Posilování pozic politické strany ANO a pana Babiše samotného ukazuje, že oslovil spoustu voličů. Vlastně díky jediné originální myšlence znějící tak, že stát je třeba řídit jako firmu. Dokonce s ní souhlasí třeba i vrcholoví manažeři podobných firem.

Stojí tu možná na začátku za připomenutí jedna historická anekdota. Ta zachycuje situaci po zvolení generále Dwighta (přezdívaného Ike) Eisenhowera americkým prezidentem. “Tady bude Ike sedět,“ ukázal jeden politik na prezidentský stůl v Bílém domě, a řekne: ´Bude se dělat to a to.´ A pak se stane toto a tohle. Jenže – a to se bude Ike hrozně divit – ono to tak vůbec nedopadne.“ Chtěl tím samozřejmě onen politik říci, že velet armádě, kde platí bezpodmínečná poslušnost plnění rozkazů, je něco podstatně jiného než být politikem. Byť s pravomocemi amerického prezidenta.

Jiný, světově ještě známější politik, zase napsal zhruba toto: Za prvé je třeba zorganizovat celé národní hospodářství způsobem, jakým funguje státní pošta. Za druhé je třeba z celé společnosti udělat jedinou kancelář, jedinou továrnu. A za třetí se ze všech občanů musí stát námezdní zaměstnanci státu.

Ona Babišova myšlenka se zde vlastně objevuje ve dvou různých podobách, přičemž ta druhá pochází z Leninova spisku Stát a revoluce. Neboli Babišova formulace problému originální není. Podobnost jeho a Leninovy představy – mimochodem z roku 1917, tedy před její praktickou aplikací - by snad mohla stačit na její dostatečnou diskreditaci. Ačkoli by jeden řekl, že ekonomická porážka Sovětského svazu to demonstrovala celkem zřetelně, spoustě českých voličů to zřejmě jaksi nestačí. I když ve skutečnosti asi neví a ani netuší, že to, co má na mysli pan Babiš, je přesně tím, co způsobovalo neefektivnost a konečnou chudobu sovětské ekonomiky. A tak asi nebude od věci říci, proč je ta myšlenka chybná.

V první řadě zásadní rozdíl mezi takovým Agrofertem a státem je v tom, že zatímco firma má v zásadě jeden vrcholový cíl a ostatní cíle jsou mu hierarchicky podřízené, u státu nic takového neexistuje. Zaměstnanci firmy, ať už na kterémkoli místě, mají zadaný úkol a existují vnitřní účetní, finanční a další kontrolní mechanismy, podle kterých je možné ověřovat, jak který odbor, oddělení, jednotlivec přispívají k dosažení konečného cíle firmy – tedy zisku. Zisku také jsou všechny ostatní cíle podřízeny.

Na rozdíl od firmy ale stát nemá jediný cíl, nemá jednotlivé, hierarchicky vystavěné cíle – naopak má cíle různé, někdy protichůdné a vzájemně rozporné. Uveďme příklad, který by měl být ministrovi financí Babišovi blízký: daňový systém například by měl být sociálně spravedlivý, efektivní, pružný a jednoduchý. To jsou ale cíle hned čtyři, z nichž některé se vzájemně vylučují nebo jsou protikladné – a na rozdíl od fungování firmy nejsou jeden podřízený druhému. Může se ovšem stát, že se po vítězství levice ve volbách a zformování koalice stane jejím víceméně preferovaným cílem sociální spravedlnost. Ale sociálně spravedlivý daňový systém vyžaduje spoustu výjimek, schválení řady zásahů do daňového systému tak, aby se vyrovnali například nerovnosti mezi bohatými a chudými, mladšími a staršími, muži a ženami, rodinami a bezdětnými – a řada dalších. Neboli je třeba vytvořit systém, který bude s lidmi v zásadě nerovnými výsledně daňově zacházet jako s rovnými. Ale v Parlamentu pak takové a podobné návrhy narazí na odpor těch poslanců a politiků, kteří představují zájmy voličů preferujících před sociální spravedlností jeho efektivnost anebo těch, kteří by ze všeho nejvíce dávali přednost jeho jednoduchosti. Ani koaliční partneři ´pana ředitele firmy stát´ nemusí tak úplně preferovat cíl ´sociální spravedlnost´ - anebo alespoň ne s takovou vehemencí anebo s jinými akcenty. A tak i když ho jako prioritní i prosadí, potom jako vždy v politice za cenu různých kompromisů. V Agrofertu žádné kompromisy dělat nemusel, tam by to prosadil jediným škrtem pera. A kromě toho výsledek bude právě kvůli oněm nutným kompromisům daleko od ideálu sociálně spravedlivého daňového systému, a tak bude stále opravován a měněn, ale vždy po dohadování v koalici a v parlamentu, po dohadování veřejném i zákulisním. Bude to zkrátka probíhat úplně jinak, než by to probíhalo v Agrofertu.

Neboli firma má na rozdíl od státu jeden cíl, jehož dosahuje postupným dosahováním nižších – nejprve vytvořením fungujícího účetního systému třeba. Demokratický stát však žádnou takovou jedinou hierarchii cílů s jediným vrcholným cílem nemá a mít nemůže. Tudíž ho nelze řídit stejně jako firmu.

A za druhé, aby taková jednovrcholová hierarchie mohla vzniknout, bylo by nutné potlačit všechny ostatní, protichůdné preference a názory. Nejprve ostatní politické strany jako představitele jiných názorů jiných skupin voličů – a v konečném důsledku pak demokracii samu. Jedině stát demokracie zbavený lze řídit jako firmu.

Pan Babiš zrušení demokracie nepožaduje. Ale co až mu dojde, že bez jejího omezení své představy nemůže realizovat? A otázkou také je, jestli to tuší těch přes třicet procent jeho současných stoupenců. Nejspíš ne. Ale o to nejsou, každý zvlášť a všichni dohromady, méně nebezpeční.