24.4.2024 | Svátek má Jiří


POLITIKA: Strany, anebo klany?

24.12.2012

Realita skutečného fungování politických stran

Na volebních sjezdech politických stran – naposledy na brněnském sjezdu ODS, ale děje se to vždy a všude – se vyskytuje zajímavý fenomén, totiž jev takzvané předvolební noci. Během ní probíhají všelijaká zákulisní jednání, setkání, domlouvání, zkrátka jakési obchodování. V politologii se ale o této noci nedočteme nic, ačkoli vlastně odhaluje, jak taková strana funguje ve skutečnosti.

Politickou stranu představují konkrétní lidé s vlastními zájmy, přičemž racionálně jednající jednotlivec si porovnává prospěch a náklady plynoucími z jeho činnosti s jinými možnostmi. Vyhodnotí-li politickou kariéru jako výhodnější možnost, než poskytují jiné alternativy, rozhodne se pro ni – tedy pro osobní podnikání v politice. Politická kariéra mu ale musí proti kariéře ´civilní´ poskytovat něco navíc a to něco navíc je získání moci, tedy možnosti rozhodovat o veřejných zdrojích a omezovat jiným možnost volby – což by ostatně mohla být i definice politické moci samotné.

Takový politik se ale nejprve musí prosadit ve vlastní straně a dostat se co nejvýše na volební kandidátku. Teoreticky by měli být kandidáti seřazeni podle toho, jak dokážou reprezentovat zájmy voličů své strany. To je ale sotva možné objektivně zjistit. Každopádně se ale nějak rozhodnout musí a při neexistenci jasných kritérií musí přijít na řadu právě metody méně průhledné a zákulisní. Kandidát musí získat podporu těch vlivných, s hlasem něco ve straně vážícím – ale počet takových je také omezený a navíc i ti, kteří rozhodují o postavení kandidátů uvnitř strany, mají opět své vlastní zájmy. Tudíž se kandidáti musí houfovat kolem hlasů rozhodujících stranických bossů – oficiálních, i těch v pozadí. To je také motivace pro vznik různých vnitrostranických uskupení, tedy podle politické teorie vznik názorových frakcí – a možná to tak na počátku i je - ale později a logickým vývojem se z takových frakcí stávají zájmové stranické klany.

Organizované klany a všichni ti, kdo v jejich rámci usilují o vyšší postavení, si konkurují uvnitř strany a konečné postavení jednotlivců je výsledkem měření sil těchto klanů. A celou politickou stranu pak ve skutečnosti tvoří koalice soupeřících zájmových klanů, skupin organizovaného stranického sobectví. A strana jim slouží jenom k tomu, aby se dostali k politické moci.

Stranické klany se v politickou stranu spojují prakticky jenom před volbami, protože tehdy je pro ně užitečné vystupovat jednotně. Jen v tomto případě je možné vidět jinak tvrdě si konkurující šéfy stranických klanů na společném billboardu. Ale na klany se znovu rozpadnou už hned první povolební večer, už tehdy znovu vypukne politické obchodování, boj o zájmové sféry a vliv, podezírání a kšeftování a všechno to ostatní, co patří k bojům uvnitř strany.

Podnikání v politickém prostoru má pak proti podnikání v prostoru tržním tu zvláštnost, že může sledovat různé cíle vzájemně nesouvisející nebo i rozporné – klan totiž, a někdy i jednotliví poslanci, může například prosadit zákon zjednodušující podnikání ve vybraných oborech, který je ale nespravedlivý k těm oborům, které vybrány nebyly. Proč jedny ano, a druhé ne, na to neexistuje racionální odpověď v tom smyslu, že nejsou porovnávány náklady a přínosy jednoho řešení ve srovnání s jiným rozhodnutím. A právě tyto a podobné možnosti volného rozhodování poslanců a politiků je činí zajímavými pro lobby, momentálně vytvořené zájmové skupiny i korupčníky. Pozornost (všeho druhu), která je věnována politikům s mocí rozhodovat o veřejných zdrojích a omezovat ostatním svobodu volby, je pro ně zase naopak motivací, proč se věnovat podnikání v politice. Čerstvě jmenovaný ministr vnitra například sdělil, že během několika dnů obdržel několik tisíc SMS zpráv.

A pak přijde samotné vykonávání politické moci, a tehdy se mnozí diví, jak často jsou zájmy voličů opomíjeny. Není to ale způsobeno nějakým zvláštním sklonem politiků k amorálnímu jednání, je to čistě racionální volba, která vede k prosazování zájmu voličů jen tehdy, když je v souladu se zájmem strany, ale i ten je prosazován jen potud, pokud je v souladu se zájmem příslušného klanu - ale i tento zájem je respektován tehdy a jen tehdy, když nepřekáží osobnímu zájmu konkrétního politika. Neboli zájmy jsou přesně v obráceném pořadí, než se voliči domnívají: nejvýše v jejich hierarchii stojí osobní zájem politika, pak přijde na řadu zájem jeho stranického klanu a teprve po něm se bere v úvahu zájem jeho vlastní politické strany - a zájmy voličů jsou až na místě posledním. Při takovém pořadí pak není divu, že na zájem voličů se často nedostane, a nemělo by pak ani překvapovat, jak často se nedostane ani na zájem samotné politické strany. Zato na zájem stranického klanu se dostane téměř vždycky a na osobní zájem politika ve všech případech.

O něčem takovém se v teoriích nedočteme, ale právě takto nebo velmi podobně politické strany prakticky fungují a fungovat budou. Staré, nové i ty budoucí. K ničemu tak nevede mravokárná kritika vnitrostranických bojů a podrazů, marné je rozčilování se nad existencí stranických kmotrů a šíbrů a poukazování na politickou korupci a obchodování daleko mimo stranické politické ideje – ty levicové stejně jako ty křesťanské, ty pravicové stejně jako třeba zelené - anebo barevné bůhvíjak. Všechno to vyplývá prostě z logiky věci samé a tou je přirozené fungování politické strany. Nejsou v nich ovšem všichni stejní, ale mají a vždy budou mít stejnou nebo podobnou motivaci.

Občané mají jedinou šanci: omezit moc politiků razantním přivřením přítoku veřejných peněz – což znamená nízké daně, omezené přerozdělování a razantní snížení veřejných výdajů – a podnikání v politice se rázem stane byznysem sotva pro koho zajímavým.