Fiskální nezodpovědnost nelze podporovat. Mimořádnou dotaci nedostaly Klokánky po právu

Vláda většinou jednoho hlasu rozhodla dětským Klokánkům, respektive Fondu ohrožených dětí, který je provozuje, mimořádnou dotaci neudělit. Situace je o to zajímavější, že tentokrát ministryně práce a sociálních věcí, která jinak ráda rozdává peníze daňových poplatníků na všechny strany, byla proti udělení dotace, zatímco ministr financí, který má v popisu práce střežit státní kasu a tedy šetřit, pro udělení dotace byl.

Jsem přesvědčen, že ministryně práce měla pravdu a ministr financí se mýlil.

Ten nejlepší argument ve prospěch mimořádné dotace mohl být, že „tentokrát je to už skutečně, čestné slovo, naposledy“. Fond si za panování předchozí ředitelky Vodičkové udělal z čerpání mimořádné dotace na poslední chvíli – kromě všech těch regulérních dotací z veřejných financí, jež vždy představovaly většinu jeho příjmů – rutinu. Způsob své existence. A stát chyboval, když tuto nezodpovědnost podporoval; čímž samozřejmě ochuzoval ty ostatní neziskové organizace, které hospodařily zodpovědněji, jen tolik neinvestovaly do sebepropagace jako paní Vodičková. Za dnešní potíže Klokánků tak mohou kavalírský přístup paní Vodičkové i stát.

Neudělení dotace nyní, když má fond nové vedení, může působit tvrdě vůči novému řediteli, který se pokouší o nápravu. Je trestán za chyby své předchůdkyně.

Přesto však je neudělení správné. Fiskální nezodpovědnost nelze podporovat donekonečna. A jak jsem zmínil, peníze, které se dají nezodpovědné neziskovce, už neexistují pro ty zodpovědné stejného či podobného zaměření.

Nemohu tudíž než paní ministryni pochválit. Pokud jde o ministra financí, já vím, že 20 milionů z hlediska celého rozpočtu není mnoho, ale jak říkal legendární vůdce republikánské menšiny v Senátu USA v 60. letech 20. století fiskální konzervativec Everett Dirksen: „Miliarda sem, miliarda tam a za chvíli mluvíme o reálných penězích!“

Prvořadým úkolem ministra financí je v době hospodářského růstu vyrovnat rozpočet a snížit zadlužení. Je pochopitelné, že v době hospodářské recese nebo krize či nepředvídatelné události nebo katastrofy typu přírodní pohromy nebo války vznikne v rozpočtu schodek a země se zadluží; v době růstu je nezodpovědné, není-li rozpočet vyrovnán, zadlužení sníženo a našetřen přebytek.

Až se tak stane, lze se chovat jako Santa Claus a rozdávat dárky. Nikoli dříve. O to více, že na obzoru jsou mračna – na východ od nás (Ukrajina, Rusko) i na jih a jihovýchod od nás (uprchlická vlna) – a nepředvídatelné výdaje nastat mohou.

Celý problém má ještě jeden rozměr. Organizace neziskové či nestátní nebo nevládní (anglická zkratka NGO) si zvykly, že většina jejich příjmů je z peněz daňových poplatníků, tedy z veřejných rozpočtů ať už na úrovni obcí, krajů, státu nebo EU.

Jenže pokud je většina vašich příjmů od státu, pak už nestátní organizací nejste. Jste údem, orgánem státu, jeho detašovaným pracovištěm. Existuje pro to dokonce výraz – hlavně pro ty „nestátní“, které propagují konkrétní státní politiku či ideologii, ať už Putinova Ruska či genderového feminismu v EU; výraz GONGO, který je anglickou zkratkou termínu „vládou organizovaná nevládní organizace“ – a který má zároveň tu výhodu, že zní jako jméno pro gorilu či gangstera, což v jejich případě není daleko od pravdy.

Nezisková patologie

Když mladý francouzský aristokrat Alexis de Tocqueville před 180 lety navštívil Ameriku, všiml si skutečnosti, která je pro svobodu obzvláště příznivá: když bylo nutné realizovat či podpořit nějakou společensky užitečnou nebo veřejně prospěšnou aktivitu, ve Francii za ní stál stát, v Anglii místní šlechtic a v Americe občanské sdružení. Dobrovolné sdružení občanů, kteří spojí síly, uspořádají sbírku a danou aktivitu uskuteční. Takto živá občanská společnost je podle Tocquevilla jednou ze záruk svobody.

A to byl i původní smysl nestátního neziskového sektoru. Získat dobrovolné příspěvky od lidí, nikoli od státu. V našem případě jako bychom stále žili ve feudálním absolutismu: za vším očekáváme stát. Zajisté je správné, aby na bohumilou činnost Klokánků přispěly i obce a kraje, ale očekávat, že to má dělat stát na centrální úrovni, je patologií.

Stát je stejně jako oheň dobrý sluha, ale zlý pán. Dnešní stát není tak zlým pánem, jako byl ten totalitní, ale náš stát coby oheň je až příliš intenzivní, vysává příliš mnoho kyslíku a znemožňuje dýchat druhým. Zdaňuje příliš mnoho a lidé pak čekají, že když je nutné něco správného podpořit, má to udělat stát. Ne, mají to udělat lidé samotní, ze svého a dobrovolně. A stát by jim – nám – měl snížit daně, abychom mohli „lépe dýchat“.

Pomoc Klokánkům ano. Ale z dobrovolné sbírky. Výměnou za to, že nám vláda sníží daně.

LN, 22.8.2015

Autor je ředitel Občanského institutu