní identitou. Strany už dávno objevily kouzlo marketingových aspektů, jako jsou loga, jednoduchá hesla, reklamní předměty, práce s výzkumy veřejného mínění či teď nově sociální sítě. Co se jim však zatím příliš nedaří, je vybudovat značku. V současnosti to je vlastně přesně naopak – strany se schovávají za image některých jednotlivců. To je asi kdyby fanoušci kupovali dresy Messiho, ale pálili vlajky FC Barcelona. Pokud by se vedení stran naučila budovat a chránit značku strany, musela by se automaticky chovat jistým, určitě lepším způsobem. U takové TOP 09 by pak bylo jen stěží možné tolerovat alkoholické excesy ministra Kalouska, řádění ministra Drábka a jeho náměstka Šišky či evidentní neschopnost a nekompetentnost ministryně Hanákové.

Myslím proto, že nezávislé osobnosti mohou být koření, které více či méně obohatí politickou scénu, zásadní změnu však přinést nemohou. Empirickým důkazem budiž činnost prvního nezávislého senátora Václava Fischera[2], stejně tak můžeme sledovat současného senátora Tomia Okamuru.

Pro zásadní změny je tedy třeba se organizovat. Otázkou zůstává jak.

Asi bych souhlasil, že je třeba přivést "nové a méně známé tváře". I zde však máme poměrně nedávnou trpkou zkušenost s rychlokvaškou jménem Věci veřejné, kdy ani Vít Bárta s celým svým rozpočtem a týmem psychologů nedokázal sestavit tým, který přežije byť jedno jediné volební období.

Méně už bych si byl jist, nakolik skutečně pomůže "prosazovat ... místní a regionální odborníky". Ne, že by na tom něco bylo špatně, ale respektovaný a spolehlivý regionální odborník může zůstat regionálním odborníkem i po "povýšení" (a je to vůbec povýšení?), tj. bude protežovat svůj region na úkor ostatních i "centra". Stejně tak může existovat charizmatický vizionář, pro kterého rutina na místní či regionální úrovni bude prostě otravná. Ostatně, proč by strana nemohla angažovat někoho se zkušenostmi z komerční sféry? Nebo proč by nemohla chít doplnit své osobnosti o "nosiče vody", kteří se budou starat o rutinu v parlamentu, které je jistě také víc než dost?

Co by však mělo být dodrženo bez výjimky (i u vizionářů či nosičů vody), že se jedná o člověka prověřeného voliči a komunikujícího s nimi i po celou dobu svého mandátu. Mezi svými návrhy jsem na prvním místě uvedl, možná velmi nenápadný návrh, aby politická seskupení zavedly zvyklost nechat o svých názorech a návrzích hlasovat kohokoliv. Kromě výsledku (který by se mohl v čase měnit a kterým se může a nemusí nikdo řídit) by tak hlavně vznikla platforma, kde by bylo možné vysvětlovat svoje záměry (jak seskupení, tak názory samotné osobnosti, které by ne nutně musely být stejné), ale také naslouchat připomínkám. V neposlední řadě by tak mohl být navázán osobní kontakt mezi politiky a občany. Věřím, že už jen tento samotný akt setkávání tváří v tvář by přispěl k výraznému posunu.

Pokud by se podařilo i vyřešit otázku, jak získat přesné (nefalšované – jsme v ČR) a včasné výsledky, mohla by strana zavést princip tzv. závazného hlasování, u kterého by pak byla povinna se výsledkem řídit. Samozřejmě, i zde by se mohlo stát, že mají voliči v nějakém regionu diametrálně jiný názor než zbytek (např. více než 2/3 hlasů). V takovém případě by pak měl poslanec z tohoto regionu právo si vybrat, ke kterému názoru se přikloní. V případě, že bude opakovaně hlasovat proti straně, dá se očekávat, že nebude v příštích volbách nominován. A když nebude prokazatelně a měřitelně respektovat vůli voličů, nebude zvolen. Nemělo by se však stát, až na výjimky (např. max. třikrát za volební období), že bude poslanec hlasovat jak proti vedení, tak proti voličům. V těchto případech by měl odstoupit a být nahrazen jiný poslancem z téže strany, jako je tomu teď. Odstoupení dnes není vynutitelné, ale v těchto případech by mělo patřit k "dobrým mravům". Je však třeba poznamenat, že zajištění obou nutných předpokladů nemusí být triviální. Proto je možné, že princip závazného hlasování nebude aspoň ze začátku vůbec možné zavést.

Bude-li setkávání s občany na platformě hlasování nutným minimem, pak pro ty osobnosti, které se v očích veřejnosti chtějí zviditelnit více, to bude málo. Samozřejmě, rétoricky a mediálně zručnější se mohou prezentovat i na jiných platformách. Odborníci však mohou také spojit jméno s některým z návrhů, který rozpracují, kterému mohou vyjednat podporu u odborné i široké veřejnosti, ale třeba i u politických oponentů a za který mohou nést zodpovědnost (třeba až do takové míry jak je navrženo v dalším z mých návrhů). Tímto způsobem může strana fungovat jako inkubátor skutečných politických odborníků. Voliči pak také budou vědět, co od koho lze čekat, i proč by měli pro tu či onu osobnost hlasovat. Odborníci mohou rovněž působit jako aktivní prvek v sociální síti samotné strany – nikdo nemůže být odborníkem na všechno, ale budu-li já odborníkem např. na oblast informatiky, pak si mohu najít další kolegy na zdravotnictví, energetiku či dopravu, kterým budu důvěřovat, ale kterých se také mohu dotázat na radu, pokud třeba v mém regionu vznikne potřeba nějaký problém z daných oblastí řešit.

Posledním důležitým přínosem mechanismu hlasování, resp. zveřejňování jeho výsledků, ať už se jimi strana řídit chce, či nikoliv, je transparentnost. Fakticky by bylo v každém okamžiku zřejmé, co je program strany, na kterých otázkách strana pracuje, které naopak odmítá atd.

Kromě návrhu o hlasování jsem publikoval ještě jeden námět, který by snad mohl přispět ke zlepšení politické kultury. Jeho pointou je to, že by voliči disponovali jedním hlasem pro a jedním hlasem proti. Věřím, že sociologové by dokázali nasimulovat či prozkoumat, jaký by to mělo dopad. Osobně bych očekával, že to donutí každou stranu zhodnotit svůj program (a chování) i z hlediska svých největších odpůrců. A v neposlední řadě by to mohlo přivést k volebním urnám více lidí, protože "hlas proti" bude chtít vhodit i řada jinak (dříve) nerozhodnutých voličů. Tento návrh by samozřejmě vyžadoval poměrně zásadní změnu zákonů a rozhodně by neměl být přijímán z účelových důvodů, ale na základě celospolečenského konsensu. Předpokládám, že u stávajících velkých politických subjektů dojde ke stejnému efektu jako při hlasování o omezení poslanecké imunity – zavilí nepřátelé najednou budou svorně hlasovat proti tomuto záměru.

Výše uvedené náměty jsou spíše technického charakteru. Skutečná podstata krize stranické demokracie je však v tom, že z mnoha důvodů už strany nechtějí, nemohou nebo nedokáží najít vyšší zájem, s kterým by se členové, sympatizanti i voliči dokázali identifikovat. Tématická a morální vyprahlost současné politické reprezentace je vlastně jen odrazem toho, co se děje v celé společnosti, a bylo by nespravedlivé (i zbytečné) činit z politických stran jediného viníka. Moje návrhy by mohly alespoň pomoci vidět více do kuchyní politických stran a v některých případech nad nimi i ustanovit jakéhosi drába.

[1] Tato paralela není uplně přesná – v obou materiálech se jedná o jedinečnost z hlediska schopností; myslím, že u volených politiků by se jednalo spíše o jedinečnost z hlediska "být celebritou" nebo minimálně umění o tom přesvědčit.

[2] Nevím, jestli je to pravda, ale někde jsem četl, že během svého mandátu slovy třikrát vystoupil v Senátu a jinak o něm nebylo slyšet.

http://machotka.bigbloger.lidovky.cz